V roli au pair aneb Češky vychovávají děti po celém světě

V obraze / 18.8.2014

Upusťme od veškerých představ a předsudků a přečtěme si příběhy těch, které se role náhradní mámy doopravdy ujaly.

Slyšeli jsme známého, který má známou a kamarádka její sestřenice kdysi odjela do zahraničí a stala se au pair. A říkala, že utírat zadky už v životě nikomu nebude, ani za zlatý prase.

I když dnešní článek začíná poněkud neobvykle, pokusila jsem vám přibližně nastínit způsob, jakým si většina lidí utváří názory na konkrétní témata. Ani tak nezáleží, že ona zpráva o au pair se k vám dostala až po několikerém převyprávění a zjednodušení. Cílem ukázky je upozornit na to, že od této chvíle už budete mít sklon házet všechny slečny odcházející do zahraničí právě s tímto cílem do jednoho pytle. Stačí nám jedna informace z jediného zdroje, abychom postavení au pair odsoudili. A slyšeli jste také o té slečně, která si svůj pobyt v zahraničí ještě o rok prodloužila, protože lidé, u kterých bydlela, se skoro stali její druhou rodinou?

Nepředbíhejme však. Abychom vám umožnili nahlédnout na téma z více stran, prostřednictvím internetu jsme oslovili bývalé či současné au pair, aby se s námi podělily o jejich vlastní zkušenosti a postřehy. A pokud je mezi vámi někdo, kdo o výjezdu do zahraničí za tímto účelem přemýšlí a stále se nemůže rozhodnout, třeba se mu po přečtení článku v hlavě konečně rozsvítí rozhodující červená nebo zelená kontrolka.

Karolína - Sam and Ava

Karolína se svěřenými dětmi v San Diegu v Kalifornii. Zdroj: Archiv – au pair Karolína

Začátky au pair dráhy

„Začalo to nevinně – co kdybych tohle léto strávila trochu jinak? Zašla jsem do agentury a zanedlouho už jsem seděla v autobuse směr městečko Heerlen v Nizozemí, kde jsem měla strávit příští tři měsíce mého čerstvě plnoletého života. Těšila jsem se na nové zážitky, kamarády a kulturu. Chtěla jsem vypadnout ze všedního stereotypu a poznat, jak se žije jinde, a něco si i přivydělat. Celé mládí jsem hlídala děti příbuzných a známých, ale tohle byla moje první opravdová rodina,“ vypráví o své au pair zkušenosti teprve osmnáctiletá Adéla, která na čtvrt roku přijala zodpovědnost hned za tři děti – ve věku jednoho, čtyř a sedmi let. „Když jsem sem přijela, přišla tvrdá rána. Dodržovat všechna pravidla, časy příchodů a odchodů dětí do zájmových kroužků, co mohou jíst a co ne! Také mě napadlo, že jsem se unáhlila a měla jsem ještě pár let počkat,“ popisuje Adéla své první dojmy z nové domácnosti.

Prvotní zpětnou vazbu od rodin však nemusíte dostat ihned. „Cesta byla hodně trnitá, kvůli mým zdravotním problémům se zdrželo schvalování přihlášky a až téměř po roce od jejího podání jsem konečně seděla v letadle. Tím chci říct, že pokud o něco opravdu stojíte a chcete toho dosáhnout, nevzdávejte se. Vždycky se najde cesta,“ vypráví o svých počátečních nesnázích dnes šestadvacetiletá slečna L., která momentálně vypomáhá rodině v San Franciscu.

Co pojem au pair přesně znamená? Wikipedie nás svým vysvětlením možná trochu překvapí: „Au pair je mladý svobodný člověk, který žije delší dobu v cizí rodině v zahraničí, zejména proto, aby se naučil cizí jazyk a poznal novou kulturu. Au pair má status hosta, nejedná se tedy o zaměstnání, pracovní poměr či pracovní sílu najatou na údržbu domácnosti, ale o zahraniční studijní pobyt.“ Jak ale všechny au pair ví, realita se může od teorie lišit.

Bara Halabrinova (2)

Bára Halabrínová byla au pair od září roku 2012 do prosince roku 2013. V Anglii je stále, ale hlídání dětí už se nevěnuje. Zdroj: Archiv – Bára Halabrínová

Jak se slečny cítily v novém prostředí? „Hned druhý den jsem si říkala, jak tohle vydržím rok. Na starosti jsem měla pouze jednoho chlapečka, ale miminko bylo na cestě. Bohužel kluk byl dost nevyzpytatelný, nerespektoval mě. Maminka pracovala z domu a neustále mi byla za zády,“ vzpomíná na své začátky Marie, která roli au pair zastávala v americké rodině ve státě Maryland od června roku 2012. Ne všechny však čekal náročný start, pětadvacetiletá Katka Najmanová měla oproti kolegyním výhodu. „Přestože jsem nepřijížděla s přehnaným očekáváním, byla jsem ze začátku naprosto nadšená.  Bydlíme v americkém státě Rhode Island v bohaté čtvrti, v domě přímo na pláži. Střídala jsem se s au pair z Brazílie, která mě zaučila a všechno mi ukázala. Seznámila mě také s místními lidmi.“

Překvapilo mě finanční ohodnocení. Kdyby vám v Česku nabídli v přepočtu 3 200 Kč na týden, přičemž z toho nemusíte platit žádné účty, myslíte si, jak jsou to krásné peníze,“ říká dvaadvacetiletá Bára Halabrínová, která po určitou dobu pomáhala rodině v Londýně a zároveň hned doplňuje: „Pravda je úplně jiná, Anglie je na naše poměry drahá.“

Co všechno role au pair obnáší? „Před příjezdem jsem si myslela, že se jedná o jednoduchou a výhodnou práci. Domnívala jsem se, že se stanu součástí rodiny a děti budou jako moji sourozenci, že si budu s nimi hrát a občas vypomůžu v domácnosti. Samozřejmě ale záleží na výběru rodiny a taky je to trochu o štěstí,“ říká Natálie Faladová, která na devět měsíců zavítala do rodiny v anglickém Guildfordu.

Podle odpovědí všech slečen je lehké vypozorovat, že rodiny a jejich nároky a přání směřující k jejich au pair se mohou výrazně lišit. Zatímco některé si je tzv. nelegálně přetvoří i na uklízečku nebo zahradnici, další rodiny po nich opravdu vyžadují jen občasné zabavení a pohlídání dětí. „Ze začátku jsem si myslela, že se pojede podle nějakého rozvrhu. Brzy jsem ale přišla na to, že pokud si au pair zamiluje své děti i celou rodinku, tak na něco takového skoro úplně zapomene, protože se v blízkosti rodiny cítí skvěle,“ dělí se o svou zkušenost jedenadvacetiletá Simona Kuchařová, která roli au pair zastávala v poměrně neobvyklém prostředí – na britské vojenské základně v Německu. A k tomu dodává: „Dostala jsem příležitost na vlastní kůži zažít, jaký je život v armádě, plný loučení a návratů, jak vést domácnost, jak řídit britskou dodávku na německých silnicích. Ale mimo to jsem poznala i styl výchovy, který mi opravdu sedí a chtěla bych jej v budoucnu i pro své potomky.“

Bara Halabrinova (1)

„Au pair byla nenahraditelná zkušenost, ale už bych ji znovu dělat nechtěla,“ říká Bála Halabrínová. Zdroj: Archiv – Bára Halabrínová

Peklo v rodině

Příběhy au pair, které na svoji samostatnou cestu do zahraničí vzpomínají jen v dobrém, se moc příjemně poslouchají, ale ne všem jejich postavení a možnosti vyhovovaly, některým přinesly i potíže. „Zažila jsem spoustu probrečených nocí. Ztratila jsem na rok soukromí a svobodu v tom ohledu, že jsem nemohla kdykoliv odejít a neptat se na dovolení,“ přiznává Marie. Čas strávený v cizí rodině se také lehce může proměnit v peklo. Sabina Zlínská, jež se v Anglii starala o tři děti, štěstí na rodinu bohužel neměla. „Dvě starší děti byly vysoce nezávislé, ale nejmladší kluk na mě křičel, nesměla jsem se dotýkat jeho hraček, přiblížit se k němu. Kopal do mě, byl drzý, pomalu jsem nemohla ani dýchat. Po nějaké době se to ustálilo, ale druhá rána přišla ze strany otce. Poplácával mě po hýždích, dotýkal se mě, a když matka nebyla poblíž, okamžitě mi vpálil pusu. Sice jen na tvář, ale i tak mi to bylo nepříjemné. Bála jsem se cokoliv říct. Jednou jsem ale vybuchla a oznámila jsem mu, že pokud to ještě jednou udělá, řeknu to jeho manželce a odcházím. Přestal, ale začal mi dělat peklo jiným způsobem. Vyhrožoval mi, že mě vyhodí, psal do agentury a vymýšlel si hlouposti. Rozhodla jsem se, že odletím a zkusím to jinde. Už jsem si našla náhradní rodinu.“

Myslím, že po posledním příběhu by jen málokdo z nás byl schopen sbalit kufry a natěšeně odletět do cizí země, aniž by v něm alespoň podvědomě nehlodala nejistota spojená s tím, do čeho jde a jací lidé na něj v novém domě čekají. Ovšem bez potřebné mírné dávky odvahy bychom se nikam nedostali.  Pokud by zastávání role au pair byla tak snadná činnost, na světě by jich byl přebytek a nedostatek rodin, které by jejich výpomoc potřebovaly. A jsem si jistá, že zahanbit by se nedali ani pánové. Pár takových mládenců v domácnostech po světě vypomáhá, ale oproti ženskému pohlaví v podstatně menším procentuálním zastoupení.

Au pair i v budoucnu?

V odpovědích dotazovaných slečen najdeme ještě další zajímavou odpověď. Otázka zněla – plánujete se o děti jiných rodin starat i nadále? Natálie Faladová má v tomto ohledu jasno. „Každá au pair po nějakém čase dojde do stádia, kdy už má všeho dost. Kdy už nechce být součástí systému rodiny a podřizovat se jejím zvyklostem a nárokům. Jednoduše chce začít vést si svůj vlastní život ve vlastním bytě. Ono bydlet ve své práci opravdu není něco, po čem by každý toužil.“

Slečna Marie vděčí svému pobytu v USA hned za několik věcí: „Dokázala jsem si, že jsem v devatenácti schopná se postarat o novorozence a tříletého hyperaktivního kluka. Navíc jsem procestovala nějaká místa v USA a podívala se do Mexika.“

„Už jen opuštění vaší rodné země, rodiny a přátel z vás udělá velmi samostatnou osobu. A jelikož kluk, o kterého se starám, vyžaduje speciální potřeby (je nadměrně agresivní, hyperaktivní, zaostává ve škole, nemá základní hygienické návyky atd.), vím, jak vychovávat i takové děti, “vysvětluje dvacetiletá Natálie Faladová: „Jsem díky tomu trpělivější a vlastně zdokonaluji sama sebe.“

Našli jste si v článku odpověď na svoji otázku? Vydali byste se do zahraničí pomoci rodině v domácnosti nebo po přečtení těch méně úsměvných příběhů byste radši zůstali doma? Osmnáctiletá Adéla vám dá radu na závěr: „Nikdy se nebojte vyrazit do neznáma. Nemáte ani tušení, jaké krásy světa tam na vás čekají.“

Zdroj perexové fotografie: photl.com

Markéta Popelářová

Markéta Popelářová

Na světě je plno věcí, které mě dokážou nadchnout. Ale když začnete konverzovat na téma vzdělávání, věřte mi, jdete na jistotu. Stejně tak si ale s vámi ráda popovídám o cestování, jazycích, zajímavých lidech, hezkých kavárnách a minimalismu. Nejen prostřednictvím článků se pokouším přispět k tomu, aby se lidé dozvídali o nových projektech a myšlenkách, které by je mohly inspirovat k cestě za svými vlastními cíli. Protože na dělání toho, co nás baví, není v životě nikdy pozdě.

Zanechte komentář