Jsme slepí nebo snad naivní?

Vztahy / 2.8.2014

Je to chyba naše nebo našich rodičů? My, naše nová generace, jsme příliš zaslepeni a naivně věříme, že se o nás ve stáří někdo postará.

Víme, co se děje kolem nás?

Můžeme vidět mnoho případů kolem sebe. Setkáváme se s nimi den co den. Přesto je přehlížíme a nechceme je vidět. Jste na dovolené a zajdete si do místní vesnice nakoupit. U pultu stojí stařenka, která se jen tak tak pohybuje za pomoci hůlky. Ptá se prodavačky, kde najde cukr. Zeptá se jednou, podruhé a zkusí to ještě potřetí. Žádná odpověď. Náhodou kolem projde nějaký muž středního věku a říká „babi, tohle je samoobsluha“. Bez jakékoliv snahy stařence poradit nebo jít ten cukr donést, když vidí, že má problém se udržet i se svojí hůlkou. Když si toho všimne jiná žena, která v prodejně také nakupuje, vezme balení cukru a stařence ho donese. Odměnou jí je poděkování a rozzářené oči, kterými jí dává najevo velkou vděčnost.

Jsme a chceme být zaslepení?

Kde se v nás bere tolik arogance a lhostejnosti? Neměli bychom být starší generaci vděčni za to, že na tomhle světě vůbec jsme? Proč si většina z nás myslí, že si ti důchodci nějak poradí? Ať chceme nebo ne, i z nás se jednou stanou lidé, kteří budou pomoc potřebovat. A kdo nám pomůže, když jsme k sobě lhostejní už teď? Hodně mladých lidí říká „to se radši zastřelím, než abych byl na někom závislý“, ale popravdě, kdo z nás tohle opravdu udělá? Možná nějaké mizivé procento se najde. Někteří se nedožijí důchodového věku, protože neustálý stres nám to ani nedovolí. Ale co když ano? Nechceme myslet na to, co bude. Naše nová generace neustále řeší minulost a budoucnost, ale pouze z hlediska majetku a financí. Nikdo z nás však nepřemýšlí, jak vlastně budeme žít, zda nezůstaneme sami, někde odstrčení, ve světě, který bude tvořen již pouze našimi vzpomínkami.

Také budeme jednou „na odpis“?

Budeme ve stáří také přehlíženi? Zdroj: foter.com

Budeme ve stáří také přehlíženi? Zdroj: foter.com

Velkou otázkou je, proč se to děje. Často se v současnosti diskutují sociální sítě, ztrácíme osobní přístup k lidem, schováváme se za masky, děláme ze sebe jiné osobnosti. Ale přece nechceme uvěřit, že je naše nová generace špatná a zlá?! Chceme být vyřazeni ze společnosti okamžikem, kdy někoho poprosíme o pomoc? Kdy řekneme, že už si nedokážeme dojít nakoupit, udělat si ranní kávu? Myslíte, že v této fázi náš svět ještě není? Ano, je. Bohužel. A my jsme ti, kdo má možnost to změnit. Držíme v rukou osud nás všech, našich dětí a vnoučat.

Kdo nám otevře oči?

Povídejte si někdy se starými lidmi, poslouchejte, co vám říkají. Jejich slova jsou mnohdy velmi moudrá. Ví, co je to bída a co znamená být sám. Vezměte si jejich slova k srdci a zkuste nad nimi alespoň občas přemýšlet. Až vy budete v jejich situaci, rozhodně si na tato slova vzpomenete a možná budete litovat, že jste byli tak zaslepení a lhostejní.

Pojďme zkusit něco změnit

Ať jsme mladí či staří, stále toužíme po lásce a pochopení. Zdroj: foter.com

Ať jsme mladí či staří, stále toužíme po lásce a pochopení. Zdroj: foter.com

Čím starší člověk je, tím více se podobá malému dítěti. Našim dětem pomáháme, jsme jim neustále na blízku, učíme je, vychováváme. Proč to tak není i u starých lidí, kteří potřebují stejnou péči? Zkuste jim pomoci s těžkým nákupem, přejít přechod nebo přečíst etiketu v obchodě, když vidíte, jak mžourá očima na ta malinká písmenka. Věřte, že tito lidé vám budou neskonale vděční, obdarují vás úsměvem od ucha k uchu a vy budete mít skvělý pocit. Opravdu je to tak. U srdíčka vás jisto jistě zahřeje. Pojďme pořádně otevřít oči a buďme tu pro všechny, kteří nás milují a potřebují naši pomoc, protože jednou budeme sedět doma ve svém křesle a budeme si přát, aby se na nás nezapomnělo…

 

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Monika Valachová

Monika Valachová

Baví mě všechno, co je nové, miluji poznávat nové lidi a poslouchat jejich názory a životní příběhy. Žiji teď a tady a moje největší přání je, aby se všichni okolo mě neustále usmívali a dělali to, co je baví!

Zanechte komentář