Dámy a pánové, vítejte u nás doma!

Divadlo Kultura / 22.10.2014

Letošní 21. ročník festivalu …příští vlna/next wave… se vrátil k bytovému divadlu, tradici z totalitního režimu. Jaký smysl má však v dnešní době?

Tehdy diváci utíkali z oficiálních scén držených na uzdě cenzurou do soukromí, kde se mohlo hrát a říkat, co kdo chtěl. Byt sloužil jako miniaturní divadlo. Dnes však potřeba úkrytu už neexistuje, bytové divadlo tedy musí nabídnout něco víc.

V rámci festivalu proběhla dvě bytová představení inscenovaná ve stejném bytě, ale v úplně jiné podobě. Každý z tvůrců pojal prostor jinak a využil nabízených možností bytu různou měrou.

Domácí hořkokyselá romance

Festival začal 2. 10. premiérou projektu ME souboru Taking off Company, v němž hrají absolventky VOŠH Klára HajdinováAlexandra Ptáčková, které jsou zároveň i inspirací textu. Pod uměleckým vedením Iva Kristiána Kubáka ze sdružení Tygr v tísni a za pomoci dramaturgyně Lucie Málkové herečky bilancují nad svými životy a přemýšlejí, kde je vlastně jejich místo v životě.

Zoufalá Alexandra Ptáčková mezi svými zavazadly. Foto Karolina Chasáková

Zoufalá Alexandra Ptáčková mezi svými zavazadly. Zdroj: Karolina Chasáková

To samozřejmě nemohou zodpovědět, ale nabízí se jiná otázka – jaké místo si má divák zvolit ke sledování hry? Byt v Balbínově ulici na Vinohradech disponoval velkou čtvercovou chodbou, z níž se dalo vejít vpravo do kuchyně a vlevo do ložnice, ihned za vchodovými dveřmi pak do koupelny a naproti na toaletu a do komory. Místa k sezení byla umístěna na chodbě, kde se odehrávala většina děje, ale i v ostatních místnostech. Každý tak hru viděl z jiného úhlu a z jiného směru a každému herečky někdy zákonitě musely zmizet ze zorného pole.

O tom, zda je to slabina, problém, který tvůrci nedokázali vyřešit, nebo záměr umocňující autenticitu hraného, ME není schopno publikum přesvědčit. Nicméně už od začátku se divák cítí jako vetřelec v cizím bytě, zkoumá oblečení na věšáku nebo rozestlanou postel téměř s pocitem viny. Moment, kdy Klára Hajdinová pobíhá roztržitě po bytě v kalhotkách a v tu ránu zazvoní zvonek, působí skutečně jako ze života.

Zbytek představení už však tolik opravdově nevyznívá. Ačkoliv se autorky zaříkávají skutečnými příběhy, jejich montáž společně s nepříliš pravděpodobnou situací zůstává vyloženě divadelní. Alexandra Ptáčková čerstvě po rozchodu vtrhne do bytu svého bratra, ale doma zastihne pouze jeho přítelkyni. Přes její nelibost dovnitř natahá všechny své věci a zhrzená si začne vylévat srdce. Klára Hajdinová ten večer chystá překvapení pro svého partnera, oslavu jejich výročí, a proto se snaží Alexandru přesvědčit, ať si najde jiné útočiště.

Ženy hledají své místo v životě v lodičkách. Foto Karolina Chasáková

Ženy hledají své místo v životě v lodičkách. Zdroj: Karolina Chasáková

Tato dějová linka ovšem tvoří pouze kulisu pro osobní příběhy a intimní ženská přiznání. Jednotlivé monology jsou důležitější než vztahový spletenec postav. Ryze technické řešení, jak nacpat Alexandřina zavazadla do komory nebo u které kamarádky tento večer přespat, hru jen zbytečně zdržuje, protahuje a tedy nudí. K žádnému dějovému vyvrcholení totiž stejně nedojde, žádná katarze se nedostaví a konec vyčpí bez výrazu. Zůstane jen vůně pečícího se perníku.

Ženská konverzační hra snažící být opravdovou, která s sebou nese všechny nedostatky takového kusu – nuda, křečovitě vystavěné scény a někdy až trapnost. Jako život sám, namítnete. Jenže kvůli tomu není potřeba navštěvovat divadlo a už vůbec ne umisťovat jej do netradičního prostoru.

Nebylo špatné být člověkem

Zcela jinak s bytem naložil 4. října nově vzniklý soubor Masakr Elsinor, jehož členy – autory a herci v jednom – jsou Ondřej Novotný, Petr MíkaTomáš Soldán. Ti připravili krutou grotesku Písnička o kudle, do níž dokázali zahrnout obě témata letošního ročníku festivalu, čímž bylo praseztráty a nálezy. Příprava na jateční řež, rozdávání tučné slaniny a ztráta lidské důstojnosti.

Stylově vybroušená hororová hra se zmítá mezi existencialistickým dramatem a fraškou. Je facinující sledovat, jak se vypjatá scéna, při níž se nikdo neodvažuje ani dýchat, v mžiku přetaví v černý humor. Herci hrají výborně a jdou až k hranici hereckých možností.

Tomáš Soldán ve vojenském a Petr Míka. Foto Karolina Chasáková

Tomáš Soldán ve vojenském a Petr Míka. Zdroj: Karolina Chasáková

Trojice čerpala z textů Ladislava Klímy, Huga Sonnenscheina a George Trakla, které jsou už samy o sobě těžko vstřebatelné, natož dohromady v koláži. Přesto Píseň o kudle není absurdním dramatem. Lyrickým a pomalým, plným symbolů a skrytých, divákovi nepochopitelných významů ano. Není však nutné, aby bylo dešifrováno vše, stačí přijmout poselství hry.

Voják z první světové války se objevuje v blíže neurčeném prostoru – je na onom světě, nebo je duchem, který se zhmotnil za černé noci? Snad ani není důležité tuto záležitost vyřešit. Jisté je, že při každém slově, zvuku nebo zmínce o válce a násilí, upadne do záchvatu. Nese si traumata z války, v níž nebyl člověkem, nýbrž strojem na zabíjení lidí.

Postava polonahého řezníka, který si brousí nože a z vojáka si učiní nevěstu, které po obřadu prokousne hrdlo, může představovat smrt nebo všemocnou ruku osudu. Třetí z postav je pak těžko určitelná, jednou vojáka mučí, jindy mu posluhuje a plní jeho rozkazy. Možná, že znázorňuje společnost jako celek, jako dav, který mění postoje podle nálady doby.

Inscenace zahrnovala spoustu scénických hororových "vychytávek". Zdroj: Facebook Masakru Elsinor

Inscenace zahrnovala spoustu scénických hororových „vychytávek“. Zdroj: Karolina Chasáková

Masakr Elsinor s konkrétním bytem pracuje jen velmi málo. Vtipné je použití jednoduché stínohry na pootevřené dveře v pozadí. Stísněnost bytu však umocňuje zážitek a vytváří dusnou atmosféru. Znovu ovšem platí, že by nebyl znát rozdíl, kdyby Písnička o kudle byla umístěna na jeviště.

Jaká je tedy budoucnost bytového divadla jako formy? Samozřejmě pořád platí, že sehrát představení v soukromém bytě je levnější než pronájem sálu, a to je také důvod, proč se k němu tvůrci uchylují. Žádná revoluce v site-specific dílech se tedy nekoná. Bytové divadlo svou syrovost a jedinečnost ještě zpátky nezískalo, ani nenašlo svůj ztracený smysl.

Zdroj perexové fotografie: Karolina Chasáková, Facebook Taking off Company

Jana Šajtarová

Jana Šajtarová

Pocházím z Příbora, studuji v Praze výtvarné umění. Mezi mé zájmy patří mimo jiné divadlo (ve všech jeho podobách), ale to asi nikoho nepřekvapí!

Zanechte komentář