Kam zmizely úsměvy?

V obraze / 1.2.2014

A kam zmizelo to pochopení úsměvu?

To, že se na sebe už lidé neusmívají, jsme si asi všimli všichni. Podle mě hlavní problém je ten, že už spolu tolik nekomunikujeme. Přání k narozeninám si napíšeme smskou nebo na facebooku. V týdnu jsem dokonce viděla u kamarádky na profilu takovouhle zvrácenost: HB! Toť vše. Můžu jen doufat, že to znamenalo Happy Birthday (a ne třeba něco jako Hey Bitch).

Ale ani mezi opravdovými lidmi (rozuměj ne na sociálních sítích) to komunikací, a nedej bože zdvořilostí, moc nehýří. Potkáme-li známou na ulici, jen pozdravíme (pokud zrovna máme oči zvednuté od mobilu) a nezastavíme se na pár slov. V obchodě někteří z nás sotva poděkují, natož aby popřáli hezký den. Prodavačky bývají neochotné, zákazníci protivní, sestřičky u doktorů nevrlé a pacienti dotčení. No schválně, kolikrát jste se dneska usmáli jen tak na cizího člověka?

Několikrát se mi stalo, že mi přátelé řekli, když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem, že jsi taková povrchní. No jo, výraz Helenky Růžičkové ze Slunce sena a pár facek ze scény Podívej se na ni, čumí jako bejk, máme bohužel v rodině skoro všechny, aniž by to mělo nějaký důvod. Tak jsem se začala více usmívat. Jenže až teď jsem prozřela, že už to některým lidem nemusí připadat normální.

Jela jsem totiž autobusem, který staví u základní školy a nastoupilo několik školáků druhého stupně. A když jsem vystupovala na své zastávce, vystupoval i jeden z žáků (opravdu jeden z nejstarších ročníků) a když viděl, že se zvedám za ním, pustil mě. Překvapilo mě, že ho to napadlo, protože abyste rozuměli, vypadám jako jejich spolužačka, navíc jsem měla tu medvědí čepici, takže většinou mě naprosto ignorují. Tak jsem se usmála a poděkovala. Ale ejhle, chyba. Jeho soused si mě prohlídl a vyděšeně pronesl: Co to bylo? Prostě je vyděsilo, že jsem se usmála a poděkovala. Viděli v tom zřejmě postranní úmysly, nebo si mysleli, že jsem prostě divná. Nebo oboje.

Cestou domů jsem přemýšlela, proč pro ně byl můj úsměv a poděkování tak neznámý a směšný. Jsme už zvyklí pouze na protivy? Je poděkování a úsměv něco zvláštního? Je to jen u mladších lidí, nebo to jde napříč generacemi? Nebo jsem prostě jen naivní? Nebo snad dokonce opravdu divná? Ať tak či onak, nezměním své chování. Přijde mi, že mnohem lepší je se usmívat a být možná i někým nepochopen, než se mračit a kazit si svou náladu a tím i život.

Tak se usmívejte, ať nejsem sama!

Zdroj perexové fotografie: photl.com

Zdroj videí: youtube.com

Alice Jendelová

Alice Jendelová

Jsem holka plná protikladů. Ačkoliv už věkem přes 20, stejně milovnice pohádek, Hello Kitty a hlavně Harryho Pottera. Ačkoliv už ne studentka, stejně sběratelka lepíků, notýsků, zvýrazňovačů a všelijakých dalších roztomilostí a nutností z papírnictví. Ačkoliv milovnice domova a svého klidu, stejně cestovatelka celým srdcem s mnoha cestovatelskými sny. A ačkoliv kuchtička, co mnohokrát něco připálí a zaneřádí celou kuchyň, stejně redaktorka sekce Na talíři. ♥

Zanechte komentář