4ManGo

Porucha a odtah? Ani to nás nezastavilo!

Cestování / 8.9.2014

Autor:

Jaryn se škube, asi se mu dál nechce. Stavíme a zjišťujeme škody. Co se dá dělat, odtahu v Estonsku se zkrátka neubráníme.

Úterý 2. září

Probudila nás strašná zima. Balíme, radši pojedeme. Lepší zmizet teď, než si statkář všimne, že jedna kráva chybí. Ale my jsme v tom nevinně. Profrčíme Parnu a řítíme se na Haapsalu. To je to pravé Estonsko. Dlouhá, téměř rovná cesta, všude lesy, sem tam usedlost. Volant škube, auto drncá. Zastavím a Michal obhlíží kola.

4ManGo

Trochu do našeho příbytku táhlo.

„Všechno v pohodě!“ Jedeme dál, asi špatný kousek silnice… Po chvíli se škubání vrátí a ještě s větší razancí. Auto táhne vpravo. Zastavím, řízení je v háji. Trojúhelník, hever, klíč na kola. V mžiku je auto nahoře a kolo dole. Ve formuli by z nás měli radost. Leba nás naučila fofrzdvih. Dva borci se válejí ve škarpě pod autem kdesi v Estonsku. Proklínáme Estonsko, dlouhé silnice, lesy a sem tam nějakou tu usedlost se štěrkovou cestou. Kolem jede auto, první za deset minut. A jede dál.

Odtah v Estonsku, komu se to poštěstí?

Rameno v pořádku, náprava taky, zbývá jedině poloosa. Zkoušíme otočit kolem. Cosi se tam příčí, nedovolí kolu se pořádně protočit, a když ano, tak se vyhne a jde to jen velkou silou. Co teď? Na tohle naše síly nestačí, i když leccos dokážeme, bez potřebného vybavení a dílů nám to je k ničemu. Nikdo nám nezastaví, že bychom si zavolali místní odtah. Michal bere do ruky potupně telefon a vytáčí české číslo naší pojišťovny. Několik desítek otázek a prokoušou se ke zdárnému výsledku. Z Haapsalu pro nás jede odtah. Do hodiny je u nás!

Využíváme volné chvíle a vracíme se zpět k práci. Dopisuji zápisky, deník a připravuji podklady pro další článek. Michal vaří. Vařič stojí hned za autem, nebojíme se, že by nás něco srazilo. Vlastně skoro vůbec nic tu nejede. Čas utíká, jsme po jídle a já při každém zabručení motoru zvedám hlavu, zda je to náš odtah. Stále nic.

„Tak, report hotov. Až to půjde a budeme na netu, pošlu ho i s fotkami,“ hlásím Michalovi ve chvíli, kdy se proti nám řítí nákladní mercedes a stáčí se hned za nás.

„To je on!“ Z modré kabiny dvacet let starého stroje na nás vyskočí hubený Estonec s krátkými vlasy. Chvíli pokukuje po Jarynovi a pak někam volá a usmívá se.

„Já jsem Martin,“ podávám mu ruku.

„Karlu!“ řekne stroze a spustí plošinu.

4ManGo

Jaryn dál nechce, co se dá dělat?

Navijákem natáhne Jaryna na plošinu a zajistí ho kurtami. Je to velice smutný a potupný pohled. Sice jsme do Estonska dojeli, ale taky jsme rychle skončili. Půjde to opravit? Seženeme v případě nouze nějaké náhradní díly na formana?

Vyskakujeme do kabiny mercedesu, Karlu zařadí a v absolutním klidu a pohodě se otáčí na silnici. Nemusí se vůbec ničeho bát. Poslední auto tu projelo asi před deseti minutami, takže bráno průměrem, má ještě pět minut čas. Mercedes otočen a Karlu nabral směr na Haapsalu. Alespoň se přibližujeme víc a víc k dnešnímu cíli. Karlu podřadil a vybral mírnou zatáčku. „Umíš anglicky?“ ptám se ho. Chvíli na mě kouká a pak zavrtí hlavou. „No, tak to si moc nepokecáme…“ Karlu vezme tužku a na papír napíše Orlu 70 km. Sice nevím, kde to je, ale už víme, kam nás veze. Paní v telefonu říkala, že to bude autorizovaný servis od Škodovky.

Orlu – jsme na místě, v servisu

Cesta uběhla docela rychle, až na pár terénních vln, které s námi vymetl. Ostražitě jsme sledovali v zrcátku, co po každém takovém zhoupnutí dělá Jaryn. Sice se tvářil, že je pevně přikurtovaný, ale houpal se pěkně. Trochu jsme trnuli, aby se nezvětšily ještě škody.

Orlu – přijíždíme k široké bráně označenou z obou stran jednosměrkou, asi náš servis. A byl! Ze vrat vyběhl chlapík a otevřel pusu. Chvíli sledoval celou soupravu, která přijížděla, poté zmizel zpět za vraty. Netrvalo dlouho a už byli dva. Nevěřícně kroutili hlavou. Než nás Karlu složil, stál u vrat hlouček mechaniků, kteří evidentně sledovali něco, co ještě nikdy neviděli.

Přichází nastrojený a vyžehlený pán, evidentně majitel. Do ruky mi podává telefon s dotazem, jestli mluvíme rusky. „Ňet! Jen anglicky,“ říkám a pro sebe dodávám, že i tak dost mizerně.

4ManGo

Ani pomyslná jazyková bariéra nás nezastavila.

„Co je s autem?“ ozývá se v telefonu lámanější angličtinou, než je ta moje.

„Těžko říct, škube řízení, kolo se neprotočí…“ odpovídám a očekávám řešení situace.

„OK.“

Hmm, takže nic. „A jakou součástku potřebujete?“

„To netuším, jinak bychom nebyli v servisu..“

„OK.“ A tak to pokračovalo ještě chvíli, načež jsem vrátil telefon majiteli. Ten se stihl mezitím v autě projet a pak své poznatky tlumočil do telefonu. Přiběhl malý, hubený mechanik. Chvíli okukoval Jaryna a pak se zeptal, jestli je to opravdu Škoda?

„Škoda Favorit, tenhle model je z roku 94 a je to stejné, jako první Felície!“ pokusí se ho nasměrovat Michal. „Neznáš? Fakt jste ho nikdy neviděli?“ Mechanik nesouhlasně zakroutil hlavou. „No!“ Odněkud si přinesl igelitový pytel, jaký se v servisu navléká na sedačky. Jen netušíme, jestli je to proto, aby nám Jaryna neumazal, nebo aby se od něho neumazal sám. Skáče za volant a najíždí na dílnu na hever. Ještě máme v paměti, kdy toto před měsícem absolvoval naposled.

Oprava během chvíle, bude to fungovat?

Mechanik se skloní pod Jaryna a zarazí ho náš šusplech. Prostrčí ruku mezi motor a šusplech a chvíli škube s poloosou. Pak odběhne pro šroubovák a znovu zmizí mezi šusplechem a motorem. Chvíli se tam vrtá, až nakonec vytáhne stabilizační závaží.

„To bylo volné,“ hlásí, „jedu na testovací jízdu!“ Skočí za volant, nastartuje a odjede. Tiše stojíme kdesi uprostřed Estonska s rukama v kapsách u nějakého servisu, zatímco náš Jaryn s naším vybavením a vším, co vezeme, mizí v prachu cesty kamsi do dáli.

„Co když nám s ním prchne?“

4ManGo

Neujede nám?

Naštěstí se za pár minut vrací, krouhne před námi zatáčku. „Nastupuj, uděláme předváděcí jízdu!“ Kývne na mě a pobídne mě abych usednul za volant Jaryna. Rozjedu se a objíždím servis po hrbolaté cestě. Všechno je v pořádku! Zvláštní, přitom vlastně skoro nic neudělal. Nějak mu nechceme věřit, že to je vše, co pro nás udělal. Následuji ho až za majitelem do jeho kanceláře. Z jejich rozhovoru odtuším slovo improvizace. Aha, takže to asi nebude tak žhavé, jak jsme si mysleli. Ale kdo ví…

Zaplatil jsem 20 Euro za opravu (odtah byl zdarma z pojistky) a vyměnili jsme si samolepky. Na Jarynovi se zaleskla nová samolepka „ORU Auto“ a místní servisáci dostali naší „jarynovku“. Můžeme pokračovat.

Muzeum lokomotiv? Tak to musíme vidět!

Je odpoledne, máme čerstvě natankováno a hřeje nás pocit, že Jaryn je zase v pořádku. I když ten pocit nejistoty je velký. Míříme do přístaviště Rohuküla na trajekt. Jezdí každou hodinu, musíme ho stihnout, jinak budeme na spojení s ostrovem Hiiumaa čekat další hodinu. Ostrá zatáčka vlevo… a už víme, že trajekt nestihneme. Kamarád nás upozorňoval na to, že v Haapsalu je muzeum lokomotiv. A právě teď stojí před námi. Trajekt počká, pojedeme dalším, to je jasné.

4ManGo

Stihli jsme i navštívit muzeum.

Zaparkujeme, rychle pobalíme kameru a fotoaparát a už přes přechod utíkáme k lokomotivám. „Jen hodinu! Ať nám neujede i ten další!“ Neobtěžujeme se se stativem, fotíme rovnou z ruky. Je to jako pohádka o mašinkách. U každé lokomotivy visí cedulka v estonštině a angličtině. Ale kdo čte cedulky? Návštěvník by ale měl. Natočil jsem si servisní lávku kolem kotle, tu samou, kterou Michal předtím nafotil. „Hele, ono se prej na to nesmí lézt!“ ukazuje mi cedulku. Skutečně, lezení po vlacích je přísně zakázáno. Ale co už… přeci ty fotky nebudeme mazat?

Čas běží neúprosně. Je zvláštní, že vždy utíká jen tehdy, když to nechcete. Rychle ještě nafotit pár sponzorských fotografií a jedeme do přístavu. „Kde mám brejle?“ ošívá se Michal. Trajekt jede přesně v celou. Otáčím Jaryna. Vím přesně, kde brýle nechal. Když fotil, odhodil je na perón. „Mazej!“ pobízím Michala a otáčím auto. Zase nám jde o čas. Michal dobíhá, skáče na sedačku spolujezdce a já přidávám plyn. Do přístavu Rohuküla dojíždíme o deset minut později. Jaké je ale naše překvapení, když tam stojí trajekty dva! Který z nich vybrat?

4ManGo

Nakonec jsme vybrali správně.

Naštěstí jsou budky s kasou označeny jmény ostrovů, na které trajekt jede. Ale i tak nám dalo práci najít ten správný. Zaplatit v přepočtu 400 Kč za dvě osoby a auto je otázka vteřin a už se ženeme k trajektu. Právě včas! Začíná naloďování. Rozsvítí se zelený semafor a špalír aut se hne kupředu, do nitra lodi, která polyká jedno auto za druhým. Osobní auta na kraj, nákladní doprostřed. Cesta z pevniny na ostrov potrvá asi hodinku. Jsme uvnitř. Obrovská loď nás „sežrala“. Teď už jen najít palubu pro cestující.

Cesta utekla neuvěřitelnou rychlostí

Po schodech vzhůru a už nás vítá několik pohodlných sedadel, kavárna, WC a hlavně wifi! Ideální místo na dopsání a odeslání článků. Hodina po moři utekla strašně rychle. Dopíšu a pošlu to hned zítra ráno, jakmile pojedeme zpět. Teď je potřeba projet celý ostrov a dostat se až k majáku. Rádi bychom ho projeli kolem dokola, ale to asi nestihneme.

Městečko Kärdla prosvištíme a chvíli na to odbočujeme vpravo. K majáku už to není daleko. Cestu lemují stromy, hlavně borovice ozářené zapadajícím sluncem. Nádherná podívaná. Jeden by tu chtěl zůstat natrvalo. Maják… ještě nafotit pár ruských bunkrů před majákem a rychle k němu. Jaryn je konečně u moře! Tak se nám podařila další věc! Fotíme, točíme. Až se mi podařilo si zmáchat oblečení v moři. Prostě přišla malá vlnka, která mě ošplouchla. Ale to uschne. Obíháme maják. Zatracená smůla, od osmi ráno do sedmi večer se může lézt nahoru. Přijeli jsme pozdě, sedmá večer je dávno pryč.

4ManGo

Památník se nám zalíbil.

Alespoň nafotíme památník ztroskotání trajektu Estonia, který připomíná ohromný zvon. Jeho zvuk se nese krajem jako hřmění a říká se, že když vane stejně silný vítr a ze stejného směru, sám se rozezní a rozezpívá svoji poslední píseň. Ale je čas na návrat. Trajektem už dnes nepojedeme, rozbalíme bivak a usínáme asi dva kilometry od přístavu. Komár, komár, moucha, komár. Tak vypadají naši noví sousedi. Ale my jsme vybavení, používám na náš bivak repelent. Nejen že zabíjí všechen hmyz, ale i naši chuť spát uvnitř.

Středa 3. září

Vstáváme o půl šesté. Za hodinu nám jede trajekt zpět na pevninu. Snad se dospíme cestou. Tak ne, konečně odesílám report za poslední dny. I fotky se mi podařilo odeslat. Celé dopoledne míříme na nejsevernější část naší cesty. Po hodině cesty objíždíme Tallinn a jedeme na sever. Někdy po obědě dorážíme do města Kunda, kde je i stejnojmenný deník. Je zbytečné si lámat hlavu, proč je toto místo pro Čechy druhé nejpopulárnější hned po Tallinnu. A přitom Hiiumaa má své kouzlo!

Otáčíme, jedeme domů!

Další rychlé focení, pár záběru a od teď už jedeme stále na jih… domů. Chvíli trvá, než se vymotáme, ale nakonec se to podaří. Zato obchvat Rakvere je hotová tragédie. Nejen že obchvat vede přes samotné město, ale popírá i sám sebe. Radši zastavujeme a tankujeme. Je to dobrý způsob, jak se nezbláznit.

Mustvee – toto město jsme dobyli někdy kolem čtvrté hodiny odpolední. Další tankování a hurá do centra. Jsme z toho trošku zklamaní, neboť tu vážně nic není. Jen vyhlídka na jezero Peipsi Järv, které je hraniční čárou mezi Estonskem a Ruskem. Kdesi uprostřed jezera totiž probíhá pomyslná linka bezpečí, proti východnímu lednímu medvědovi.

4ManGo

Hranice s Ruskem v nedohlednu.

Alespoň jsme si našli náhradní alternativu, kdyby náš Jaryn zklamal. Pravda, překližkový kůň na pružině asi nikam nedojede, alespoň mi ale na chvíli udělá radost. Ani se nestíháme rozkoukat a středa je téměř za námi. Tartu, Elva a hraniční město Valga. Konec Estonska. Naše pouť po této nádherné zemi končí stejně rychle, jako začala. Vlastně úplně nenápadně. Jelikož Valga, lotyšsky Valka, je hraniční město (obě země mají polovinu), je přechod dosti nenápadný.

To si tak sedíte ve formanu, který si to přede po hlavní silnici, míjí jeden hypermarket za druhým, a najednou si všimnete, že na vedlejší silnici je bílá čára, tři policisté v uniformě a posádka karavanu, která z útrob svého vozu vyhazuje vše, co není přišroubované. Krabice se sušenkami, matrace, pes, autolednička… Prostě důkladná šťára. A tím máme projet. Teda pokud se tam vlastně dostaneme. Protože státní hranice je tak nenápadná, že by si ji člověk spletl s obyčejný přepadením karavanu.

A když už takhle lustrují karavan, jak dopadneme my? Otáčíme se a zkusíme prorazit blokádu. Rukou ukazujeme naše papíry, celník se ani neobtěžuje dojít až k nám. Jen prostě ledabyle mávne rukou a dává nám signál abychom jeli dál. Teď tu přeci jinou zábavu. A před námi je Lotyšsko!

Zdraví Martin a Michal

Zdroj všech fotografií: archiv 4ManGo

4ManGo

4ManGo

Jak to vypadá, když se dva grafici vydají na cestu? Přinášíme jejich články přímo z terénu!

Zanechte komentář