4ManGo, Hora křížků

Litva i Lotyšsko jsou za námi, konečně jsme v Estonsku!

Cestování / 7.9.2014

Autor:

Navštívili jsme Horu křížů, projeli Rigu a podstoupili hraniční kontrolu v Estonsku, která nás z počátku trochu vyděsila.

Pondělí 1. září – odpoledne

Hora křížů je skutečně vedle silnice, ale v domnění, že je to skládka, pokračujeme dál v cestě a přijíždíme k ní z druhé strany. Pohled na ni je fascinující. Uměle navršený kopec a na něm sto tisíc křížů různých velikostí. Nejmladší jsme našli z května tohoto roku. Na počátku století zde bylo přibližně sto křížů, ale jejich počet díky zahraničním, ale i domácím turistům neustále stoupal. Toto poutní místo bylo i několikrát zničeno a vypáleno, dokonce i rozválcováno buldozery jako nežádoucí. Tím získalo další věhlas a v roce 1993 ho navštívil sám Jan Pavel II.

Nyní je naproti přes cestu parkoviště pro několik autobusů a místo samotné vypadá jako polské náměstí. Teda alespoň většina návštěvníků během našeho příjezdu Poláci byli. Zážitek z toho ještě umocňuje modlitební hudba z reproduktorů, ač modlit se zde je podle cedulky zakázáno. Je na čase vyrazit dál.

4ManGo

Hora křížů je fascinující.

Lotyšsko je na dosah!

Ani ne do hodiny překonáváme další hranici. Opouštíme Litvu a řítíme se do Lotyšska. A to doslova. Celnice vypadá jako rozstřílený muniční sklad. A hned první, co potkáme, je díra v silnici. „Ta byla,“ hlesne Michal a než mu stačím odpovědět, řítíme se do další. Hlavní tah mezi zeměmi vypadá jako válečná zóna. Tady traktor ohromným rotačním smetákem zametá prach ze štěrkové cesty, aby hned za ním jedoucí bagr rozhrnoval hromadu štěrku na „neprašný“ pruh za traktorem.

Hromadu štěrku tam vysypal nákladní Kamaz, který je teď zaparkovaný v příkopě, a pod ním se válí „igráček“ v oranžové vestě. Určitě Kamaz vehementně opravuje, jinak je to docela dobrá herečka. A tak to pokračuje až do Jelgavy, která nás vítá betonovou hlavou jelena.

4ManGo

Silnice to není moc kvalitní, ale Jaryn se nevzdává.

Ostatní části Lotyšska byly celkem v pořádku, rovnější silnici bychom tu jen těžko hledali. Riga byla ale zážitek. Nenápadná silnice nás přivede na ještě nenápadnější předměstí. To je ale jen zdání. Během zlomku vteřiny jste uprostřed metropole připomínající včelí úl. A to množství včeliček zmateně, možná dle Darwinova zákona (ale to není jisté), poletuje po ulicích a ťapká po chodníku, nebo se cpe do českých autobusů z Vysokého Mýta. Chytli jsme odpolední špičku, proti které je Praha čajíček. Žlutočerný Jaryn v tom ohromném úlu poletuje a poskakuje od semaforu k semaforu jako trubec, co sežral dvě trubky. Jedna řídí, druhá naviguje a hledá skuliny mezi auty.

Pokukování po holkách nás už nebaví, ač se za námi otáčejí a mávají. Stejně všechnu smetanu slízne Jaryn. A vůbec, v Polsku byly hezčí holky. Utrpení trvalo něco přes hodinu. Riga nás semlela, sežvýkala a vyplivla na obchvat. Konečně přichází sto dvacet kilometrů pohody, až na hranice Estonska. A jestli poláci jezdí jako piráti, tak všichni Litevci a Lotyši jsou dozajista z Karibiku. Už chápu, proč tu mají tak rovné silnice.

4ManGo

Provoz je občas dost hustý…

V Estonsku nás čekala kontrola

Půl deváté večer. Přijíždíme na estonskou hranici. Místo uvítání na nás zaútočí sličná, blonďatá celnice plácačkou, kterou nosí učitelka v mateřské škole. Prát bych se s ní tedy rozhodně nechtěl, má tu kamarádky. Jak jinak, taky blond. Jsme přeci v Estonsku! Druhá, už o něco přívětivější, si nás pozve k budce. Jaryn popojede.

„Doklady, papíry od auta a otevřít kufr!“ Představa, že se nám bude přehrabovat v Jarynovi, nebo nás donutí dokonce všechno vyskládat ven, nás děsí. Za těch pár dní už v tom máme systém. Každý den, ať se jakkoliv snažíme, to vypadá jinak. Zrovna dnes už jsem našel lžíci. Dopadlo to ale dobře. Pohled na naši bagáž ji vyděsil natolik, že při pohledu na nalepenou mapu trasy, co máme na okně, položila tu nejblbější otázku. „Kam jedete?“

„Tallinn!“ hlesneme dvojhlasně a o městě Kunda pomlčíme. Stejně by nepochopila, proč to město Čechy tak láká. Dvě minuty na to už máme blonďaté komando za zády. Začínáme hledat místo na spaní. Asi to nebude sranda, protože všechny lesní cesty a mýtiny obsadili lesáci.

Konečně! Vedle cesty (většina cest mimo hlavní tahy je štěrkových) k nějakému statku najdeme plácek pro nás tři. Máme nádherné sousedky, radost pohledět. Naproti přes cestu se pasou tři krávy. Teď tedy pokukují po našem Jarynovi. Žlutého býka ještě neviděly, takže jim to chvíli dalo. Bivak rozložen, jdeme vařit večeři. V tu chvíli projíždí kolem malý klučina na kole a tiše pokukuje po našem vařiči. Beztak se mu v dětské hlavičce honí jakési myšlenky o bombě nebo raketě. Šlápne do pedálů.

4ManGo

Maso nakonec nebylo, spokojili jsme se s těstovinami.

„Ahoj,“ zavolám na něho. Otočí se a cosi zadrmolí. Zní to, jako by si právě spolknul jazyk u slova ukulele. Jen tak tak vybere zatáčku, aby se přes příkop neskulil k našim sousedkám.

„Tak co dáme?“ ptá se Michal. Na výběr jsou polívky z pytlíku, těstoviny anebo chleba. Moje oko toužebně zaslintá po nejbližší krávě. Gril i uhlí máme, ale pochybuji, že ji povezeme na střeše jako v Top Gearu. „Těstoviny!“ snížím své chuťové nároky. Usínáme sytí a šťastní, jsme v Estonsku…

Martin a Michal

Zdroj všech fotografií: archiv 4ManGo

4ManGo

4ManGo

Jak to vypadá, když se dva grafici vydají na cestu? Přinášíme jejich články přímo z terénu!

Zanechte komentář