Anorexie mě posunula vpřed, vzpomíná na prodělanou nemoc blogerka Petra K.

Krása a móda / 26.7.2014

Příběh s dobrým koncem. Jak Petra Kopolovičová vzpomíná na svůj boj s anorexií?          

Poruchy příjmu potravy jsou pro společnost stále poměrně tabu, proto jsme se rozhodli oslovit Petru z lifestylového a beauty blogu Petra instead of style, aby nám popsala svoji osobní zkušenost. Anorexie totiž není jen nemoc z obrázků a z internetu, vyskytuje se kolem nás.

Petro, za jakých okolností a v jakém věku jste zjistila, že s vaším stravováním je něco v nepořádku?

Věděla jsem to již od začátku. Bylo mi sedmnáct, chtěla jsem cíleně zhubnout pár kilogramů, abych se sama sobě více líbila. Už tehdy mi bylo jasné, že držet dietu není úplně ten správný způsob zhubnutí, postupem času se to více podobalo hladovce než redukční dietě. Bylo mi jasné, že to není dobré, ale říkala jsem si, že až zhubnu, začnu jíst normálně a zdravě, a tak si novou váhu udržím.

Kdy poprvé vám byla oficiálně diagnostikována anorexie? Jak jste tento fakt přijala?

O problému jsem věděla, ale nechtěla jsem si připustit, že je to až tak velké. Znala jsem nemoc zvanou anorexie, věděla jsem, jak se projevuje, znala jsem i následky. Poprvé mi byla diagnostikována v devatenácti letech při váze 40kg.

A jak se s faktem, že jste nemocná, vyrovnávalo vaše okolí?

Rodiče to dlouho popírali, vyrovnávali se s tím téměř až do uzdravení. Kamarádky a známí nic neříkali. Spíše se báli o tom více mluvit. Mezi sebou o tom hovořili, mně akorát říkali, že jsem vychrtlá. A také se mě často ptali, co jsem jedla.

"Nikdy jsem neměla období, kdy bych vůbec nic," vzpomíná na období s anorexií Petra. Zdroj: archiv - Petra Kopolovičová

„Nikdy jsem neměla období, kdy bych nejedla vůbec nic,“ vzpomíná na období s anorexií Petra. Zdroj: archiv – Petra Kopolovičová

Na co člověk myslí v průběhu nemoci? Co se mu nejčastěji promítá v hlavě?

Bylo to těžké, protože jsem nedokázala požádat rodiče o pomoc.  Snažila jsem se jim naznačit, že to není v pořádku, a v duši volala o to, aby mě odvezli do nemocnice. Myšlenky jsou během nemoci různé, myslela jsem hodně na jídlo, na cvičení, na to, jak ještě trochu zhubnu. Na druhou stranu jsem myslela na to, jaké to bude, až budu zase normální. Nechtěla jsem umřít nebo se zničit, naopak, toužila jsem po tom být zdravá, spokojená, chtěla jsem mít vlastní rodinu, děti.

A jak vypadal váš denní jídelníček v průběhu nejhoršího stádia? Popřípadě v jiných obdobích nemoci?

Nikdy jsem neměla období, kdy bych nejedla nic. Snažila jsem se i v období hubnutí a i při čtyřiceti kilogramech jíst pětkrát až šestkrát denně. Ke snídani jsem obvykle měla dva suchary s dvěma plátky šunky, ke svačině jsem si dala müsli tyčinku, oběd se skládal z nakrájené zeleniny a ke svačině jsem měla nízkotučný jogurt. Moje obvyklá večeře byly dva suchary, dvě lžičky Cottage sýru, čtyři plátky šunky a cherry rajčata. Poté jsem si ještě dala jablko.

Do jaké míry myslíte, že tlak a nároky okolí ovlivňují dnešní rozšířenost anorexie? Domníváte se, že i ve vašem případě hrál nátlak zvenčí podstatnou roli v tom, že jste onemocněla?

Já se domnívám, že vše je zakotveno již v dětství, v té nejbližší rodině. Média a škola mohou k rozšíření anorexie přispět, ale podle mě to není ona podstata. Dnes už vím, co bylo mojí příčinou. Příčina byla opravdu již v raném dětství a pozdější nátlak zvenčí jen onemocnění utvrzoval.

Důvodem byl tedy nějaký konflikt nebo nátlak v dětských letech?

Neřekla bych, že přímo konflikt. Jsem z dvojčat a se sestrou jsme už odmala byly neustále srovnávány. Rodiče mezi námi velké rozdíly nedělali, v tu dobu hodně pracovali, a tak jsme se sestrou bývaly samy. Nebylo to vyloženě zlé, ale v malém dítěti to budí dojem, že rodiče o něj nemají zájem. Když nám bylo sedm, narodila se nám ještě mladší sestra a vše bylo rázem jiné. Mamka s ní byla dlouho doma, starala se o ni a já měla pocit, že už nejsme tak důležité. K tomu to neustálé srovnávání ve školce a ve škole. Vždyť se sestrou nejsme stejné, každá jsme jiná. Začaly jsme se podvědomě předhánět, mladší sestřička rostla, ve škole jí to oproti nám dvěma moc nešlo, my jsme byly premiantkami.

Věděli jste, že ačkoliv se anorexie točí převážně kolem jídla a udržování tělesné váhy, významnou roli hrají i další faktory? Lidé, kteří anorexií trpí, si tuto cestu zvolili jako cestu vypořádání se se svými problémy, nefungujícími vztahy apod. Touží mít absolutní kontrolu nad sebou samotným. Čím jsou hubenější, tím jsou pro sebe hodnotnější. Více informací o této nemoci naleznete v našem článku zde.

Doslechla jsem se, že pro dívky s anorexií je též problémem společné stolování. Jak jste zvládala například obědy ve školní jídelně?

Při anorexii už jsem do školní jídelny nechodila. Studovala jsem střední a poté vysokou školu, kde jsme do společných jídelen chodit nemuseli. Jinak společenským událostem jsem se snažila co nejvíce vyhnout, byla jsem z nich nervózní, protivná. A když už jsem opravdu musela někam jít, jen jsem uzobávala zeleninu.

Co vám pomohlo k uzdravení? Co považujete za nejdůležitější v průběhu získávání optimální tělesné váhy?

Těch aspektů bylo hodně, nejvíce důležité je určitě neustálé přesvědčování sama sebe, že tato cesta není správná a že se musím uzdravit. Ne kvůli okolí, ale hlavně kvůli sobě a budoucímu životu, své práci. V té době jsem četla knihu Mentální anorexie od Františka Davida Krcha, přelouskala jsem ji snad pětkrát a k některým úsekům jsem se i opakovaně vracela. Knihy mi moc pomáhaly. Velkou podporou byla i rodina a přátelé, ovšem největší váhu pro mě stejně měla vidina lepšího života. V průběhu získávání optimální tělesné váhy je nejdůležitější vědomí toho, že takto je to správně. Důležité je také začít se zabývat něčím jiným než jídlem. Největší motivací k uzdravení jsem byla já sama.

S jakými pocity na období s anorexií vzpomínáte? Lidé, kteří si anorexií prošli, většinou mívají hodně pevnou vůli (díky ní se k hladovění dokázali přinutit). Platí to i u vás?

Myslím si, že ano. Jsem o hodně více trpělivá a snaživá než kdy dříve. Na anorexii vzpomínám v dobrém, protože mi hodně dala. Poznala jsem sebe. Bála jsem se o svůj život, o to více si ho teď vážím. Kdo si tím neprošel, nikdy to nepochopí. Mě to opravdu posunulo vpřed.

12467adaae7d11e3a414120ebf00e867_7

„I žena po anorexii může být opravdu šťastná a zdravá,“ říká Petra v souvislosti s touto fotografií. Zdroj: archiv – Petra Kopolovičová

Navštívili byste rádi Petřin současný lifestylový a beauty blog? Odkaz najdete na této adrese.

Redakční knižní tip pro ty, kteří by chtěli více proniknout do tajů anorexie a psychiky lidí, kteří jí trpí: Jen jedno jablko denně.

Zdroj perexové fotografie: archiv – Petra Kopolovičová

Markéta Popelářová

Markéta Popelářová

Na světě je plno věcí, které mě dokážou nadchnout. Ale když začnete konverzovat na téma vzdělávání, věřte mi, jdete na jistotu. Stejně tak si ale s vámi ráda popovídám o cestování, jazycích, zajímavých lidech, hezkých kavárnách a minimalismu. Nejen prostřednictvím článků se pokouším přispět k tomu, aby se lidé dozvídali o nových projektech a myšlenkách, které by je mohly inspirovat k cestě za svými vlastními cíli. Protože na dělání toho, co nás baví, není v životě nikdy pozdě.

Zanechte komentář