Dětské ruce

To bylo tehdy…

V obraze / 1.12.2012

Jako by to bylo včera. Pár dní po začátku školy si, ještě za celkem dobrého počasí, jdu hrát ven. Čerstvě v páté třídě, přijímačky na gymnázium v nedohlednu…

V televizi právě dávají mimořádné zprávy a mně se tak naskýtá pohled na stále ty samé obrázky, kdykoli se domu přijdu napít. ,,Víš, že byl spáchán teroristický útok? A v Americe?!” zeptá se mě před odchodem domů má kamarádka. ,,Jo, pořád o tom něco dávají v televizi”, odpovím ještě naposledy s jistou dávkou bezstarostnosti, která je, přijde-li na podobně závažná témata, dítěti vlastní. Naposledy proto, neboť můj pohled na svět se v návaznosti na 11. září od základů změnil.

Tato vzpomínka mě však vždy fascinuje, protože nevím, co se stalo den předtím nebo den potom, ale vím přesně, že právě v okamžicích, které kreslily černou a bolestivou čáru do vzpomínek mnoha Američanů, jsem se poflakovala s kamarádkou na hřišti. Co si však ještě vybavím, jsou pocity zděšení a lítosti, které se ten večer po příchodů domů u mě projevily a vlastně nikdy nezmizely.

Vždy, když si v hlavě přehravám ten den, si uvědomím, že to nejsem pouze já, kdo byl raněn, šokován či v bezprostřední blízkosti poznamenán na celý život. Cítím, že lidé celého světa byli tehdy zkrátka spojeni, ať už byli kdekoli a dělali cokoli.

Jsou to právě takovéto světové události, a nemusí to být pouze katastrofy, kdy si uvědomíme vzájemnou sounáležitost a svět se nám najednou jeví jaksi menší. Jak ale tyto silné momenty vnímají a vzpomínají na ně právě ti nejmenší z nás? Vždyť v podstatě každá generace dětí zažije soubor různých katastrof či významných událostí, které jsou typické právě pouze pro ni. Zeptala jsem se tedy mých vrstevníků, jak oni vzpomínají na 11. září a vůbec, které světové události budou mít navždy před očima.

Americká vlajka mezi mrakodrapy. Zdroj: sxc.hu

11. září – černý den amerických dějin. Zdroj: sxc.hu

Vzpomínka Alice Jendelové: ,,Doma jsme tehdy měli puzzle s „dvojčaty“. Když jsem přišla s mamkou domů ze školy, tak sestra  ukázala na puzzle a oznámila mi, že věže už nestojí. Nepochopila jsem, co tím myslí, dokud  jsme nezapli televizi, kde bežely zprávy o katastrofě na všech kanálech. Hodně jsem se ptala našich a vím, že jsem chápala, co se stalo. Bylo mi 12 let.”

Vzpomínka Báry Švarcové: ,,Den po 11. září jsme se spolužáky seděli v jídelně, když začala houkat siréna kvůli minutě ticha. Kuchařky na nás tehdy volali, ať nemluvíme, ale my jsme nepochopili kvůli čemu ta sirená houká.“

Vzpomínka Simony Maškové: ,,Moje vzpomínka na 11. 9. je strašná. Živě si to pamatuji, neboť jsem měla tetu v Kanadě a její děti bydlely dočasně u nás. Hrozně jsme se tehdy o ni báli.“

Byla to princezna naší doby

O tom, že svět je krutý, jsme se již mohli nesčetněkrát přesvědčit. To, že se krutost nevyhýbá ani –z pohledu dítěte– ,,pohádkovým” bytostem, jsme zažili také. Úmrtí princezny Diany je tak bezpochyby důkazem o tom, že být křehkou princeznou nemusí znamenat mít vždy vyhráno. Útěchou snad může být, že na princeznu D. budeme vzpomínat navždy. Následující vzpomínka hovoří za všechny ostatní:

Advaita Jo (Německo): ,,Vím, že jsem tehdy byla ještě velmi malá holčička a možná, že jsem tu informaci pořádně nevstřebala, ale ten večer si jasně vybavuji! Ve zprávách to bylo pořád dokola a všichni byli velmi smutní. I když jsem tomu úplně nerozuměla, tak jsem pak vytvořila koláž s princezninou tváří a všemi jejími nádhernými šaty. Byla jsem nesmírně komické dítě, já vím!“

,,Góóóól, jsme olympijští vítězové!“

Pohozené helmy a hokejky na ledě.

Neskutečná euforie a hrdost – to bylo Nagano 98. Zdroj: sxc.hu

Aby to však nevypadalo, že svět prostupují pouze ty špatné události, připomeneme si teď chvíli, kdy všichni muži jako by v kánonu řvali radostí (vzhledem k lehkému časovému posunu televizních přijímačů), kdy i mnoho žen doslova propadlo hokeji a každé další důležité utkání se tak stalo svátkem hrdých Čechů, ať už jsme vyhráli, či ne.

Vzpomínka Ondřeje Hrácha: ,,Tenkrát dávali ty zápasy asi od 5-ti hodin ráno, takže jsem vstal až na druhou třetinu finále. Hokeji jsem ale ještě moc nerozuměl a moc mě to nebavilo; ale cítil jsem, že to je něco hrozně důležitého a že bych se tedy asi měl dívat. Přesto jsem to celou dobu s rodiči před obrazovkou nevydržel a v jednu chvíli odběhl do svého pokoje, abych se uklidnil od té olympijské vřavy. Dodneška si ale pamatuju, jak jsem vskočil do postele – a chtěje si chvilku zarelaxovat při poslechu hudby z rádia jsem ho pln „relaxačních“ nadějí zapnul, ale z něj se začal linout jen – rozhlasový komentář k olympijskému finále! Nezbývalo mi tedy nic jiného než u zápasu zůstat až do konce. Když jsme pak dali gól, vzpomínám si na ten skvělý pocit, když kromě pana Záruby v TV řvalo úplně celé sídliště. Nakonec mě to všechno úplně pohltilo, stejně jako všechny ostatní děti, a druhý den se ve školce nemluvilo o ničem jiném.”

Když přijde voda

Když se rozhlédnete po světě, kde jsou obyvatelé mnoho zemí zkoušeni extrémními výkyvy počasí a válkami, zdá se pak, že žít v České republice je jako pobývat v malebné krajině, jíž hradby chrání od všeho zlého. To, že to není tak úplně pravda, se již mnohokrát mohli přesvědčit lidé, jejichž obydlí se nachází u toků našich řek. Ničivé povodně 2002 jsou toho jasným důkazem.

Vzpomínka Kristýny Sůvové: ,,V srpnu 2002 jsme jeli na tábor na Časťoboř. Pořád pršelo. Vím, že některé z nejstarších dětí už panikařily, že slyšely v rádiu, že jsou záplavy a hrozí přetrhnutí přehrady. Vedoucí nás však pořád utěšovali, že nic nehrozí. Pak nás ale jednu noc evakuovali a mnoho dětí muselo přespávat na učilišti v Sedlčanech. Já jsem tedy tehdy spala doma, protože si mě vyzvedli rodiče. Některé děti sice pak odjely domů, ale my jsme se na Častoboř vrátili hned druhý den. A přehrada pořád drží.“

Netuším, zdali je to silou, významností, či zkrátka jen přemedializováním daných událostí, ale zdá se, že ve vzpomínkách generace lidí, kterým je dnes kolem 20 let, zvítězilo zlo nad dobrem. Bohužel se však obávám, že ani u generacích předchozích by tomu nebylo jinak. Proto, nejspíš však naivně, doufám, že budu-li tento průzkum dělat za pár desítek let, bude zpětná vazba vypadat mnohem veseleji.

zdroj perexové fotografie: sxc.hu

Renata Chlastáková

Zanechte komentář