Kniha vs. film: Dlouhá cesta dolů

Film Kultura / 18.8.2014

Kniha o sebevrazích může být buď depresivní, nebo naopak k popukání.  Dlouhá cesta dolů je tak trochu „ani ryba, ani rak“.

Ačkoliv výskytu snímku Dlouhá cesta dolů na programech tuzemských kin ubývá, na pultech knihkupců se nové vydání s povedenou filmovou obálkou stále drží. Generace 21 vám nyní přináší srovnání: co je lepší? Kniha nebo film?

Dlouhá cesta dolů se představuje

Na začátek je potřeba říct, Dlouhá cesta dolů je v první řadě kniha. Vyšla už v roce 2002 a jejím autorem je britský spisovatel Nick Hornby, jenž má na kontě knihy jako Jak na věc nebo Všechny moje lásky. Oba zmíněné tituly byly také zfilmované a hvězdně obsazené například Hughem Grantem nebo Catherinou Zeta-Jones.

Dlouhá cesta dolů je pak Hornbyho čtvrtým velkým románem. A teprve po tolika letech si ho vzal do parády režisér Pascal Chamueil a na jaře 2014 představil příběh čtyř sebevrahů filmovým divákům.  Ani filmová adaptace tohoto díla se neobešla bez velkých jmen: konkrétně slavného Jamese Bonda, Pierce Brosnana, kterému více či méně zdárně sekundují Toni Collette, Aaron PaulImogen Poots.

Plakátová fotografie snímku Dlouhá cesta dolů. Zleva Aaron Pauls, Imogen Poots, Toni Collette a Pierce Brosnan. Zdroj: artrix.co.uk

Plakátová fotografie snímku Dlouhá cesta dolů. Zleva Aaron Pauls, Imogen Poots, Toni Collette a Pierce Brosnan. Zdroj: magpictures.com/alongwaydown

Příběh je prostý: o Silvestrovské noci, nejoblíbenější noci sebevrahů po celém světě, se na vršku londýnského věžáku, nejoblíbenějším místě sebevrahů v Londýně, sejdou hned čtyři potenciální sebevrahové. Ať už pro přeplněnost daného místa či ze zcela jiných pohnutek ani jeden z nich tu noc svůj život neukončí. Místo toho po menších peripetiích uzavřou dohodu o tom, že se nikdo z nich do konce dané lhůty nepokusí znovu zabít.

Pozor! Následující pasáž může – vlastně zcela jistě obsahuje spoilery!

Postavy, charaktery a jiné potíže

Místo jedné ústřední postavy tady máme hned čtyři. Na první pohled velice rozdílné, na ten druhý vlastně příliš podobné – což je logicky dáno tím, že jsou všichni v takové životní situaci, že zvažují sebevraždu jako únik. Zároveň se ale vkrádá myšlenka, jestli si náhodou nejsou postavy podobné, protože jsou podobně ploché, nedotažené, nedostatečně charakterově unikátní.

Osobně jsem s tím měla problém hlavně u knihy: ačkoliv se ve vyprávění postavy střídají a s nimi se střídá i styl, neboť jako formu zvolil spisovatel vyprávění v první osobě, tzv. ich-formu, nedokáže si je čtenář dostatečně představit jako živé lidi, neustále mizí v oparu stránek, rozplývají se v černá písmenka.

Herec pak postavě dodá tvář, výraz, mimiku a gestikulaci. Oživí ji. Ne vždy však takové oživění vyjde. Z mého pohledu je zde rozhodně posun, od knihy k filmu. Na plátně jsem postavám jejich problémy věřila o trochu víc. Přesto vzadu v hlavě stále zněl hlásek první skepse a pochybování.

Tři z ústřední čtveřice sebevrahů na vrcholku londýnského Topper House. Zdroj: fischpott.com

Tři z ústřední čtveřice sebevrahů na vrcholku londýnského Topper House. Zdroj: youtube.com

Dva muži rozdílní…

Martin Sharp, věčně opálený a věčně neupřímně se usmívající muž středního věku, si pokazil život a nyní se mu nechce žít tak, aby si vypil pohár hořkosti až do dna. Rodina i kariéra moderátora se mu rozsypala pod rukama, když šel do vězení za pohlavní styk s nezletilou. To ale nebyla jediná chyba, sám si je vědom toho, že těch bot udělal víc, jednu vedle druhé. A nyní se mu nechce žít osamoceně, jako mediální psanec a zvrhlík, s podřadnou prací kdesi na zapomenutém kabelovém kanále – anebo, jak příběh běží, dokonce bez ní.

Zde bych se ráda zastala Pierce Brosnana a ohradila se proti různým recenzentům, kteří tvrdí, že vybraný herec se k postavě nehodí. V mých očích to bylo zcela naopak – Brosnan perfektně seděl do role postarší televizní hvězdy, role muže, který získal slávu, peníze a určitý standard života tím, že moderoval ranní show. Stárnoucího playboye, jemuž se vše hroutí jak domeček z karet a on odmítá sestoupit o schod níž, ztvárnil věrohodně a pro diváka příjemně.

Sepisování dohody o nezabití se. Zdroj: outnow.ch

Sepisování dohody o nezabití se. Zdroj: youtube.com

Jak v knize, tak ve filmu působí nejméně výrazně hudebník JJ. Jeho postava má, asi nejvíc ze všech protagonistů, málo motivace k tomu, co dělá – a tím nemyslím pouze sebevraždu. Spisovatel a zvlášť pak tvůrci filmu zde prostě nedostatečně vysvětlují jeho pohnutky a záměry. Proč sakra dělá tohle? ptá se divák – anebo se vůbec neptá, neboť ho tato postava ani za mák nezajímá.

JJ je na druhou stranu ale světlou výjimkou knihy. Na stránkách lze totiž obstojně nahlédnout postavě do duše. Do muzikanta, který nemůže bez hudby žít, aniž by si to prozatím uvědomoval, a který je překvapivě vzdělaný a sečtělý, se čtenář dokáže dobře vcítit. O to smutnější pak je, že jeho chování je nevýrazné, slabé, nemotivované, jak kdyby tam skoro nebyl – a přitom při pohledu do jeho hlavy čeká čtenáře zajímavý svět! Na plátně jsme bohužel ochuzeni o tu stránku věci, která postavě JJe vdechuje život, a zbyde jen pěkná tvářička Aarona Paula a nic víc.

… a dvě ženy ještě víc

Ve filmu i v knize je rozhodně nejvýraznější Jess, ztvárněná výborně Imogen Pootsovou. V knize nejprotivnější postava, kterou už kvůli stylu vyprávění, vyjadřování a myšlenkovým pochodům chcete vzít něčím hodně těžkým po hlavě. S takhle příšernou postavou se čtenář jen tak nepotká. Ale to právě ukazuje na geniální stránku knihy. Když chcete danou postavu zabít, nebo jí přinejmenším vážně ublížit, máte jistotu, že ji spisovatel vykreslil dobře. Přesto… o trochu normálnější Jess, míň vulgární, míň natvrdlou, o trochu víc přístupnou sympatiím čtenáře bych rozhodně přivítala.

Jess je někde na prahu dospělosti a s tímto prahem má očividně problém. Její otec je vrcholný britský politik a ona je klasickou rebelující puberťačkou, co tatínkovi ráda kazí image trochou drog, sexu nebo výtržnictví. A pak je tu zmizení její starší sestry, které doposud nebylo policí vysvětleno a otřáslo základy rodiny hodně hluboko a hodně silně. Její pokus o sebevraždu je řvaním o pomoc; vlastně všechno, co Jess během knihy udělá, je řvaní. A při jejím podání důvodu k ukončení života – že se s ní rozešel kluk – se chce čtenář jen ušklíbnout.

Imogen Poots a Aaron Paul jako Jess a JJ ve filmu Dlouhá cesta dolů. Zdroj: dkritik.de

Imogen Poots a Aaron Paul jako Jess a JJ ve filmu Dlouhá cesta dolů. Zdroj: Lionsgate

Proti ní stojí Maureen. Starší žena, katolička, která se stará o svého téměř dospělého, těžce postiženého syna. Její osud tiše kontrastuje s příběhem Jess a trochu z něj tuhne krev v žilách. Ačkoliv u všech ostatních postav si můžete říct – a taky si to říkáte – že si za svou současnou situaci můžou sami, u Maureen to tak není. A to je poněkud zneklidňující.

Děj jako zaseknutý hodinový strojek

Vyjdou na střechu mrakodrapu a zase sejdou dolů. Nahoru a zase dolů. A takhle ještě několikrát, skutečně i metaforicky, a tím by se dal ve zkratce shrnout děj celého příběhu. Ačkoliv je kniha rozdělena do tří oddílů, čtenářovi zůstává rozum stát nad tím proč. Děj si plyne tak nějak beze smyslu, o žádném směřování nebo gradaci nemůže být řeč, a je jen násilně pošťuchován vpřed ujednanými dohodami o nezabití se. Mohlo by to být alespoň vtipné! Ale ono, bohužel, není.

Proti tomu působí film jako příjemná letní komedie. K nepřežití protivná Jess je zde pouze mile otravná a navíc docela zábavná a vlastně se stává sympatickým tahounem celé té podivné party. Řekla bych, že bylo adaptováno vcelku volně, zvlášť určité pasáže vyznívají ve filmu jinak – příjemněji, zábavněji a přitažlivěji. Stejně tak autoři vypustili přesně ty pasáže, nad kterými jako čtenář buď pomalu usínáte, nebo nevěřícně kroutíte hlavou.

I potenciální sebevrahové se umějí pobavit. Zdroj: aceshowbiz.com

I potenciální sebevrazi se umějí pobavit. Zdroj: Lionsgate

Verdikt

Abych k vám, čtenářům Generace, byla upřímná, musím přiznat, že jsem jako první viděla film a až následně četla knihu, což určitě nějakým způsobem ovlivňuje můj názor jak na adaptaci, tak na předlohu. Od filmu jsem neočekávala nic, od knihy pak naplnění filmu a něco navíc, na knihy jsem odjakživa náročnější a doplácím na svůj zažitý předsudek, že kniha bývá lepší než film. Zde je dokázáno, že to tak být nemusí.

U filmu jsem se bavila, knihu dočítala se skřípajícími zuby. Bylo to nudné, táhlo se to a postavy jsem čas od času chtěla proplesknout, aby se buď vzpamatovaly nebo (nejčastěji v případě Jess) aby se začaly konečně chovat jako normální lidi! Nejsem první, ani poslední, kdo to řekne, ale Dlouhá cesta dolů rozhodně není nejpovedenější román Nicka Hornbyho. Na druhou stranu, film neurazí, ba příjemně pobaví. Tudíž konečný verdikt zní 1:0 pro film. 

Zdroj perexové fotografie: magpictures.com/alongwaydown, BBart, vlastní úprava

Jana Leichterová

Zanechte komentář