Osm zahraničních studentů okouzlilo díky projektu Edison východočeské školáky

V obraze / 27.6.2014

Aneb co má společné Hongkong, Brazílie, Mexiko, Rusko, Singapur, USA, Indie a Bosna a Hercegovina s východočeskými školami.

Když vcházím mezi barevné budovy Základní školy Dubina v Pardubicích, je tu neobyčejně rušno. Uprostřed dvoru jsou do kruhu uspořádané lavice a na nich plno barevných předmětů. Z reproduktoru se ozývá jihoamerická hudba, nadšené děti pobíhají mezi jednotlivými stolky a zaujatě poslouchají ty, kteří stojí na jejich druhé straně. Slyšeli jste už o projektu Edison?

Co je Edison?

Edison je vzdělávací projekt mezinárodní studentské organizace AIESEC, který spojuje mladé studenty a podporuje je v objevování a pochopení cizích kultur a zemí. Jak to vypadá v realitě? Určitý počet vysokoškolsky vzdělaných studentů (nejčastěji pět až osm) z různých koutů světa přijede do České republiky a zde stráví šest týdnů na základních nebo středních školách. Tam prostřednictvím prezentací, her a dalších aktivit představují svoji zemi. No, nezní to báječně?

„Projekt by měl nejen dětem přinést povědomí o dalších zemích, kulturách. Do budoucna by je tato znalost měla naučit větší toleranci, takže nebudou například považovat každého člověka z Blízkého východu za teroristu, protože odtamtud již někoho znají a pochopí, že jsou to normální lidé. Děti tedy mají možnost si o světě udělat vlastní obrázek, aniž by musely cestovat,“ popisuje mi cíle projektový manažer Jakub Šnorbert, který má se svým týmem na starosti fungování projektu v Hradci Králové.

DSC_0091

Setkat se ve škole s tolika cizinci najednou bylo pro děti jistě zážitkem. Zdroj: Markéta Popelářová, Generace 21

Na stolcích u jednotlivých stanovišť mají zahraniční studenti vyskládány předměty, příručky a fotografie, které charakterizují jejich zemi. Dívčí skupinky se nejčastěji tvoří kolem matrjošek, které do Česka přivezla Olga Tarasenko z Ruska, kluci si opodál házejí s ragbyovým míčem od Američana Noaha Oullette. Dlouhá fronta se stojí také u stolku indické studentky Mishy Ashar, která zájemcům kreslí henou na zápěstí drobná tetování v hindštině.

„Jsem členem organizace AIESEC a z Bombaje jsem zajišťovala výjezdy a pobyty jiných studentů. Já sama jsem nikam nejela. V roce 2012 jsem nastoupila do zaměstnání. Pracovala jsem od pondělí do soboty, po celých třináct měsíců. Tehdy jsem zpozorovala, že můj život byl velmi stereotypní, moc jsem si ho neužívala, proto jsem ukončila práci a rozhodla se cestovat. A věděla jsem, že tu není žádná jiná lepší možnost, jak vycestovat, než prostřednictvím organizace Aiesec,“ svěřuje se mi Misha během kreslení tetování.

DSC_0090

„Na začátku projektu jsem měla matrjošek více, ale bohužel je děti omylem rozbily. Ale nevadí, alespoň chvíli plnily svůj účel,“ říká Ruska Olga s úsměvem. Zdroj: Markéta Popelářová, Generace 21

Malé děti mají během jednoho týdne možnost seznámit se až s osmi lidmi z celého světa. Mezi zmíněné státy letos na jaře patří Čína, Indie, Bosna a Hercegovina, Singapur, Mexiko, Brazílie, USA a Rusko. „Myslím si, že jako kolektiv fungují všichni skvěle. Skamarádili se možná i více, než jsme čekali,“ chválí si průběh projektu Jakub Šnorbert. K drobným narážkám dochází až ve chvíli, kdy se téma konverzace stočí k fotbalu. V ten moment od stanoviště Mexika k brazilskému stolku a zpět putují s nadsázkou myšlené provokativní narážky. Aha, úterní zápas Brazílie a Mexika skončil nerozhodně bez gólů, dochází mi. Kdo by řekl, že mezinárodní sportovní hrdost se bude obhajovat i zde na školním dvoře v Dubině?

Proč zrovna do České republiky?

„Popravdě, mnoho lidí při cestě do Evropy chce jet například do Itálie, do Francie. Kdybych chtěla jet tam, prostě si koupím letenku a poletím. Českou republiku jsem ale chtěla poznat jiným způsobem, do hloubky, ne jen pouze Prahu a rychle pryč,“ sděluje mi energická a usměvavá Brazilka Annah Chulam, která pochází z Ria de Janeira a v Česku oslavila své dvaadvacáté narozeniny. „Já mám navíc i možnost poznat české školy. Děti jsou naprosto úžasné. Na začátku jsou obvykle trochu plaché, ale na konci? Na konci jsou neuvěřitelně otevřené a vstřícné!“ říká mi s obrovským úsměvem na tváři a poté se dále věnuje své skupince.

DSC_0107

I krásné počasí napomohlo skvělé náladě. (Zleva Olga Tarasenko a Annah Chulam.) Zdroj: Markéta Popelářová, Generace 21

České knedlíky a chybějící chléb

Ubytování studentů je zajištěno školami a je jen na nich, zda najdou aktivní rodiny s nabídkou ubytování v domácnostech, nebo škola zařídí zázemí na internátu, případně v penzionu. „S hostitelskými rodinami jsme začali bydlet hned první týden a myslím, že to je jedna z nejlepších věcí tohoto programu. Byli opravdu přátelští, ani mi nechyběli vlastní rodiče. Když jsem volala domů a zeptali se mě, jestli se mi po nich stýská, musela jsem popravdě říct, že ani ne.  Protože v hostitelských rodinách se opravdu cítím jako doma. Mohu jim říkat mami, tati, brácho, ségro,“ líčí mi Indka Misha svoji zkušenost s českými rodinami. A jaký dojem zanechala v zahraniční návštěvě naše kuchyně? „Abych byl upřímný, z místního jídla mi moc nechutnají knedlíky a svíčková. Oproti bosenské verzi je ta vaše sladší. Též jsem byl zvyklý zajídat téměř všechny pokrmy chlebem.  A hned první den, kdy jsem byl v Praze a objednal si oběd, mi ho číšník přinesl bez chleba. Začal jsem se hned dožadovat, kde je. Číšník vypadal poměrně zmateně,“ vypráví mi se smíchem Emir z Bosny a Hercegoviny.

„Největší rozdíl mezi Brazílií a Českou republikou je dle mého názoru v lidech. Češi jsou nejdříve velmi plaší. Bojí se mluvit anglicky, protože nechtějí udělat chybu. Brazilci nemluví anglicky, ale přesto se snaží nějak se s vámi dorozumět. Bez rozmyslu řeknou nějaké anglické slovíčko pětkrát hlasitě za sebou, pětkrát špatně. Jsou více otevření. Ale Česko skrývá jiné obrovské plus. Brazílie je mladá země, je stará jen pět set let. Některé české vesnice tu existují déle než celá moje země! Česko má neuvěřitelně dlouhou historii a spoustu památek, kostelů, hradů, zámků,“ povídá mi nadšeně Annah Chulam.

DSC_0095

Je libo tetování z henny? (Misha Ashar) Zdroj: Markéta Popelářová, Generace 21

Na českých školách

Ve všední dny mimo středu studenti postupně představují školákům své připravené prezentace. Které informace z přednášení malé děti nejvíce zajímají? „Děti jsou často překvapeny tím, kolik svátků v Indii máme. Jejich počet je opravdu ohromuje, stejně tak všechny ty barvy a tance s nimi spojené. Zajímá je též sňatkový systém, jelikož existuje mnoho manželství, která byla určena nikoliv samotnými partnery, nýbrž jejich rodiči,“ říká mi Misha. „V mé prezentaci se nachází srovnání rozlohy Ameriky oproti České republice. Do USA by se vešlo sto Českých republik. Tím jsou vždy velmi ohromeny,“ sděluje mi Noah, který bydlí ve Washingtonu D.C. a studuje na univerzitě v blízkosti Bílého domu. „Od šesté třídy výše umějí děti mluvit anglicky velice dobře, v nižších třídách je to trochu obtížnější. Ale na druhou stranu vznikají komické situace. Třeba když se zeptám, jestli ví, odkud pocházím, odpoví s jistotou „ano“. Nedojde jim, že jsem se jich na něco zeptal. Ale to je v pořádku, i tak jsou skvělé,“ popisuje Noah s velkým úsměvem české školáky: “V České republice se při příchodu učitele do třídy žáci staví. Jsou více zdvořilí. A to v Americe jen těžko najdete. Obě země mají školy v tomto ohledu na úplně jiné úrovni.“

„Někdy jsem až překvapen, jak někteří malí školáci angličtinu ovládají. Pokaždé jim připomínám, jak je cizí jazyk důležitý, a dávám jim za příklad právě nás – jsme studenti, kteří pocházejí z osmi různých zemí doslova z celého světa. A nemohli bychom se setkat, kdybychom se spolu nedorozuměli,“ říká Emir Fazlović. A jak prezentování svých zemí baví samotné studenty? Annah mi situaci objasňuje: „Nebudu lhát. Tím, že je prezentace stále stejná, už mě nebaví tak jako před pěti týdny. Ale přednášku dělá jedinečnou samotná třída. Když mluvím, velice záleží na tom, jak reagují. Učení totiž nezáleží pouze na jedné straně, měly by se zapojit obě strany. Dokonce i ve třetí třídě, kde děti neumí mluvit anglicky, je na nich znát, jak moc se chtějí dozvědět něco nového.“

DSC_0084

Děti si se zájmem nechávaly přepisovat svá jména do čínštiny. (Sonia Cheung) Zdroj: Markéta Popelářová, Generace 21

Jaké byly nejlepší momenty?

Studentů se s velkým zájmem ptám, jaký byl jejich nejlepší zážitek během pobytu. „ Smiřice byly sice malé město, ale moc se mi tam líbila příroda. S rodinou jsme vzali kánoe a jeli se projet po řece.  Jednou jsem se vyklopil, přiznávám, ale i tak to byl to skvělý zážitek,“ vzpomíná Emir.  „Rodina ze Smiřic mě také vzala na výlet – jeli jsme na Sněžku. Pršelo a bylo chladno, ale stejně to byl krásný zážitek,“ říká mi Američan Noah. Název hory zní z úst rodilého Američana velice mile.

„Pro mě byl nejlepší hned první týden, kdy jsme navštívili školu v Červeném Kostelci. Náš program se odehrával na poměrné malé základní škole. První den byly děti plaché. Strávili jsme s nimi ale celý týden, a když jsme se loučili, najednou se všechny chtěly ozvat a horlivě nám děkovaly. Daly nám vědět, že to, co děláme, opravdu stojí za to, a že se jim to líbilo. Viděli jsme, jak jeden týden naší přítomnosti může změnit jejich životy,“ popisuje mi svůj největší zážitek Brazilka Annah.

Oficiální program a pobyt zde v Česku skončil již 20. června, avšak jak se dozvídám, ne všichni se ihned chystají zpátky domů.  „Moje kamarádka z Indie se nyní účastní stejného programu v Praze a po skončení se chystáme ještě nějakou dobu cestovat po Evropě,“ sděluje mi Misha s úsměvem, „už jsem byla v Polsku a Německu, další víkend se chystám do Maďarska, poté do Rakouska a znova do Polska. Česká republika je vlastně pro vycestování do Evropy velmi strategické místo.“

„Co řeknu svým přátelům o České republice, až se vrátím zpět? To je jasné! Určitě tam musíte někdy jet! Já bych se sem také někdy ráda vrátila,“ dodává s úsměvem drobná hnědovláska Sonia Cheung z Hongkongu. Tak že by ta naše rodná země přece jen nebyla tak beznadějná?

DSC_0101

Zleva: Yuwei Zhang (Singapur), Annah Chelum (Brazílie), Emir Fazlović (Bosna a Hercegovina), Olga Tarasenko (Rusko), Noah Ouellette (USA), Marco Marini (Mexiko), Sonia Cheung (Hongkong), Misha Ashar (Indie). Zdroj: Markéta Popelářová, Generace 21

Zdroj perexové fotografie: Markéta Popelářová, Generace 21

Markéta Popelářová

Markéta Popelářová

Na světě je plno věcí, které mě dokážou nadchnout. Ale když začnete konverzovat na téma vzdělávání, věřte mi, jdete na jistotu. Stejně tak si ale s vámi ráda popovídám o cestování, jazycích, zajímavých lidech, hezkých kavárnách a minimalismu. Nejen prostřednictvím článků se pokouším přispět k tomu, aby se lidé dozvídali o nových projektech a myšlenkách, které by je mohly inspirovat k cestě za svými vlastními cíli. Protože na dělání toho, co nás baví, není v životě nikdy pozdě.

Zanechte komentář