Ultraviolence: Rocková zpověď Lany Del Rey

Hudba Kultura / 15.6.2014

Po masivním úspěchu alba Born To Die se ikonická Lana Del Rey vrací s rockově laděnou deskou Ultraviolence. Sálá z ní silná atmosféra amerických sedmdesátek.

Ultraviolence

Přebal alba Ultraviolence. Zdroj: Facebook zpěvačky

Po vydání první poměrně undergroundové studiovky v roce 2010 neštěkl po Američance Elizabeth „Lizzy” Grant (27) ani pes. Úspěch zaznamenala zpěvačka až o dva roky později, tentokrát již pod pseudonymem Lana Del Rey, s alternativně popovým CD Born To Die, které poté ještě vydala v reedici s osmi novými písněmi jako Born To Die: Paradise Edition. Celosvětový úspěch svého alba zakončila „gangsterská Nancy Sinatra” natočením artového krátkometrážního snímku Tropico, na jehož premiéře oznámila vydání třetí studiovky s názvem Ultraviolence.

Pokud Born To Die neznělo ani trochu jako současný mainstreamový pop, Ultraviolence se vymyká ještě víc. Už jen tím, že svou syrovou rockovou instrumentací velmi autenticky evokuje atmosféru amerických sedmdesátých let. Vše umocňuje podmanivý temný hlas Del Rey. Ta sice naživo nepatří mezi nejlépe intonující zpěvačky, na albu však potvrzuje, že je hlasově velmi flexibilní a co nedokáže nahnat v čistých tónech, dohání v dotváření nálady jednotlivých skladeb svým expresivním projevem.

Neméně pak celé CD posouvá samotný zastřený zvuk nahrávky. Za nový sound je zodpovědný Dan Auerbach, kytarista a zpěvák kapely The Black Keys, který se stal výkonným producentem desky.

Ačkoliv není Ultraviolence nikterak dynamicky výrazné album, ale spíše brouzdá ve vodách baladicky táhlých a temných dekadentních melodií (tzv. sadcore, pozn. redakce), celkové kráse a jedinečnosti to rozhodně neubírá. Navíc se zde staví spíš na jednodušším aranžmá, než jak tomu bylo v případě Born To Die, kde dominovala jakási horlivá vyumělkovanost různými zvukovými efekty. Současná deska proto potěší hlavně ty, kterým vyhovují spíše prostší rockové a bluesové stylizice a po duši je pohladí „hendrixovské” kytarové riffy.

Na albu měl hostovat Lou Reed

Drobnou vadou na kráse celého alba je však to, že Lana Del Rey vystřílela svůj nejlepší arzenál ještě před samotným vydáním. První čtyři písně, které zpěvačka vypustila ven – West Coast, Shades Of Cool, Ultraviolence a Brooklyn Baby, jsou jedny z nejlepších a hudebně nejsilnějších, které se na desce nacházejí. V poslední zmíněné měl dokonce hostovat Lou Reed z The Velvet Underground. V den, kdy se však skladba Brooklyn Baby měla nahrávat ve studiu, zpěvák zemřel, jak uvedla Del Rey v rozhovoru pro The Guardian.

Kromě toho se ještě hackerům podařilo nabourat do zpěvaččina počítače a ukrást například píseň Black Beauty, která byla napsaná pro Ultraviolence, ale prosákla na internet zhruba před rokem. Del Rey tak přemýšlela, zda skladbu na CD vůbec zařadit. Nakonec byla umístěna na deluxe verzi v drobné úpravě. Autorem Black Beauty je Paul Epworth, britský hudebník a producent, který stojí například za deskou 21 od Adele.

Jelikož se Lana Del Rey autorsky na písních podílela, je velmi dobře znatelné, že svou tvorbu chce posunovat, aby se nezasekla na jednom mrtvém bodě – ve stylu Born To Die, který by po chvilce všechny posluchače začal nudit. Inovace zpěvačce rozhodně prospěla a hipísácky laděné Ultraviolence je velmi čestným nástupcem předešlé desky.

Zdroj perexové fotografie: Wikimedia Commons

Zdroj videí: Youtube.com

Michael Švarc

Michael Švarc

Jsem bývalý student muzikálového herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. V současnosti studuji Vyšší odbornou školu publicistiky. V Generaci21 zastávám post editora hudební sekce.

Zanechte komentář