Pracovala jsem jako recepční…

V obraze / 20.1.2013

… a rozhodně jsem jen nezvedala telefony.

Pracovat jako recepční je v očích mnoha lidí taková ta práce „s nohama nahoře“. Od přátel posloucháte: „No jo, ty jsi na recepci? Tak to máš pohodu, jen se usmíváš, chlapi tě zvou na večeře, zvedneš si sem tam telefon.“ Ano, tohle všechno (vyjma zvaní na večeře) je sice také náplní práce, ale někdy je milý úsměv slečny recepční tak trochu křeč, třeba i z toho, že si nemůže odskočit, když by zrovna potřebovala. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Hezky po pořádku

První „fackou“ hned při nástupu do zaměstnání mi bylo vstupní školení. Při představení mé pozice zazněla pro mě neuvěřitelná věta o zdánlivé bezvýznamnosti této mojí funkce a to přímo z úst vedení společnosti.  Škoda, že jsem se tehdy zeptala, proč tak prestižní společnost zaměstnává lidi na bezvýznamných pozicích. Jsem bezvýznamná, mám dělat bezvýznamnou práci, ale jen ať se opovážím ji nedělat dobře!

Ani na záchod!

Vyfasovala jsem uniformu jak letuška, zaučila se a pomalu se přesvědčovala o paradoxu té bezvýznamnosti. Tak vás totiž berou všichni ostatní, ale v momentě, kdy si dovolíte jen na chvíli odskočit, pomalu se zhroutí celá společnost. Zvláštní, vždyť jsem tam přeci „skoronepotřebná“.

zdroj: http://iwastesomuchtime.com

zdroj: http://iwastesomuchtime.com

Řekněme, že tuhle skutečnost bych možná tak nějak skousla, ať si každý myslí, co chce. Ale to, že se začínající zimou přibývají v práci (kde se obvykle topí a všichni ostatní zaměstnanci si zde vesele pobíhají v halence, tričku, sukýnkách,..) i moje vrstvy oblečení, protože sedím přímo před vstupními dveřmi, jsem se už moc smiřovat nechtěla. A v momentě, kdy mi místní teploměr ukázal něco kolem 10 stupňů, začalo mě štípat v nose a zimnice se střídala s teplotou, jsem si uvědomila, že s tou bezvýznamností recepce nejspíš počítali už i architekti při projektování budovy.

Protože jsem ale dobrák od kosti, i tak jsem neztrácela úsměv správné slečny recepční, doufaje v lepší zítřky. Bohužel (nebo možná bohudík?) ale i já mám svůj pohár trpělivosti. S tím, že mám přísný zákaz na svém pracovním místě jíst, už se moje drobné malé tělo smířilo, ale že má i stanoveno, kdy si může odskočit a jestli to není nějak podezřele často, to už se bouřily nejen moje vylučovací orgány, ale i nervy.

Denním standardem se stalo moje zoufalé volání na nejbližší pracoviště, : ,,Ahoj, prosím tě, já bych si potřebovala odskočit.“ ,,Bohužel, tady teď není nikdo, kdo by tě mohl vystřídat, holky jsou na obědě, tak to budeš muset vydržet, až se vrátí.“ Po hodině poctivé výdrže jsem se dočkala, ale při pohledu kolegyně na můj hrnek s urologickým čajem jsem si ještě stihla vyslechnout: ,,No ježiš, tak to teď budeš běhat pořád,co?!“

Čeho je moc, toho je příliš

Ale abych nebyla jen negativní, i to pozvání na večeři přišlo. Od jistého gentlemana, co už pozval snad všechny recepční, které se tam kdy vystřídaly. Rozhodně skvělá partie.

Týdny plynuly, já si stihla vyléčit jak nachlazení horních cest, tak prochlazení cest dolních, a rozhodla se prozatím vyměnit prosedělé křeslo (s velmi svěžím a mrazivým klimatem) v prestižní společnosti za jedno ne zrovna atraktivní místo na pracovním úřadě.

Někdy musíte prostě skočit a křídla si nechat narůst až cestou dolů.

Les Brown

Zdroj perexové fotografie: photl.com

Aneta Ghaloomová

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Libuše Turecká

    Super, zítra jdu na pohovor :-)) tak jsem teda zvědavá 🙂 Ale článek dobrý dík!

  • Kalcza

    Anetko, je dobře že jsi se rozhoupala, nikdo si nezaslouží takovýhle zacházení, kór ne Ty, milá a obětavá holka. Někdy musíme probořit ty zdi za kterejma sedíme abysme mohli jít dál, bez ohledu na to co to bude stát protože nejdůležitější na světě jsme přece MY sami..:)