4mango

Kola se zabořila do měkkého písku a bylo jasno – dneska už nepojedeme

Cestování / 6.9.2014

Autor:

Přecpaná Łeba či Jaryn zahrabaný v písku… Přinášíme další čerstvý report z expedice 4ManGo!

Sobota 30. srpna – večer

Je asi půl osmé večer, Łeba je přecpaná turisty. Kupodivu těmi movitějšími. Během cesty jsme vypozorovali, že chudší Poláci jezdí ve fábiích a golfech, střední vrstva prohání superby, bavoráky a mercedesy. A ti nejbohatší brázdí silnice v luxusních SUV či mercedesech a bavorácích vyšší třídy. A taky tu má každý v tomhle kraji buď loď nebo traktor. Anebo obojí. Ale zpět do Łeby.

Je půl osmé večer, hledáme místo, kam složit hlavu. V Łebě to nepůjde, proto se o to pokusíme o kousek dál. Na mapě jsme našli místo vedle vesnice Sasino, kde stojí maják. Ideální místo na přespání, natáčení a focení. Do Sasina je to z Łeby asi deset kilometrů, přijíždíme tam o pár minut později a hledáme odbočku k majáku. Kam teď? Zkoušíme to najít a až teprve druhá cesta vypadá slibně.

Vyrážíme po ní. Dvě vyjeté koleje, písek smíšený s hlínou a drobným štěrkem. Začíná se stmívat. V dáli jsou ale už vidět světla majáku. Díky za to, neboť jako vodítko nám to stačí. Už nebude daleko. Cesta se vlní mezi borovicemi a mírně se svažuje. Nebudeme jediní, kdo tu jezdí, o čemž napovídají stopy pneumatik v písku.

„Přidej!“ křičím na Michala, když se před námi objeví písečné pole. Zvuk motoru zesílí a Jaryn se přenese přes písek.

„To bylo o fous, co?“ povzdechne si Michal, když to máme za sebou.

„Zapadnout tady, to bych fakt nechtěl.“ Dál už je cesta lepší a vidina majáku nás žene kupředu.

4mango

Cesta plná překvapení…

„Další!“ Tentokráte už to nevyšlo. Šusplech pod motorem funguje jako radlice a zároveň jako sáňky. Což už je nesmyslná a zároveň nebezpečná kombinace sama o sobě. Kola se boří do měkkého písku.

„A jsme tam…“ Vystupujeme z auta a obhlížíme škody. Naštěstí žádné nejsou, mimo toho, že si Jaryn spokojeně ustlal na vlhkém písku. „Leží na břiše.“

„To vidím taky!“ odsekne Michal a tahá z kufru lopatku.

„Odházíme písek kolem a zkusíme ho zvednout, jo?“ Michal souhlasí.

Dříve jsme si rádi hráli v písku

Když jsme byli malí, rádi jsme si hrávali v písku a stavěli bábovky. Tentokráte to je ale jiné. Teď to trvá dobrou půlhodinu, než jsme hotoví s hrabáním písku. Kolem Jaryna bylo několik kráterů připomínajících pumový nálet, kam by se schoval přinejmenším obtloustlý trpaslík. Už je skoro tma…

Zasuneme hever pod auto a vyzvedneme ho o pár centimetrů, kola se podloží klacky, kterých je naštěstí všude kolem dost. Znovu a znovu. Je deset hodin, kolem je úplná tma, les tiše šumí. Jen v dáli občas probleskne světlo z prokletého majáku. „Ještě jednou a pak druhý kolo,“ křičím na Michala, zatímco lopatkou, rukama, vlastně celým tělem vyhrabávám písek z pod Jarynova břicha.

„Tak to zkusíme?“ Ještě jsme zpevnili cestu za autem a Michal si sedl opět za volant. Startér z Felície zavrněl. Kola zabrala a začala se pomalu hrabat z písku.

„Jeď, jeď!“ křičím na Michala a Jaryn uhání po „pískovišti“. Okolní stromy jsou ozářeny varovnými a couvacími světly, vrhají kolem sebe roztodivné stíny a tiše hledí na dva grafiky, co se snaží zachránit auto z písku. Metr po metru couváme, sotva Jarynovi stačím. Konec! Světla zhasla. Jsme v tom zase…

4ManGo

Hlavně kola pořádně vypodložit.

Pro dnešek to vzdáváme a stavíme bivak, zatímco Jaryn už dávno odpočívá v písku. A jak jinak, opět na břiše. Uléháme vedle auta se vzpomínkou na dokument o expedici Lambaréné. „Naše tatra zapadla v písku. Tři hodiny jsme ji vyhrabávali, abychom zapadli o dva metry dál.“ My jsme na tom líp, ujeli jsme jich alespoň sto.

Neděle 31. srpna – ráno

Ráno se nad námi prohání mraky, snad nebude pršet. Bivak jsme složili za pár minut, však už víme jak na to. Zatímco Jaryn tiše leží v písku a Michal opět hrabe jako krtek, já běhám po lese jako zmatený zajíc a nosím na cestu další klacky. Po dvou hodinách je hotovo. Jaryn je vyzvednut, kola podložena a za autem je pět metrů nové, dřevěné dálnice. Ženisti by se nemuseli stydět. Snad to půjde, musí. Tlačí nás čas. Ale už teď je jasné, že do Łeby se nevrátíme. Škoda, i když písku jsme si užili až dost. V převodovce klapla zpátečka, motor zabral a kola začala opatrně dorážet na náš nově postavený, zpevněný úsek. Metr, dva…

„Jóóó! Je venku!“ Jaryn spokojeně zastaví na pevné cestě a my si z radosti plácneme.

„Takže? Jedeme dál!“ Po patnácti minutách se vymotáme z lesa. Maják necháváme za zády. Byl od nás kilometr cesty pískem, jak nám řekl místní cyklista, kterého jsme potkali. „Ale pro samochod droga moc, moc špatná!“ Slunce už je vzhůru, je dokonce čilejší jak my dva. Čas stále běží jako voda. To je nevýhoda časem omezené cesty. My na celou cestu máme maximálně devět dní. A ty pomalu, ale jistě mizí.

4ManGo

Budování nové dřevěné silnice naštěstí nebylo tak složité.

Přes Wejherowo míříme na Redu, kde natankujeme. Udivila nás velmi nízká cena benzínu. Pro jistotu tankujeme ještě i kanystr. A o pár minut později už jsme v Gdaňsku. Projedeme ho přes obchvat a už se stáčíme na východ. Silnice jsou skvělé, tolik pruhů v jednom směru mají snad už jen v Rusku.

14:15 – Gronowo a hraniční přechod s Ruskem. Zvláštní, sice je to jen část, vlastně kousíček Ruska kolem Královce, čí Kaliningradu… ale místní Poláci už mají takové kavkazské rysy. Rychle a skoro i tajně nafotit a už míříme zpět.

Neopomeneme ale navštívit pobřeží s výhledem na Kurskou kosu. Voda je tu studená, zelená, plave v ní asi plankton obřích rozměrů, ale to nám nezabrání se v ní vykoupat. Omytí skáčeme do auta, jelikož přijela rodinka s dětmi, asi pro mušličky. Ale jejich tříleté dcerce se spíše zalíbil náš žlutočerný Jaryn. Nevím, jestli znají v Polsku včelku Máju, ale dosti okatě se nám ho pokusila ukrást, což jí bylo za její dětský a nevinný úsměv prominuto.

Lelkowo – to byla jasná zastávka!

A jedeme dál. Ale prosím, ještě jednu malou zastávku. „Tady je Lelkowo!“ Lelek Martin se přece musí vyfotit u své vesnice. Probíhá nutné focení a již zase sedím za volantem a kličkuji mezi polskými vesnicemi a piráty silnic. Goldap projíždíme chvíli před osmou večerní. Je čas hledat další místo na nocleh. Chceme jednou zastavit dřív, pořádně se najíst a já chci dopsat další report z cesty. Tak to nevychází, už je zase tma. Rychle něco zhltnout a jít na kutě. Ráno zase brzo vstáváme.

Pondělí 1. září

Bivak na „větrné hůrce“ nám zkrátil spánek o hodinu. Málem nás to odneslo. Rychle balíme a celí promrzlí vyrážíme pryč. Stejně za to můžou ty větrné elektrárny, co stály za námi na kopci. Bohužel je v noci nikdo neviděl, nebylo vidět ani jejich poziční světla.

Občas je potřeba nahlédnout do mapy.

Občas je potřeba nahlédnout do mapy.

Je 8:25 a za městem Szypliszki prorážíme polsko-litevskou barikádu v podobě hraničního přechodu. Jsme v další zemi a to, že pašujeme Pepína (poprvé s námi jel kolem ČR), naši plyšovou opici pro štěstí, to nikdo neřeší. Někde asi kolem Marijampolé se nám jakýmsi záhadným způsobem podařilo ztratit litevskou vlaječku. A to jsem tu kuličku na stožárku utahoval. Fakt!

Kaunas, zde se naše cesta stáčí vlevo. A hele, na dálnici za námi jede fábie. A hele, česká! A hele, oni nám mávají! Tak si dvě česká auta kdesi uprostřed Litvy zamávala na pozdrav a zase si zmizela z dohledu. Nutno podotknout, že se jich Jaryn ale ještě asi deset minut držel. Než teda přišel kopec. Po dvou hodinách znovu měníme směr, tentokráte už definitivně na sever. Projedeme Šiauliai a po deseti minutách nás má někde čekat Hora křížů. Tak nám držte palce, ať ji najdeme. Má být hned vedle silnice.

Martin a Michal

Zdroj všech fotografií: archiv 4ManGo

4ManGo

4ManGo

Jak to vypadá, když se dva grafici vydají na cestu? Přinášíme jejich články přímo z terénu!

Zanechte komentář