Když trabanty zapadly do mokrého písku, opravdu mi zatrnulo, vzpomíná Dan Přibáň

Cestování / 29.11.2014

Aneb zkuste na cestu přes půlku světa vzít místo našlapaných offroadů žluté trabanty.

K českým divákům se před nedávnou dobou dostal film zvaný Trabantem až na konec světa. Že ho neznáte a nic vám neříkají ani jeho předchůdci s názvy Trabantem napříč Afrikou a Trabantem Hedvábnou stezkou? A teď si říkáte, že těch trabantů už je přespříliš? Určitě změníte názor, až si jeden ze zmíněných snímků pustíte. Nevěřili byste, jaké podmínky toto na první pohled křehké auto dokáže zvládnout. S Danem Přibáněm – leaderem celé expedice – jsme se sešli nad kávou a malým občerstvením, aby mi po vyčerpávající přednášce zodpověděl několik mých dodatečných otázek. Co ho vedlo k tomu přejet trabantem přes půlku světa?

Se svými přednáškami o cestě do Jižní Ameriky objíždíte celou Českou republiku. Jak vypadá váš rozpis na podzim?

Teď to bude hodně náročné. Léto bylo klidnější, ale v listopadu nás čeká například Slovensko či Slezsko, kam se bohužel z Prahy nedá jezdit jen na otočku. Rád bych připravoval cestu do Austrálie, ale místo toho budu pořád jezdit sem a tam. (smích)

Proč myslíte, že vámi vytvořené cestovatelské dokumenty jsou mezi diváky tak populární?

V podstatě se asi nejedná o dokument, má to blíže k filmu. A také se možná jistým způsobem vracíme k cestopisu. V dnešní době není problém vygooglovat si jakoukoliv informaci. My jsme se proto oprostili od jakéhokoliv vzdělávacího rázu, ukázali jsme příběhy lidí, zážitky z cesty. A současně to nebereme moc vážně. Přiznáváme, co se nám kde nepovedlo, kde jsme udělali chybu a také i věci, které nejsou úplně legální.  A lidé se s tím mohou ztotožnit. Těší mě, že to spoustu lidí motivuje a jsou ochotní sami podnikat podobné věci.

Transtrabant2012-foto-Jakub_Nahodil-Zdenek_Kratky-Radoslaw_Jona-14

Dan Přibáň při expedici po Jižní Americe. Jak přejet s celou výpravou po chatrném dřevěném mostě? Zdroj: amerika.transtrabant.cz, foto: Jakub Nahodil, Zdeněk Krátký, Radoslaw Jona

Přijde mi, že poslední dobou jsou podobné alternativní způsoby cestování stále populárnější…

Nejsem si jistý, jestli to je opravdu dobou nebo se o tom jen mezi lidmi více ví. Dnes se díky sociálním sítím můžeme dozvědět i o menších výpravách. Na našem profilu se mimo trabantů snažíme propagovat i jiné projekty. Možná si budu trochu fandit, když řeknu, že jsme ke vzniku podobných nápadů nějakým způsobem i pomohli. Chodí nám vzkazy od diváků, ve kterých nám děkují, že díky nám se konečně odhodlali vyjet někam na vlastní pěst.

A do jaké míry vám internet pomáhá při přípravách na cesty?

Například když jsme se chystali na jakoukoliv naši cestu, ať už Asii, Afriku či Ameriku, nešlo na Googlu spočítat výslednou délku trasy. Hodně cest tam nebylo evidovaných. Dnes už jsou, proto teď při přípravách na expedici do Austrálie nemáme problémy. Dříve jsme měli papírové mapy, kalkulačku a z map jsme četli čísla. A jenom tímto se přípravy hodně zjednodušují. Nemluvě o tom, že vyhledávače jsou lepší a lidé také publikují více potřebných informací.

Já používám dva postupy. Primárně se ptám přátel a dělám si puntíky do mapy, kde kdo byl. A až potom začnu další informace hledat na internetu. Velkou roli také hraje dramaturgie, scénář. To způsobilo to, že jsme původně naplánovanou trasu po Austrálii museli rozšířit až do Asie, protože ve filmu by se pořád jen prášilo za autem a na to by nikdo koukat nechtěl.

Transtrabant2012-foto-Jakub_Nahodil-Zdenek_Kratky-Radoslaw_Jona-6

Při přejezdu Jižní Amerikou vás okolní krajina jistě nebude nudit. Stejně tak terén, po kterém jedete, a překážky, které musíte zdolat. Zdroj: amerika.transtrabant.cz, foto: Jakub Nahodil, Zdeněk Krátký, Radoslaw Jona

Členové výpravy jsou po několik měsíců neustále spolu, nesetkáváte se s častými rozpory? Jaká nálada během cesty panuje?

Spory jsou vždy žádoucí, protože vlastně čistí vzduch. Nejhorší ze všeho je takzvaná ponorková nemoc. Při ní se lidé nehádají, ale člověk si zkrátka myslí, že všichni kolem něj nejsou v pořádku. Někdo to zvládá lépe, někdo hůře. Na cestě rozhodně hodně pomáhá, že má nějaký cíl, že někam spěje. Je dobré, když je ve skupině někdo, kdo je schopný o věcech rozhodovat. Je to sice nepopulární, ne každý má pak toho člověka rád, ale vlastně se celá výprava díky tomu hýbe kupředu.

Nastal při vaší poslední výpravě po Jižní Americe moment, ve kterém jste opravdu nevěděli, co budete dělat dál?

To jsme si říkali ve chvíli, kdy nám  příliv na pláži zatopil auta a ta se neskutečnou rychlostí nořila do písku. Protože když vám auto zapadne například do polorozpadlého mostu a necháte ho tam, najdete ho na stejném místě i za týden. Jenže oceán na pláži neustále stoupal. V tu chvíli jsem si říkal, že záběry z této situace budou pro chystaný film výborné. Divák se chce koukat na to, jak trpíme (smích), ale všechno ostatní bylo zlé. To mi opravdu trnulo.

Měl jste nějaké cestovatelské zkušenosti ještě před tím, než jste začal objíždět svět s trabantem?

V dětství jsem jezdil na tábory, později jsme s partou jezdili do lesa na vandry. Když mi bylo osmnáct, uspořádali jsme první výpravu autem –  do aquaparku. Jeli jsme tenkrát až do Lloret de Mar do Španělska, protože jsme se doslechli, že právě tam se jeden nachází. Vtipné je, že díky tomu, že v té době nebyl dostupný internet, jsme nemohli vědět, že spousta takových aquaparků se nachází po celé Evropě.  Naštěstí jsme ho tam ale opravdu našli.

Chodí nám vzkazy od diváků, ve kterých nám děkují, že díky nám se konečně odhodlali vyjet někam na vlastní pěst.

Příprava výpravy musí být finančně velmi náročná. Jaké máte zkušenosti se sháněním sponzorů?

Se sponzory je to opravdové peklo. Domníval jsem se, že s každou následující cestou bude dohledávání sponzorů jednodušší, ale mýlil jsem se. Pokud se to zlepšuje, tak opravdu jen minimálně. Přestože filmy zná každý druhý, lidé jsou bohužel stále přesvědčení o tom, že jim finance budou chybět. Z České republiky mecenášství jako takové zmizelo.

Transtrabant2012-foto-Jakub_Nahodil-Zdenek_Kratky-Radoslaw_Jona-52

Snad nejfotogeničtějším místem celé cesty se stala největší solná pláň světa – Salar de Uyuni. Zdroj: amerika.transtrabant.cz, foto: Jakub Nahodil, Zdeněk Krátký, Radoslaw Jona

Když byste srovnal dění před „trabanty“ a po nich, co všechno se ve vašem životě změnilo?

Já měl vždycky kliku v tom, že jsem dělal to, co mě baví. Nejsem ani vystudovaný novinář, přesto jsem se tím dlouhou dobu živil. Po návratu z Afriky jsem se ale dozvěděl, že časopis, do kterého jsem přispíval, byl zrušen, tak jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Napadlo mě použít video materiál z výpravy a sestříhat ho do filmu. Jedinou nevýhodou je, že to nevynáší moc peněz.

Naopak si ale uvědomuji, jak moc mohou cesty člověka měnit. Neustále se při nich posouvá dál, stane se hodnějším i krutějším zároveň. Pokud se někde hádal s bandou pobudů, naučí se být drsnější, zároveň si však v jiných případech zvykne vzájemně si pomáhat. Říkám, že cestování dělá z člověka latentního anarchistu. Protože při něm vidí, jak se mnoho věcí dá řešit jednodušeji. Je svědkem toho, že i když se lidé mají hůře, snášejí to s nadhledem. Po návratu nechápe lidi ve svém okolí, říká si, proč se zabývají takovými malichernostmi. Cestování mě mění neustále.

Zdroj perexové fotografie: amerika.transtrabant.cz, foto: Jakub Nahodil, Zdeněk Krátký, Radoslaw Jona

Markéta Popelářová

Markéta Popelářová

Na světě je plno věcí, které mě dokážou nadchnout. Ale když začnete konverzovat na téma vzdělávání, věřte mi, jdete na jistotu. Stejně tak si ale s vámi ráda popovídám o cestování, jazycích, zajímavých lidech, hezkých kavárnách a minimalismu. Nejen prostřednictvím článků se pokouším přispět k tomu, aby se lidé dozvídali o nových projektech a myšlenkách, které by je mohly inspirovat k cestě za svými vlastními cíli. Protože na dělání toho, co nás baví, není v životě nikdy pozdě.

Zanechte komentář