Vracíme se domů, mise splněna!

Cestování / 9.9.2014

Autor:

Silniční kontrola v Lotyšsku, podezření z pytlačení ryb i návštěva koncentračního tábora. To všechno a mnoho dalšího jsme před návratem domů stihli.

Středa 3. září – odpoledne

Lotyšsko je před námi. Je to moc nádherná země, kterou za pár minut začnu nenávidět.  Jakmile jsme projeli hranici, která se tváří jako stopka na vedlejší ulici, chvíli se ještě motáme po okolí. Na to, že je to hlavní tah ze země do země, značení téměř žádné.

A jsme venku z Valgavy / Valky. Hned za městem se Jaryn musí dostat přes přejezd. Jaké je naše překvapení, když nás už z dálky vítají varovná červená světla. Podřazujeme, zpomalujeme. V tom ze židličky, takticky postavené na kolejích, vyskočí chlapík a terčíkem nás popohání vpřed. Máme? Nemáme? Nakonec na nás zapůsobila jeho oranžová bezpečnostní vesta. Přejezd září červeně, Jaryn ho však přejíždí. V dáli je vidět drezína, která asi opravuje trať. Proto ten analogový signalista s terčíkem. Zasmáli jsme se tomu.

Silniční kontrola v Lotyšsku? Jasně!

Ne však na dlouho. Asi po pěti kilometrech za Valkou na nás zabliká protijedoucí vůz. Nesvítíme? To je blbost, ač při každém startu musíme nohou nakopnout pojistkovou skříň. Policie? Taky blbost, kolik uniformovaných jsme během cesty viděli? A skutečně, před námi se objevila silniční hlídka. Michal zastavuje u policisty a podává mu doklady od vozidla a nás dvou. Policista se ani nestačí představit. Podívá se na plastové kartičky našich dokladů a s vážnou tváří je podává kolegovi, který do teď obdivoval ladné křivky našeho Jaryna.

Druhý policista se zahledí do dokladů a s vážnou tváří je vrátí zpět kolegovi. Pochopili jsme. Stačilo by jim podat slevovou kartu z nějakého hypermarketu a výsledek by byl stejný. První policista vrací doklady zpět a mávnutím ruky nás pouští dál. Naše první silniční kontrola mizí v prachu cesty a my dál ujíždíme s neschválenými úpravami na vozidle.

Silnice třetí třídy? V žádném případě.

Silnice třetí třídy? V žádném případě.

Brázdíme Lotyšsko cestami, které jsou podle mapy silnicí třetí třídy. Už dávno jsme pochopili, že toto měřítko se musí o jeden level snížit. Alespoň zde na východě. Nečekali jsme však to, co přijde.

Všude samé výmoly…

Už se smráká, mapa nám nabízí krásnou silnici druhé třídy. Tedy do té doby, než dojedeme k té polní cestě plné štěrku. Tak tohle ne! Nebudeme riskovat Jarynovo zdraví, radši pojedeme po asfaltu. Je to jen objížďka asi padesát kilometrů místo dvacetikilometrového drncání. Vracíme se zpět. Nikdo z nás však netušil to, že brzy přijde značka „pozor hrboly“. Taková ta nenápadná trojúhelníková značka s dvěma boulemi, námi přezdívaná „kozy“.

Tyto značky mají úžasnou vlastnost. Je pod nimi cedulka s délkou tohoto hrbolatého úseku. Ve chvíli, kdy je pod značkou dodatek, že hrboly budou v délce 7,5 kilometrů, dozajista se po 7,4 kilometrech objeví nová značka s novou vzdáleností! Tři hodiny utrpení, tři hodiny drncání přes „kozy“, než jsme se dostali do místa vzdáleného jen 20 kilometrů od výchozího bodu. Vysledovali jsme ale jednu zajímavou věc, která by se Lotyšsku mohla hodit. Během našeho poskakování jsme totiž našli dva rovné úseky – shodou okolností to byly nově opravené mosty –  která byly dokonale rovné. Pravda, jen pouhých 50 metrů!

4ManGo

Na hranicích s Litvou se nám to značně protáhlo.

Kdyby Lotyšsko, místo značky „kozy“ vyrobilo značku, kde je v trojúhelníku jen rovná čára, nejen že by naštvala méně řidičů, ale na celý svůj východní blok by použila jen dvě značky. Asi si necháme tento zlepšovák patentovat.

Jsme utahaní, jedeme nalepení na volantu, vlastně až na čelním skle. „Bacha díra!“ Prásk, Jaryn poskočí. Takhle to dál nejde. Je tma, padá mlha. Hledáme místo, kde složíme hlavu, a to v těchto podmínkách není jednoduché. Prásk, díra! Chudák Jaryn trpí. Máme toho dost, přijíždíme do prvního města a vzdáváme to! Po naší pravici je opuštěný kiosek. Ani se neobtěžujeme s rozbalováním bivaku. Poprvé zůstáváme spát v autě. Příjemné to není, ale v nouzi se to skousnout dá.

Čtvrtek 4. září

Je ráno, opouštíme naše místo na spaní. Celou noc nám kolem hlavy jezdily nákladní lokomotivy a z druhé strany kamiony. Je sedm hodin ráno, míříme na Daugavpils a k dalším hranicím. Tentokráte s Litvou. Kolem Daugavpils je sympatický obchvat přes most, který je možná stejně starý jako město samotné. Ale jde to. Vejdeme se tam i s kamionem. Konečně se dostáváme ke státní hranici. Připomíná nám to přechod před několika dny. Dvacet kilometrů šotoliny, dvacet kilometrů varovných značek o přestavbě cesty. Stojíme na červené, čekáme, až projedou vozidla v protisměru. V tu chvíli se na nás řítí válec. Válec, bagr, nám je to jedno. Stejně se náš pohyb nezrychlí.

4ManGo

Most to byl vskutku pěkný.

Čtvrteční ráno chceme zahájit stylově, jak jinak. Chceme natankovat. Benzínová stanice hned na hranicích má sice klimatizaci, ale VISA kartu obsluha vidí poprvé. Nevadí, na další ještě dojedeme. Skáčeme do auta a na dalším úseku přestavovaného hlavního tahu se podivujeme nad tím, jak rychle místní silničáři pracují. Jede se za plného provozu a postupují rychlostí blesku. To není jako u nás.

V Jarynovi to divně chrastí a cinkají nám ventily. Zkusíme nový benzín, dolít olej a pročistit svíčky. Kupodivu to alespoň na chvíli pomáhá a my projíždíme Utenou. Ještě nás čeká Ukmerge a potom konečně Kaunas. Toto město už známe, viděli jsme ho z obchvatu. Je to příjemný pocit, projíždět „známá místa“ tak daleko od domova. Člověk se hned trochu uklidní, protože Jarynovy ventily zase cvrlikají svoji píseň.

Hranice Litvy s Polskem, blížíme se domů

Marijampolé, tady jsme někde ztratili naši vlaječku. Na hranice to je už jen kousek. A je to tady! Ten ohromný balvan ze mě padá. Litevsko-polská hranice! Teď už je to jedno, když se něco stane, jsme „kousek“ od domova! Ať dojedeme kamkoliv, pokaždé to bude blíž a blíž k domovu. Hned za hranicí tankujeme, provádíme údržbu Jaryna i našich těl. Hned je nám lépe.

4ManGo

Solný důl jsme nemohli vynechat.

„Tak co? Wieliczka?“ Přikývnu, byla by škoda krátit ještě naši trasu těsně před cílem. I když stát se už může cokoliv. Suwalki, Augustow, Lomža, Ostrow Mazowieczka. Zrychlené odpoledne nám tepe v srdcích, hlavně v Jarynově motoru. Opět je tu noc, opět hledáme místo ke spánku. Nakonec se rozhodujeme u města Ostrow Mazowieczka, že zůstaneme spát na rovném, suchém plácku vedle hlavního tahu zpět na Lomžu. Hukot náklaďáků nás vůbec nerozhodí, stejně tak naše nové sousedky. Hned za remízkem je totiž několik včelích úlů. Repelent máme a v nejhorším případě uzavřeme pakt o neútočení a schováme se se včelami do úlu.

Pátek 5. září

Páteční ráno proběhlo hladce. Nejen že nás vzbudil náklaďák, ale následující kamion nás opravdu donutil vstávat. Nedá se tu spát, vlastně ani ležet. Balíme, je před námi ještě dlouhá cesta. Někdy kolem poledne míjíme obchvat na Warszawu a řítíme se dolů, hlouběji do Polska. Projíždíme Kielce, Miechow a kousek před Krakowem provádíme na benzině další údržbu. Pravda, největší údržbu jsem potřeboval já. Ještě kontrola Jaryna a vjíždíme do víru velkoměsta.

Krakow je úžasné město. Teda pokud zprava nepřijede tramvaj a nenutí vás k ústupu. Ale kam? Vpředu auto, vzadu auto, vlevo auto. A co…tramvaj prostě počká. Je to taková polská Riga. Ale jak jsme se už naučili, nejlepší je splynout s davem. Ztráty jsou potom nejmenší.

Zelená, Jaryn poskakuje o dva metry kupředu. Tramvaj nás těsně mine. Projet Krakowem, jak jinak než ve špičce, je docela sranda. Naštěstí nás výpadovka na Wieliczku brzy dovádí k místu dnešní zastávky.

Solný důl Wieliczka je nádherné místo

Solný důl Wieliczka je jedno z míst, kam bych se rád vrátil. Když pominu výtah v hloubce sto třiceti metrů pod povrchem na obyčejnou terasu, když pominu restauraci „a la Hilton“ sto šedesát metru pod zemí i s vlastní recepcí, je to nádherné místo. Plné překvapení, hmatatelných důkazů o lidských schopnostech a umu, plné dějin těžby soli, plné komerce a stovek turistů. Plné pozitivních dojmů. Chci se tam vrátit zpět a zkusit to ještě jednou. Protože čtyři hodiny v podzemí s polským průvodcem mi přišly fakt málo. Alespoň nás potěšil místní „parkovišťák“.

„To je Škoda?“ Přitakáme. „To znám, Škoda Forman, že?“ Škoda, že místo pochvaly nám nedal slevu na parkování.

4ManGo

Místo plné překvapení i důkazů o tom, že člověk je tvor zručný.

Opouštíme Wieliczku dosti netradičně. Jednosměrkou. Ale kdo by to tušil, hlavně když to není značené? Nevadí, Krakow je před námi. Krakow je za námi a teď hurá po místních komunikacích do Oświęcimi. Hodina cesty mizí za námi, opravdu je to jen kousek. Blbé teda je, že je to město plné hal, továren. Marně hledáme, kde složit hlavu.

„Zkusíme to za městem!“ Michal přitakává. Vjíždíme do vesnice Rajsko. Mapa ukazuje les, ve skutečnosti nám ale rozmanitá příroda nabízí dva rybníky plné rybářů. To je paráda! A to jsme podle této mapy jeli skoro celou cestu! Šotolina, rybář, kaluž… a hele, plácek. Rozbalíme bivak, rychlý oběd v devět večer a jdeme spát.

Sobota 6. září – ráno

Je asi půl šesté ráno. Před naším bivakem zastaví auto, kolem nás se plácají holínky. Alespoň jako plácání nám to zní. Dvacet minut na to je ticho. Půl sedmé. Vstáváme, balíme. Dneska nás čeká poslední den. Je to zvláštní, v pátek večer skočíš do škochtle, do Formana, a týden na to si říkáš, už jen jeden den! Ten poslední. Vlastně je to celé za námi. Má mi být smutno? Mám skákat radostí, že jsme dojeli? Každý, kdo jede do Estonska na dovolenou, tak dojede. Ale ne každý má Jaryna! Forman Solitaire, ročník 94. Tohle auto je borec! Dvacetiletý puberťák, který to dokázal. Vlastně během pěti dnů ujel čtyři tisíce kilometrů. Já osobně bych to vzdal hned při nastartování.

4ManGo

Ryby my nežerem!

Ne ty dva blbouni za volantem… ale to hliníkové srdce mladoboleslavské škodovky to dokázalo! A to mnozí říkali, že se za Náchodem otáčíme! Je nám to jedno, ať si každý říká, co chce. Ten večer ukápnu slzu, protože to auto si to zaslouží. Dal to! Dva blbouny odvezl do Estonska a zpět. Nic světoborného, s dobrým autem to dokáže každý. Ale my… my měli Jaryna!

Chvíli po našem probuzení zastavuje před naším bivakem Volkswagen a zatarasí nám cestu. „Ryby?“ táže se evidentně porybný.

„Nerozumím,“ odpovídá Michal.

„Ryby?“ opakuje porybný, tentokráte v češtině.

„Ne díky, to my nežerem!“ zpraží porybného Michal.

Tomu to ale nedá a kontroluje břeh rybníku, zdali jsme si někde nenahodili udičku. Poté se rozkročí na břehu a hvízdne na rybáře naproti přes rybník. Nic. Zamává.

„Nespi kurwa!“ křikne do ticha. Pak prohodí několik polských vět a posléze skočí do auta a odjede. Hle, jsme osvobozeni od pytlačení. S radostí se vracíme zpět do centra Osvětimi.

Návštěvu Osvětimi jsme nemohli vynechat

Samotná Osvětim působí dosti depresivně. Industriální zástavba a uprostřed toho je koncentrační tábor. Neznámá, nesmělá ulice. Odstavné parkoviště pro smělé návštěvníky. Odvážná brigádnice, hodlající položit svůj život za blaho jejího parkoviště. Vyhrává, pohled na ni byl více než výmluvný. Něco tak hezkého jsme viděli naposled v Litvě, když jsme tankovali. Je rozhodnuto. Tady prostě zaparkujeme a basta! Její hrudník se dme pýchou, zatímco Jaryn parkuje na místě pro autobusy. No a co, je to prostě „kaňour“.

4ManGo

Osvětim – místo, které ve vás zanechá opravdu nepříjemný pocit.

Chvíli na to stojíme před bránou Auschwitz 2. Průvodce nepotřebujeme, vyložit utrpení si dokážeme sami. Hle, vstupné je zdarma, což nás v tu chvíli ani nepřekvapuje. Je to pietní místo. Kamkoliv položíte nohu, kamkoliv se podíváte, tam někdo zemřel. Je to velice depresivní místo, což umocňuje mlha, která nás provází celé ráno. „Arbeit Macht Frei“ visí nejen nad vstupem, ale i v celém táboře. Cihlové domky, baráky jsou prodchnuty utrpením. Každý blok je určen svému národu. Každá země krvácela v Auschwitzu. Všude člověk naráží na bariéru lidského utrpení.

Jsou tu doby minulé, o to víc nás děsí přítomnost. Poklidný tábor Auschwitz, pár zděných budov, působí dosti nevinně. Ale v hloubi duše, hlavně při spatření pece či spalovny, se člověk chvěje. Obyčejná pec, obyčejná kolejnice. Dvacet vteřin a okamžitě opustíš toto místo. Žaludek se zvedá, odmítá spolupracovat při pomyšlení, že v těchto místech nalezlo smrt více lidí, než je stihne navštívit turistů za celý den. Štěrková cestička, břízy, umělý bazének, ostnatý drát, smrt. Na každém kroku cítíš tu tíhu svědomí, tu tíhu mnoha desítek lidských těl, která se tu procházela ve tvých stopách.

4ManGo

Všude člověk naráží na bariéru lidského utrpení.

Je na čase opustit Osvětim. Birkenau neboli Březinka je při cestě. Turista, turista, autobus, turista. Marně doufáš, že se ti poštěstí udělat morbidní foto brány, kudy přijížděly transporty živých na smrt. Pár snímků se povedlo, jsou ale jen z průjezdu kolem. Rychle měníš objektivy ve fotoaparátu. Macro objektiv umí divy. Ostnatý drát jako připomínka utrpení mizí v dáli za tebou.

Skáčeme zpět do Jaryna a míříme na Gliwice. Kedzierzyn-Kožle, Prudnik, Otmuchow se svými krásnými jezery, Klodzko. Poslední kilometry Jaryn hltá svým hliníkovým srdcem. Kopec před Klodzkem, návěs za námi. Není kam uhnout, Jaryn vzdoruje. Kopec bychom nejraději objeli, ale nedává nám na výběr. Ploužíme se přes vrcholky, návěs za námi. Řidič je nervózní. Pouštíme ho asi po deseti kilometrech. Oba si oddychneme. Klodzko!

4ManGo

Nepříjemné pocity vás provází zkrátka všude.

Už jsme skoro doma

Doléváme benzín z kanystru. V Polsku je levný… ale jen dva grafici dokážou pašovat benzín z Gdaňsku do Litvy, Lotyšska, Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska tak, aby ho dolili třicet kilometrů před hranicemi. Už je to jen kousek. V pátek jsme odjížděli, lilo. V sobotu přijíždíme, leje. Kam se poděl ten týden mezi tím? Netušíme. Jen pár kilometrů nás dělí od hranic!

Kudowa Zdroj! Náchod! Nové Město nad Metují! Dobruška! Jsme doma! Osm dní v jednom starém autě, osm dní na cestách, osm dní plných zážitků. Osm dní s nejlepšími parťáky! Zvláštní je, že člověk by se nejradši vrátil o pár dní zpět. Stálo to za to! Vyšlo to dráž jak jet „normálním“ autem, jak fičet letecky… stálo nás to spoustu času, nervů. Sponzoři si stále rvou vlasy, co to vlastně provedli. Ale stálo to za to! Jaryn, forman Solitaire, dojel z Dobrušky do Dobrušky něco kolem 4 500 kilometrů zkratkou přes Estonsko!

Povedlo se nám to! Mnozí říkali, že to nedáme. Že s tím vrakem skončíme hned v Náchodě. Pravda, Náchodem jsme projeli tam i zpět, v rozmezí osmi dní! Dali jsme to! Jaryn to dal! Obyčejný Forman! Až někdo zase přijde s tím, že váš nápad je blbost, že je to zbytečné a pokoušet štěstí stojí moc úsilí, vzpomeňte si na to, že dva blbouni to dali. Dva grafici a jeden Forman! V dobách, kdy každý nažhaví své SUV a za pár dní je zpátky.  Jde to i s autem za pár tisíc. Jde to s kamarádem za milións autem k nezaplacení.

Nevzdávejte své sny…

Ano, jsme dva blbouni, co měli štěstí, odvahu. Jsme dva blbouni, co se vrátili zpět. Každý, kdo chce něco dokázat, pro to musí něco udělat. Jde to! Stačí jen chtít! A nezáleží na tom, jak a kam jedeš. Záleží jen a jen na tom, jak moc to chceš a co jsi schopný pro to udělat. Jen tak se dostaneš až do cíle.

My jsme si náš sen splnili.  Teď jste na řadě vy!

My jsme si náš sen splnili. Teď jste na řadě vy!

Moc děkujeme firmě Nástroje CZ s. r. o. za poskytnutí pomoci a času, autoservisům Havlík, Miloš Munzar a Kamil Kotrlý za přípravu Jaryna před cestou. Dále firmě DP.sign za pomoc při polepech auta, jakožto i všem tištěným reklamám. Internetovému magazínu Generace 21 a týdeníku Orlicky.net za naši propagaci a přiblížení naší cesty veřejnosti. Také děkujeme pneuservisu Auto Moto Servis Vladimír Dvořák za kvalitní obutí, které vydrželo celou cestu. A v neposlední řadě našim rodinám a přátelům, kteří se podíleli na rekonstrukci Jaryna a jeho přestavbě.

Taky Danovi, že rozpohyboval trabanta a tím vlastně rozhýbal i nás. A zároveň bychom ještě chtěli poděkovat našim přátelům a rodinným příslušníkům. Všem ještě jednou moc děkujeme. Bez vás všech by to nešlo!

Za 4ManGo Martin, Michal a Jaryn

Zdroj všech fotografií: archiv 4ManGo

4ManGo

4ManGo

Jak to vypadá, když se dva grafici vydají na cestu? Přinášíme jejich články přímo z terénu!

Zanechte komentář