Pohledem bezdomovce aneb můj rok v ulicích města pražského

V obraze / 31.3.2014

Celý rok jsem mohl strávit po boku těch, ke kterým se obecně žádná úcta nechová. Má práce mě totiž zavedla do absolutního pražského undergroundu.

Nutno podotknout, že i já jsem byl tím, nad kterým lidé ohrnovali nos. Den co den jsem totiž s kolegou stával na ulicích nebo v nejrůznějších stanicích metra a snažil jsem se v tričku jedné neziskové organizace kolemjdoucí přesvědčit o důležitosti jejich podpory. Práce to byla zajímavá, naučila mě asertivitě a určité pokoře. Byla to výborná škola.

Bavil jsem se jak s bohatými, tak chudými. A jak to tak bývá, v hlavě vám zůstanou spíše rozhovory s lidmi, kteří to nemají tak úplně lehké. I když…

…dost často si za to bohužel mohou sami. K mému překvapení se to nebojí přiznat, k čemuž se ještě vrátím. Teď vám nastíním horší zkušenost.

Vidící slepec okrádající důchodce

Vůbec první bližší setkání s bezdomovcem při mé práci proběhlo ve stanici metra Dejvická, kde byl slepý pán žebrající o nějaký ten peníz. Onen člověk se tam podivně motal a vypadal dost dezorientovaně. Vydal jsem se mu proto na pomoc. A hle, pán vytáhl potvrzení od doktora, na kterém stálo, že k životu potřebuje 2 500 korun na léky. Razítko nemocnice na něm bylo snad namalované propiskou.

Beze slova jsem odmítl a sledoval, jak se nejrůznějším babičkám a dědečkům pána zželelo a sypali mu jeden drobák za druhým. Poté za ním dorazila policejní hlídka, které však na rozdíl ode mě neřekl o peníze, ale pravil, že jen na někoho čeká. Hlídka se předem nijak nelegitimovala, takže jak mohl vědět, že se jedná o policii? Slepec totiž slepým vůbec nebyl. O hodinu později jsem ho spatřil, jak si to štráduje po schodech s hůlkou v podpaží a píše textovku.

Rychlým krokem jsem „slepce“ doběhl a dal jsem se s ním do řeči. Přiznávám, že jsem trošku lhal, když jsem se mu uznale uklonil, že se jako slepý naučil rozpoznávat policisty od normálních lidí a jak že to bravurně zvládá chůzi po schodech doprovázenou psaním esemesky. „Z jeho strany přijde řev a pošle mě do pekel,“ pomyslel jsem si. Nebylo tomu tak. Byl jsem mu úplně jedno. Usmíval se, řekl mi něco o naivních mládencích a pokračoval dál v cestě.

Policie s tím stejně nic neudělá. Jednoduše ho neodhalí. I nadále jsem ho tak po celý rok potkával na nejrůznějších místech, jak se stále stejnou utrápenou grimasou okrádá nebohé důchodce a naivní mladíky. Stejně naivní, jako jsem já.

I takový člověk může člověka obohatit, byť se to na první pohled nezdá. Zdroj fotografie: sxc.hu

I takový člověk může jiného obohatit, byť se to na první pohled nezdá. Zdroj fotografie: Leroy Skalstad, sxc.hu

I bezdomovec může mít naplněný život

Možná právě tato zkušenost mě inspirovala k tomu, abych tuto vrstvu zkusil více poznat. Hovorů s bezdomovci jsem proto absolvoval hned několik. Nejsdílnější byli ti pracující, kteří se vám v metru pokoušejí prodat časopis. Vlastně to svým způsobem byli mí kolegové, se kterými jsem se dohadoval o co nejlepší flek.

To, jak se dostali na ulici, není nikterak zajímavé. Většinou se jednalo o drogy, alkohol, exekuci, rozvody a tak dále. Zajímavé však bylo zjištění, že i bezdomovec může být konzervativní a svým způsobem spokojený.

Má představa totiž spočívala v tom, že se pokouší odrazit ode dna zpět do normálního života. Neříkám, že tomu tak není, ale u naprosté většiny jsem se setkal s tím, že o žádné stoupání vzhůru vlastně nestojí. Prostě už si na svůj životní styl zvykli.  Dost jich hovořilo o určitém denním rytmu, který nechtějí měnit. Jeden mi dokonce tvrdil, že svůj život bere jako bojovku – vstát, prodat co nejvíce výtisků, zajistit si teplý nocleh. Pokud se mu vše povede, odvedl dobrou práci a o motivaci na další den má postaráno.

Není bezdomovec jako bezdomovec

Mezi bezdomovci však existuje tvrdý, nejen konkurenční boj. Dost často jsem se setkal s hádkami o místo na žebrání, o alkohol nebo o cigaretu. Velká nevraživost panuje hlavně mezi pracujícími a nepracujícími bezdomovci. Nepracující jako by snad svému snaživému souputníkovi nedokázal odpustit, že se vůbec snaží pracovat. Obě sorty se v lásce nemají, i když i zde existují výjimky. Mnoho žebráků už totiž rezignovalo na normální život, a přesto těm ostatním přejí.

I na bezdomovcích jsem však našel něco, co mě inspirovalo. Vždycky, když si říkám, že něco nejde, tak si na ně vzpomenu. Jedno totiž měli společné všichni: „Jde o to, zase se co nejdříve postavit na nohy, nepřestávat věřit. Vždycky to nějak jde.“

Zdroj perexové fotografie: Gino Felino, sxc.hu

Václav Komárek

Václav Komárek

Netrpím předsudky, rád říkám své názory. Na věci nahlížím z více stran. Svět totiž není černobílý, ale krásně barevný!

Zanechte komentář