Každý máme svoji cestu, problémem je, že se neposloucháme

Osobní rozvoj Vztahy / 31.3.2014

Začtěte se do rozhovoru s koučkou Ivetou Hrotkovou o tom, jak je vlastně dobré v životě tápat a hledat místo, kde nám bude dobře.

Koučink je o životě.

Koučink je o životě.

S Ivetou jsem se zběžně seznámila před pár lety. Tehdy jsem ještě netušila, že s ní budu jako s profesionálním koučem někdy vést rozhovor. Při následném povídání jsem Ivetě věřila, že svoji práci dělá s nadšením a že ona sama našla to, v čem se cítí dobře. Uvědomila jsem si, jak nesmírně důležité to je.

Ivet, mohla bys nás zasvětit do své profese? O čem je koučink?

Většina lidí se ptá, co je koučink. Otázka ‚o čem je‘ se mi líbí víc. Je o životě. O tom, kdo jsme, kam jdeme, co cítíme, po čem toužíme a hlavně, jak všechen ten cvrkot kolem nás a v sobě vnímáme.

Oblíbené srovnání – koučink versus psychoterapie. Jaký rozdíl v nich vidíš ty?

Rozdíl vidím především v tom, že psychoterapie pátrá po minulosti, jde víc do hloubky. Koučink se na minulost prvoplánově nezaměřuje, nenutí klienta zpracovávat prožitá traumata, důležité je především to, co chceš udělat s přítomností. Pracuje se teď a tady. Já jsem jen průvodce, nedávám rady, jen správně mířenými otázkami vedu klienta tam, kam on sám chce, k osobní spokojenosti.

Iveta Hrotková se věnuje koučinku v Plzni, můžete ji navštívit na webových stránkách www.ihcoach.cz.

Proč zrovna koučink? Čím si tě získal?

Koučink mě oslovil. Byl to pro mě impuls ve chvíli, kdy jsem se sama toužila víc poznat. Ve světě jsem se tehdy ztrácela a koučink mi ukázal, že i to tápání je důležité, že to není nic divného. V prvé řadě jsem chtěla pomoct sama sobě, objevit se. A když jsem zjistila, že to funguje, chtěla jsem pomáhat i ostatním.

Na svých stránkách píšeš, že střední ani vysoká škola ti neodpověděla na otázky o tobě samé, kdo jsi a kam směřuješ. Nabízí se otázka, co je tvým vystudovaným oborem a jak moc ses od něj odklonila ve chvíli, kdy ses rozhodla věnovat se koučinku profesionálně?

Cha! Ty jsi to četla? Je to až někde v druhé půlce celkem dlouhého odstavce. Mám nedokončenou filozofickou fakultu. Od té doby mě učí život a myslím, že tohle studium ještě potrvá. Ale co se týče „oficiálního“ vzdělání, mám akreditaci MŠMT na výkon povolání Kouč a pak řadu více či méně užitečných seminářů týkající se oblasti osobního rozvoje a duševního zdraví jako základy NLP nebo psychiatrické minimum. Absolvovala jsem také několik školení v oblasti obchodu a komunikace.

Po odchodu ze školy jsem se věnovala právě obchodu, takže od něj byl spíš ten oborový odklon ke koučinku. Nebo spíš profesní. Protože v obchodě se koučink využívá velmi intenzivně.

Co na tvé rozhodnutí říkalo okolí, rodina? Podporovali tě?

Jak kdo, jak kdy. Někteří za mnou stáli. Třeba moje maminka. Pro ni je vždycky na prvním místě to, abych byla šťastná. Hodně lidí mne odrazovalo, ale tak nějak jsem už tenkrát tušila, že to nemyslí zle. Že to bylo spíš o nich než o mně. Představ si, že několik let žiješ podle nějakých pravidel, principů a je ti v tom asi i dobře a najednou se objeví člověk, co ty pravidla a principy začne převracet a pak prohlásí: Hm, dobrý, ale já si to půjdu dělat jinak. Tak tě to znervózní a budeš ho odrazovat, ať neblázní. Takový člověk totiž může nabourat tvou stabilitu a přesvědčení. A to není vždycky příjemné. Ty víš, že to je „správně“ a někdo ti tvrdí „ne, já to chci jinak“. A pak to, nedej bože, tak udělá. To člověka rozhodí. Myslím, že ti, co mě odrazovali, byli spíš nervózní z neznáma, do kterého se chystám.

Hledejme své cesty, na kterých zazáříme... zdroj: photl.com

Hledejme své cesty, na kterých zazáříme. Zdroj: photl.com

Přesně na to jsem narážela, většina lidí se bojí ohrozit své zajeté stereotypy, vzpříčit se. Ty si neměla strach z neznáma?

Strach jsem měla obrovský, ale ve chvíli, kdy jsem poznala, že mě to baví a naplňuje, jsem se strachovat přestala.

Každý člověk má svoji cestu, problémem je, že se neposloucháme. Někdy ani nehledáme a prostě děláme to, co dělají ostatní, bez toho, abychom se zamysleli, co je pro nás to pravé, co nás bude bavit. Ve chvíli, kdy tě něco baví, už nemáš pochybnosti, každým kouskem těla cítíš, že to je to pravé – a prostě to děláš.

Jaké byly přípravy? Předpokládám, že jsi musela absolvovat nějaké kurzy, získat certifikáty?

Já se moc nepřipravuji. Když se rozhodnu – konám. Vůbec to nebylo promyšlené. Jednoho dne jsem se rozhodla z obchodu odejít. Asi tak během měsíce. Moje tělo už mi delší dobu dávalo najevo, že to není to pravé místo. Z ušetřených peněz jsem si zaplatila akreditované vzdělání a začala dávat dohromady webové stránky a pak jsem měla takové skoro osmiměsíční prázdniny, protože to samozřejmě neběželo, jak bylo potřeba a jak jsem si myslela.

Ivet, kdo nejvíce využívá tvé služby? S čím vším můžeš lidem pomoci a jak probíhá sezení?

Převážně mladí lidé do 40 let. Ale momentálně pracuji i se starší cílovou skupinou v projektu, ve kterém koučujeme ředitele škol.

S čím můžu lidem pomoct? S tím, s čím jsou ochotni si pomoct nechat. Nejde úplně tak o téma jako spíš o ochotu koučovaného vidět, slyšet a cítit i to, co doteď třeba nechtěl. Ale pro příklad, často jsou to témata ženství, sebepřijetí, vina, komunikace, čas, vedení lidí…

Koučovací sezení probíhá většinou v klidu u stolu s kávou. Jakási tvorba strategie. To je jen půlka. Druhá je jít a konat. A testovat svá „vykoučovaná“ rozhodnutí v realitě a praxi.

Tím, jak koučink proniká do povědomí lidí, se nezřídka lze setkat s názorem, že je jen módní záležitostí a na rozdíl od psychoterapie si říká o příliš velké peníze. Co si o tom myslíš?

Může to tak být a nemusí. Otázka je, co jsou to ty příliš velké peníze a co za ně kupuji. To je na každém z nás. Na každého má cena jiný vliv. Pro řadu lidí platí rovnice drahé = dobré. Pro spoustu jiných ne. Někdo měří své odhodlání právě cenou, kterou je ochoten zaplatit, někdo v penězích nepočítá vůbec. Pokud si někdo bere za hodinu 5000 Kč, bude mít klienty složené z lidí, kteří tuto částku zaplatí. Když si někdo vezme 200 Kč, přijdou mu ti, kteří chtějí platit 200 Kč. Nic víc bych v tom nehledala.

Co se týče té módní záležitosti, asi to tak je. To slovo koučink módní je, a protože to je slovo, nabývá nyní různých rozměrů a podob, jaké mu dáme. Je jedno, jak se tomu bude říkat.

Iveta se věnuje koučinku v Plzni.

Koučink ti dá především jistotu v sebe samu.

Prozraď nám, dá se koučinkem uživit nebo máš i nějaké další projekty?

Dá. Záleží, kdo má jaké nároky. Kromě vlastních klientů mám i další věci. Již zmiňované koučování ředitelů škol v rámci projektu OPVK z EFS pod záštitou KCVJŠ v Plzni a krom toho působím v podstatě na takové manažerské pozici, což je vlastně jako terén.

Co bys poradila naší generaci ve chvíli, kdy se rozhoduje o své budoucnosti, o své kariéře? Máme se do realizace svých nápadů pustit po hlavě bez ohledu na názory ostatních?

Ani jedno, ani druhé… Já osobně jsem člověk, který moc neplánuje, a když, tak se spoustou proměnných. A o své budoucnosti se nerozhoduji, nýbrž ji nechávám vyplynout z toho, co je teď a tady. Zní to asi šíleně. Ale mně nikdy nešlo rozhodnout se dnes o tom, co bude třeba za rok. Na názor ostatních se ptám, když potřebuji, a někdy ho slyšet nechci, protože už jsem definitivně rozhodnutá. To mluvím ale za sebe jako za Ivetu.

Jako kouč doporučuji si odpovědět na otázky:

Jaký dopad to může mít na mě a mé okolí, když se to povede? Jaký dopad to může mít, když se to nepovede? Jaká rizika z toho plynou? Jaké výhody z toho plynou? Dokážu nést zodpovědnost za všechny důsledky? 

Neexistuje špatné rozhodnutí. Je to jen akce a reakce. A dokážu-li právě tu reakci vnímat a nést za ni zodpovědnost, vždycky najdu ten potřebný další krok.

Radit nechci, ale ráda nadnesu myšlenku, že budoucnost tvoříme každým dnem. Že kariéru mohu měnit. A obojí má smysl jen tehdy, bude-li mi v tom dobře a nebudu tím nikomu vědomě či záměrně ubližovat.

Často vidím na lidech, že jim život připadá jako jeden velký kolotoč práce, peněz, každodenních starostí. Když práci mají, bojí se, že o ni přijdou, když ji nemají, dělají si starosti, kde sehnat novou. A ty působíš tak uvolněně, bezstarostně, to je ono kouzlo koučinku?

Koučink ti dá především jistotu v sebe samu, následně pak zjistíš, že s přehledem zvládneš i to špatné, že se s tím dokážeš poprat. Než jsem se myšlenkově dostala tam, kde jsem teď, byla to dlouhá cesta a pořád se vlastně učím. Každý jsme dobrý v něčem jiném, dělá nám radost něco jiného. Je důležité najít to, v čem je nám dobře. Tělo k nám vysílá spoustu signálů, co je pro nás dobré a co ne, akorát my ho neposloucháme.

Co tě na tvé práci baví ze všeho nejvíc?

Když vidím, že lidé dokážou ve svém životě najít smysl a já můžu být u toho. Že rozhovorem, který s nim vedu, se jim odkryje možnost, která jim ulehčí jejich trápení. A samozřejmě mě nepopiratelně baví ten pocit vlastní hodnoty. A taky to, že mě každý klient posouvá dál.

Máš nějaký sen, který by sis chtěla splnit?

Naprosto upřímně? Být plnohodnotnou lidskou bytostí, respektovat sebe samu a ostatní, radovat se ze života, víc si hrát a užívat si to, kde jsem teď. To je můj plán a ten se plní.

Zdroj perexové fotografie: photl.com, ostatní fotografie: archiv Ivety Hrotkové

Martina Beránková

Martina Beránková

Mám ráda živly přírodní i ty lidské s neutuchajícím smyslem pro humor. Inspirují mě ti, co místo překážek vidí výzvy, ti, co nereptají a konají. Přála bych si, aby jich bylo stále víc.

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Martin Háze

    Moc hezký článek! Takových lidí kolem sebe pár znám, ale je jich málo…Každopádně u Martiny je vidět, že ví co dělá a určitě to dělá správně a to s přehledem 🙂 V dnešní době je možností nespočet. Z osobního hlediska vidím, že takových lidí i přibývá (ale i ubývá), protože díky velké variabilitě možností se nedá považovat co je za „správné“ a za „nesprávné“, „pravda“ x „nepravda“…Každý vidí dnešní dobu z povahy jaká je, někdo vidí svět více černě a někdo více světla. Zkrátka a dobře, když člověk si razí svojí vlastní cestu, tak se stává šťastný, optimistický a lehkostí si vyhledává fajn přítelé, které jsou rovněž pozitivní, naopak se vzdaluje od závistivých a negativních lidí… a o tuto interakci jde! Martině moc držím palce!

  • Martin Háze

    Jee omlouvám se za prohození jmen 🙂 myšleno na Ivetu, ale každopádně držím obou palce 😉

    • Martina Beránková

      Děkuju za komentář, taky přeju mnoho dobrého! 🙂