Chci pro Laternu magiku kvalitní choreografy, říká Zdeněk Prokeš

Divadlo Kultura / 21.9.2014

Původně chtěl být hercem, nakonec se ale stal choreografem a nyní působí jako umělecký šéf Laterny magiky, která letos slaví 55. výročí.

Laterna magika se poprvé představila na mezinárodní výstavě Expo 58 v Bruselu, kde zaznamenala velký úspěch. Spojením filmové projekce a hereckých výkonů zaujala, a tak není divu, že dostala nabídku k hostování v mnoha zemích světa. O rok později se stala samostatným souborem Národního divadla a svůj program, na kterém se velkou měrou podílel například Alfréd Radok, představovala v paláci Adria. Dnes, o 55 let později, najdeme první multimediální divadlo světa jinde, v budově Nové scény Národního divadla, kde ji od roku 2010 vede Zdeněk Prokeš. Právě s ním jsme si o Laterně magice popovídali – a nejen o ní.

Zdeněk Prokeš

Prokeš portrét

Vystudoval Taneční konzervatoř v Praze a jako tanečník získal angažmá v Hudebním divadle Karlín. Zde si vyzkoušel i práci choreografa, načež se rozhodl choreografii vystudovat na taneční katedře AMU v Praze. Na pozici choreografa a šéfa baletu pak působil v Hudebním divadle Karlín a následně také v Národním divadle v Brně, které poté v letech 2003-2007 vedl. Roku 2010 byl jmenován uměleckým šéfem Laterny magiky. Na svém kontě má přibližně 140 choreografií k baletům, muzikálům i činohrám.

Mě by zajímalo jak se muž dostane k baletu. Přece jen je to spíše dívčí sen.

Můj sen to nebyl, to je pravda. Já jsem jako dítě hodně hrál v televizi, v divadle a chtěl jsem se věnovat herectví. Říkal jsem si, že konzervatoř a pohybová průprava mi prospěje, i když se poté zaměřím právě na herectví. Takže jsem na konzervatoř šel s tím, že po jejím skončení půjdu na DAMU.

A pak se to někde zvrtlo…

Pak se to zvrtlo v tom, že mi to tancování kupodivu docela šlo a na DAMU jsem se nedostal. Ale přesto jsem se stále chtěl zabývat herectvím, a tak jsem napsal Otomaru Krejčovi do Divadla za branou, jestli by mě nevzal jako eléva. A on mě skutečně vzal, ale bohužel jsem mohl zůstat jenom jednu sezónu, než ho zrušili, protože divadlo vadilo normalizátorům. Díky tomu, že jsem se učil také zpívat, jsem v castingu získal roli v muzikálu v Hudebním divadle Karlín. Později v Karlíně potřebovali vypomoct v baletu, takže jsem tam dělal i taneční představení, ale to mě moc nebavilo. Pak přišla další náhoda, kdy jsme měli s kolegy tančit program v jednom dvouměsíčním angažmá, ale pořadatel to nevzal. Řekl, že se mu naše choreografie nelíbí, načež mě kolegové vyzvali, ať ji udělám sám. A kupodivu měla moje choreografie úspěch a v tom angažmá jsme byli asi rok. Já jsem se přihlásil na HAMU na studium choreografie a našel jsem tak k tancování druhý vztah.

Oslavy Mezinárodního dne tance s Laternou magikou Zdroj: Laterna magika

Oslavy Mezinárodního dne tance s Laternou magikou Zdroj: Laterna magika

Nestýská se vám po choreografování, když teď již delší dobu působíte na vedoucích pozicích, dříve v Brně a teď v Laterně magice?

Ze začátku se mi hodně stýskalo, ale člověk to musí brát, jak to je. Na druhou stranu – čím je člověk starší, tím je to větší zodpovědnost. Když jsem dělal před rokem a půl balet na Ravelovu hudbu v Plzni, tak to bylo po šestileté pauze. Člověk má větší zodpovědnost, větší nervy, víc to prožívá, přemýšlí, zda na to ještě má. Když jsem začal choreografovat, tak ti tanečníci byli stejně staří jako já nebo starší. A tím, že jsem byl v životě obklopený mladými lidmi, tak jsem měl i mladého ducha. Ale přece jenom se těm lidem vzdaluji, tak si říkám, jestli si s nimi budu rozumět, zda najdeme společnou řeč.

Hlavně se asi neznáte jako tehdy, máte teď jinou pozici, najednou mezi ně přijdete jako choreograf, což je velká změna.

To máte pravdu. Navíc dnes je v souborech velká fluktuace, což je teď takový trend. Lidé toho chtějí co nejvíce poznat a kariéra je krátká. Takže dříve byli tanečníci v jednom angažmá třeba celý život, teď tam jsou dva roky a zase míří jinam.

Ale Laterna magika také přece nemá stálý soubor.

Když jsem Laternu převzal, bylo podmínkou, že nebude mít kvůli nedostatku financí stálý soubor a musí se tedy vytvořit jiný model. Zpočátku jsem měl obavy, jak to bude fungovat, ale kupodivu všechno dobře dopadlo. Máme tu jádro 12 lidí, externích spolupracovníků se speciálními smlouvami, ve kterých jim garantujeme určitý počet představení za sezónu, takže mají jistý pravidelný výdělek. Oni se zase zavazují k pravidelným tréninkům a zkouškám.

Vy jste vlastně dělal choreografie i k operetám, muzikálům… Bavil vás víc balet, nebo spíše tyto styly?

Mě na tom bavilo to, že to bylo pestré. K muzikálům jsem měl vztah díky tomu, že jsem na nich v Karlíně vyrostl. Když jsem byl v pubertě, tak jsem byl unešený z těch klasických muzikálů, které jsem si půjčil na kazetě. Ty mě hrozně bavily. Zvlášť to, co ty lidi umí – výborně se hýbat, zpívat.

A podařilo se vám pak dělat choreografii k nějakému z těch muzikálů, které jste sledoval na kazetě?

U dvou z nich, které sice nejsou moc taneční, neobsahují moc choreografie, se mi nepodařilo být. A sice Šumař na střeše a Man of La Mancha. Není to žádná legrace, oba jsou moc vážné, ale přesto je mám rád a  bohužel jsem na nich nikdy nedělal. Ale některé muzikály, například Sugar, Někdo to rád horké, jsem dělal dvakrát, třikrát – v Karlíně, v Plzni, v Brně…

Není pak těžké tu choreografii postavit pokaždé jinak?

Je, ale když máte ty lidi před sebou a oni jsou každý jiný, tak se snažíte trochu vyjít z nich. Některé baletní scény byly dost podobné, však jsem je také dělal hodně těsně za sebou. Ale rovněž jsem měl štěstí, že jsem dvakrát pracoval s jedním režisérem a potřetí s jiným. To vám dá jistou výhodu, protože každý režisér vás vede trochu jinam a vy pracujete v určité symbióze s ním.

Plánujete udělat ještě nějakou choreografii pro Laternu magiku?

Pro Laternu ne, já jsem tu dělal akorát Vidím nevidím. Na tom měl původně pracovat někdo jiný, ale nakonec jsem zjistil, že je toho tam tak málo, že mi bylo trapné sem kvůli tomu někoho zvát. Já ale nechci nikomu brát příležitosti, přál bych si, aby soubor dělal s kvalitními mladými choreografy, což se nám daří. Působil tu Honza Kodet, Petr Zuska nebo třeba Věra Ondrašíková.

Laterna magika oslaví letos 55. výročí, co pro diváky chystáte?

My každý rok chystáme jeden nový projekt, v této sezóně budeme mít premiéru 19. února a představení se jmenuje Podivuhodné cesty Julese Verna. Je to taková činoherně-pohybová férie podle scénáře a v režii Davida Drábka, uměleckého šéfa hradeckého divadla. To téma je pro Laternu magiku docela dobré, protože Vernův svět je hodně fantaskní. Velmi se na to těšíme. Zmíním se i o poslední premiéře, která by mohla zaujmout hlavně mladé lidi – Human Locomotion. Ta je inspirovaná životem a dílem Eadwearda Muybridge, což byl anglický fotograf, vynálezce chronofotografie a zoopraxiskopu a vlastně takový předchůdce filmu.

To je také námět, který se dá dobře aplikovat na vaše divadlo. Můžete si vyhrát s technikou, která se s tématem pojí. Chystáte do budoucna nějaké nové technické vychytávky?

To je pořád něco, hledáme různé nové věci nejen ve způsobu projekce, ale v materiálech projekčních ploch… Je na tom vidět, že Laterna magika vznikla jako experimentální scéna Národního divadla, takže se stále snažíme něco zkoušet. Bohužel už to není takové jako dřív v tom, že Laterna měla svůj dům a mohla zkoušet od rána do večera, zatímco dnes jsme sevření v neúprosném provozu, takže je velmi těžké najít čas a prostor.

A čerpáte inspiraci také odněkud ze zahraničí?

My jsme ve styku s různými fakultami v zahraničí, takže víme, na čem pracují. Bohužel to vyžaduje stále více prostoru a prostředků, které nemáme. Ale kupodivu někdo občas pošle odkaz na YouTube, že tam je něco zajímavého. To jsem vždycky mile překvapený, že Laterna inspirovala tolik lidí, kteří to poté rozvíjejí dál.

Zajímají vás další akce, které si pro vás Laterna magika během roku připraví? Sledujte průběžně její Facebook, Twitter, Instagram či Pinterest, kde se dozvíte, čím tento soubor právě žije.

Zdroj perexové fotografie: Laterna magika

Barbora Švarcová

Barbora Švarcová

Najdete mě nejčastěji s knihou v ruce. Pokud nedržím knihu, snažím se držet tempo své rychlé chůze, protože neustále někam spěchám. Miluju hory v létě, na jaře i na podzim, jízdu na kole, pokud zrovna nemrzne. K přežití zimy mi pomáhají knížky a divadla.

Zanechte komentář