Ráda vyřezávám ne příliš krásné a ušlechtilé tváře, říká Lenka Cain Pavlíčková

Divadlo Kultura / 25.4.2014

Navrhování a řezba loutek a šití jejich kostýmů, to je svět Lenky Cain Pavlíčkové.

I and Decay

Lenka Cain Pavlíčková vystudovala obor propagační grafika na SUPŠ, ale grafice dala brzy vale a zaměřila se na výrobu loutek. Dnes je z ní výtečná řezbářka, jejíž díla můžete najít v divadlech, muzeích i soukromých sbírkách.

Díky tomu, že Cain Pavlíčková žije částečně v České republice a částečně ve Velké Británii, může těžit z kultur obou zemí. Sama se ovšem hlásí k již dlouholeté české tradici v tvorbě loutek, hodlá v ní pokračovat a šířit ji po celém světě, což se jí velmi dobře daří.

Pokud vás fotky v rozhovoru zlákají, neváhejte navštívit řezbářčiny stránky, kde můžete své zraky potěšit celou fotogalerií.

Zdroj fotografie: student fotografie, GB

Co vás napadne, když se řekne: „Ty jsi ale dřevo!“? Nezní vám to jako nesmysl, když vaše výtvory jsou přímým důkazem toho, že dřevo může být až obdivuhodně pohyblivé a může mít i divadelní nadání? Neměla by ta slova být vnímána jako pochvala?

To asi nikdy nebude znít pozitivně s významem, který je už tak zažitý. Ale samozřejmě mi při vyřčení těchto slov fantazie pracuje a dřevo pro mě znamená materiál, ze kterého realizuji své nápady, charaktery a tváře loutek. Navíc pracovat s tímto materiálem a nebo ho jen držet v ruce je moc příjemná záležitost. Také se těšíte, až dřevo „ožije”. Jedna věc je vyřezat tvář, postavu, ale další dimenze, kterou loutka-marioneta nabízí je pohyb, můžete ji rozhýbat. Proto mě vždy těší, když vidím loutkoherce nebo fanouška loutek, jak ji rozpohybuje.

Když mluvíme o dřevě – z jakého dřeva se rodí vaše loutky?

Loutky vyřezávám z lipového dřeva, což je tradiční druh dřeva, které se používá na vyřezávání. Má výhodu, že je měkké a je bez kresby, i když samozřejmě někdy vám skýtá překvapení při vyřezávání v podobě malého součku, žilky nebo jiného zabarvení. Někdy je to problém, ale někdy se to báječně hodí. Teď si například vybavuji  pihu na tváři, kresbu na ruce vypadající jako opravdová žíla…

Composer/Skladatel. Zdroj: archiv Lenky Pavlíčkové

Composer/Skladatel. Zdroj: archiv Lenky Cain Pavlíčkové

Stalo se vám někdy, že jste si vyhlídla pro určitou loutku určitý strom?

Takhle to bohužel nefunguje, dřevo, potažmo strom získáte a poté následuje dlouhý proces před samým vytvořením loutky. Strom se musí nechat rozřezat na pile a nechat nejlépe několik let vyschnout ve stodole na chalupě v Českém ráji, tento první proces přípravy zastává můj otec.

Ale máte pravdu, velmi často mě také materiál inspiruje k vytvoření loutky, ať je to látka, kůže, nebo jen nějaká maličkost… Třeba koupená v bazaru se spoustou věcí na pohled nepoužitelných nebo získaná na „car boot sale”, ty mě moc baví. Jsou to akce tady v Anglii, něco jako bleší trh, lidé prodávají za malé peníze věci, které už doma nepotřebují. Můj oblíbený je u nás v Seahamu na pobřeží, samozřejmě záleží na počasí. Ale hlavní materiály, které používám na mé loutky, jsou přírodní, jako je kůže, hedvábí, samet, bavlna…

Výroba loutky je souhrn všech možných druhů umění. Vyřezáváte, malujete obličeje… Která fáze výroby je vám nejmilejší?

Ano, vytvoření marionety je dlouhý proces a má několik fází. Ale myslím, že nejhezčí fáze pro mě je, když se při vyřezávání začne rýsovat obličej, který jsem si předtím nakreslila. A když marionetu dokončím, pověsím a udělám s ní první kroky.

Svým loutkám vyrábíte i ošacení. Ušila jste někdy model tak hezký, že jste po něm zatoužila i v lidské velikosti?

Mé loutky jsou víceméně fantazijní postavy a tím pádem mají i celkem fantazijní kostýmy. Ale když o tom tak přemýšlím, některým ženským figurám jsem se snažila vytvořit třeba něžné nebo elegantní šaty… Možná by to stálo za pokus, i když musím přiznat, nejlépe se cítím v džínách. A popravdě bylo to vždy naopak, koupila jsem si látku pro sebe nebo jsem si namalovala hedvábný šál a všechno to skončilo na kostýmech pro loutky.

Yorick. Zdroj: archiv Lenky Pavlíčkové

Yorick. Zdroj: archiv Lenky Cain Pavlíčkové

Přihodilo se vám někdy, že jste vyrobila loutku na zakázku, ale tak se vám zalíbila, až jste si ji jednoduše musela nechat?

Stalo, ale nebyla to loutka na zakázku, loutku jsem chtěla vyrobit do nabídky do galerie. Je to loutka Trouchnivec (na fotce v medailonku řezbářky, pozn. red.). Ani nevím, proč se nemohu s touto marionetou rozloučit. Tenkrát jsem chtěla vytvořit loutku vyjadřující spojení s přírodou, zdůraznit, že dřevo je přírodní materiál, i když je třeba ztrouchnivělé. Tato loutka byla často centrem pozornosti, dostala jsem hodně dotazů, ale zatím jsem jí neurčila cenu a stále odolávám, je pořád členem naší rodiny. Ze začátku, když jsem začala marionety vyřezávat, jsem se nechtěla rozloučit s žádnou. Dělali si ze mě doma legraci, ať si zařídím muzeum. Ale nakonec je to práce, kterou se živíte a zvyknete si.

Žijete nyní v Anglii, liší se v něčem vztah veřejnosti k loutkám tam a tady?

U nás v Čechách je samozřejmě větší tradice, řekla bych skoro samozřejmost. A když se projdete centrem Prahy, potkáte loutky na každém rohu, někdy bohužel. Také v každém větším městě najdete loutkové divadlo. Když jsem přišla do Anglie, znala jsem jen z televizních programů „Pounch and Judy”, maňáskové představení, ale postupem času jsem se přesvědčila, že ten loutkový svět tady žije také a nadšenců je tu také dost. Pořádají se zde loutkové festivaly, existuji loutkové skupiny.

Jester/ Kašpar. Zdroj: Carlos Zeledón, Costa Rica

Jester/ Kašpar. Zdroj: Carlos Zeledón, Costa Rica

Který národ má loutky raději, který je větší hračička?

Těžko říci, který národ má loutky raději nebo je větší hračička, protože v Anglii je neuvěřitelně mnoho národností. Například když se bavíte s loutkohercem žijícím v Anglii, předpokládáte, že je Angličan, posléze ale zjistíte, že je úplně z jiné části Evropy, lidé dnes hodně migrují. To je jako s muzikou, myslím, že každý zná rčení „co Čech, to muzikant”, ale já bych řekla ,,co Angličan, to muzikant“. Kdekoli se projdete po ulicích, narazíte na obchody s hudebními nástroji, hlavně kytary, v hospodách o víkendech hrají a zpívají amatéři a to velmi profesionálně.

Existují nějaké odlišnosti v postupech při výrobě loutek napříč světem?

Myslím, že principy jsou stejné, pokud se budeme bavit o marionetách, záleží například na tom, jaký materiál použijete na spojení částí těla, také vodění-vahadlo může být odlišné. Práce s počítačem není moje oblíbená činnost,  protože mě odvádí od mé opravdové práce, od vytváření loutek. Ale musím přiznat, že je to dobrá příležitost, jak být v kontaktu s loutkáři z celého světa a vidět, že i jinde lidé vytvářejí loutky nebo s nimi hrají. Když bych měla zmínit nám hodně vzdálený kout světa, byla by to Kostarika, Mexico, Aljaška atd.

Vy sama máte například zvláštní techniku, kdy vyřezáváte s ostřím namířeným proti sobě. Není to trochu nebezpečné?

Správně bych měla vyřezávat s ostřím namířeným od sebe a s blokem dřeva upnutým ve svěráku, ale čím blíže k tělu ho máte, tím lépe ho cítíte a tak se vám lépe řeže… Také je to možná i pohodlnost, ve svěráku bych dřevo musela stále převracet. Při řezání mám na sobě koženou zástěru a malou zástěrku s přilepeným kouskem dřeva, takže když sjede dláto, to všechno ho zabrzdí, ale samozřejmě musím být opatrná a když cítím únavu, je lepší si udělat přestávku.

Kdybyste měla vyrobit loutku sama sebe, jak by vypadala? Jaký by měla výraz a co byste jí oblékla tak, aby vás co nejlépe vystihovala?

V prvé řadě myslím, že bych sama sebe nedělala, nejsem velký extrovert. Jsem spíše introvert, a když prezentuji někde své loutky, používám je jako štít a jsem ráda, že jsou v centru pozornosti jako první. Vlastně každá marioneta je unikát, reflektuje něco mého, moje pocity. Moc ráda vytvářím a doslova se vyžívám v řezání ne příliš krásných a ušlechtilých tvářích, v hlubší řezbě, hluboké vrásky, nepravidelná tvář… nevím, o čem to svědčí?

Zdroj perexové fotografie: Ross Parker, GB

Barbora Švarcová

Barbora Švarcová

Najdete mě nejčastěji s knihou v ruce. Pokud nedržím knihu, snažím se držet tempo své rychlé chůze, protože neustále někam spěchám. Miluju hory v létě, na jaře i na podzim, jízdu na kole, pokud zrovna nemrzne. K přežití zimy mi pomáhají knížky a divadla.

Zanechte komentář