Hudební publicista Jaroslav Špulák: Muzikanti nejsou poctiví a chybí jim trpělivost

Hudba Kultura / 23.6.2014

Jaroslav Špulák (46) v současnosti působí jako vedoucí kulturní rubriky v Právu. Publicista v rozhovoru například prozradil, jak vnímá českou hudební scénu.

Od Rock&Popu k deníku Právo

Současný vedoucí kulturní rubriky v deníku Právo Jaroslav Špulák toužil dělat novinařinu už od dětství. Ačkoliv chtěl psát nejprve o sportu, láska k hudbě byla nakonec větší. Když ho proto v roce 1990 oslovili jeho novinářští idolové Jiří Černý a Vojtěch Lindaur, aby se připojil k hudebnímu magazínu Rock&Pop, neváhal a hned tuto nabídku přijal. Po třech letech však z redakce odešel. Práce v časopisu ho přestala naplňovat kvůli psaní o „starých“ interpretech, namísto těch, kteří se v 90. letech začali na hudební scéně objevovat – Nirvana, Pearl Jam či Guns N‘ Roses. Po odchodu z Rock&Popu založil Špulák hudební magazín Bang!, který se později přejmenoval na Big Beng!. V roce 2003 však magazín skončil a od té doby pracuje Špulák v Právu.

Je podle vás nutné mít k práci hudebního publicisty hudební sluch?
Je to určitě bonus navíc, ale týká se to především recenzí. Pokud někdo píše obecně o muzice a dělá rozhovory, tak hudební sluch nepotřebuje. Ale například v 80. a 90. letech to byla vyloženě nutnost. Tenkrát se na desky pouštěly věci, které byly, co se týče ladění, špatné. Stejně tak na koncertech jsme mnohdy byli svědky výkonů, kdy bylo dobré poznat, že interpret zpívá falešně. Ale jinak není hudební sluch nijak klíčový, protože hudební publicista se recenzování může v podstatě vyhnout.

Když posloucháte muziku, přemýšlíte už, jak o ní napíšete?
Nejdřív si desku pustím jednou, a když mi nějaká píseň utkví v hlavě, je to dobré znamení. Pak se k CD ještě vrátím. Nerecenzuji tak, že si poslechnu album a hned si udělám názor, který vzápětí napíšu. První poslech je jen seznamování.

Jak moc je těžké se při psaní recenze odříznout od subjektivního názoru a album objektivně zhodnotit?
Po tolika letech, co píšu, se snažím subjektivní názor moc nepěstovat. I když poslouchám desku s tím, že ji nerecenzuji, snažím se na ni hledět kriticky. U kapel, které mám rád, jdou osobní pocity stranou. Je to pouze otázka tréninku.

Kolik musí mít hudební publicistika naposloucháno, aby mohl něco dobrého napsat?
Číslem se to asi říct nedá. Při této práci hudbu posloucháte přirozeně, protože vás baví. Postupem času začínáte mít jasno – orientujete se ve stylech a řadíte si je. Myslím, že ve třiceti tohle vše už víte. Já jsem například ve 24 letech hodně chodil na klubové koncerty a poslouchal muziku. Když jsem však psal první profesionální recenzi do časopisu Rock&Pop, tak jsem byl úplně bezradný.

Jaká ta recenze byla?
Blbá. Tenkrát se ještě psalo na psacím stroji, takže byla hodně přeškrtaná. Navíc tam byl ten slavný šéfredaktor Vojtěch Lindaur, který po mně chtěl recenzi druhý den a já jsem měl „kostitřas“, protože jsem se bál, že ji napíšu špatně. Ani ve 27 letech jsem ještě neměl pořádnou jistotu. Vždycky jsem si vybíral – dejte mi tuhle a tuhle recenzi – abych o tom vždy něco věděl. Dneska už je mi to jedno.

Jaký máte názor na současnou českou hudební scénu?
Nic moc nového se na ní neděje. Přežívají ty největší stálice, ať už to jsou Karel Gott, Lucie Bíla, Kabát nebo Kryštof. Novějším umělcem, který masově uspěl, je Tomáš Klus, možná i Mandrage, a pak už nic významného.

Proč si myslíte, že to tak je?
Muzikanti nejsou poctiví a chybí jim trpělivost. Tím, jak je doba rychlá a zlepšují se technologie, hudebníci zpohodlněli. K tomu být úspěšný na hudební scéně v roce 2014 nestačí, že někde rozkopete popelnici, noviny o vás napíšou a už jste slavný. Dnes musíte už opravdu něco umět. Spousta kapel má však pocit, že na prvním koncertu zboří sál, a když to nefunguje, ztrácí vnitřní motor.

Myslíte si, že je to také problém talentových soutěží, kde si účastníci myslí, že se o nich pak bude všude mluvit?
Tam je problém spíš u těch, kteří soutěže dělají, protože oni účastníkům tuhle myšlenku – dobře zazpíváte a budete slavní – vnucují. Ono se to může přihodit jednomu, ale rozhodně ne všem. A ti lidé ve svém věku 14 – 28 mají při svých nezkušenost právo téhle lži uvěřit. Televizím samozřejmě nejde ani o muziku či kulturu, ale o zábavu, kterou vytvářejí a o peníze, které jim soutěže generují.

Myslíte, že je nutné, aby v dnešní době byli zpěváci zároveň i šoumeni?
V posledních pěti letech je to tak, že zpěváci ustupují do pozadí. Skuteční hlasově vybavení borci, například Dan Bárta, Kamil Střihavka, Karel Gott, Lucie Bílá nebo Lenka Dusilová, přežili, o tom není pochyb. Jsou tu ale takoví, kterým se nedostává talentu, přesto se rozhodli, že se prosadí. Třeba Ben Cristovao. Neumí česky, přesto česky zpívá, šišlá, nezazpívá ani sloku, a to všechno se musí na pódiu i ve studiu nějak skrýt, aby nebylo patrné, že je nemožný. Je to ale bavič, a současná doba spíše nahrává bavičům a lidem, kteří jsou dost silnými či drzými na to, aby stáli v čele nějakého uskupení.

V minulosti tomu tedy bylo jinak?
Ne, bylo to takhle odjakživa. Když sem například jezdili Rolling stones na začátku 90. let, tak s sebou měli vždy tři vokalistky. Všechny do jedné byly úžasné zpěvačky a jejich úkolem bylo držet Micka Jaggera, aby si v podstatě mohl „ujíždět“ – on totiž taky není zrovna nejlepší zpěvák, pokud jde o intonaci. Úkolem vokalistek bylo udělat z koncertu kulturní zážitek. Dneska se to však hodně mísí.

Když si vezmete například Miley Cyrus nebo Lady Gagu, nepřijde vám, že hudba jde zcela stranou a staví se především na show?
Já bych je oddělil. Myslím, že Lady Gaga je dobrá zpěvačka. Slyšel jsem i nějaká její dema, kde zpívá bez hudebního doprovodu, a ona tu svou disciplínu opravdu zvládá. Miley Cyrus vydala asi čtyři desky, ale já jsem jí nikdy neslyšel naživo, takže nemůžu posoudit, jestli je dobrá zpěvačka. Ale myslím si, že to má trochu jinak než Lady Gaga, která chce dělat umění a posunovat ho a show chápe jako nedílnou součást muziky. Miley Cyrus měla takové ty dětské desky, teď udělala první dospělou a vsadila na šok. Řekl bych, že ona je ten bavič, který zpívá slušně, ale má to posazené hlavně na tom šoku.

Má se hudba vůbec ještě kam vyvíjet?
Už moc ne. Když pomineme elektronické směry, tak v posledních deseti letech se na hudební scéně nic nestalo. V tuhle chvíli podle mě není žádná cesta, která by byla progresivní. Může se však stát, že někdo třeba vymyslí nový elektronický hudební nástroj nebo nějaké žánrové spojení. Také je možné, že se promění něco, co už tu kdysi bylo, a vznikne například nová klasická hudba. Zatím se muzika spíše vrací ke svým kořenům, což je nejvíce patrné na rockové scéně.

Zdroj perexové fotografie: Archiv Jaroslava Špuláka

Michael Švarc

Michael Švarc

Jsem bývalý student muzikálového herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. V současnosti studuji Vyšší odbornou školu publicistiky. V Generaci21 zastávám post editora hudební sekce.

Zanechte komentář