Deník středoškolačky: Na co budeme vzpomínat na školním srazu?

V obraze / 9.2.2014

Protivná chemikářka, povinná četba, obědy ve školní jídelně. Pamatujete si na léta strávená na střední škole? 

Když jsme jako malí caparti chodili do školky, snažili jsme se oddálit chvíli, kdy paní učitelka vyslovila větu: „Tak zalezte do postelí a spěte“. Proč bychom měli spát? Vždyť jsme si ještě pořádně nepohráli.

Ve školním věku už máme jiné problémy. Sedíme nekonečně dlouhou dobu v dřevěných lavicích, za které se zachytávají a následně trhají silonky. Čteme, aniž bychom měli páru o čem. A to ani nemluvě o přepadových písemkách a zkoušení, které připomíná popravu náhodně vyvolených chudáků. A to vše, když je venku tak hezky?

Logicky bych v těchto úvahách měla pokračovat dále, ale nemůžu. Do další kategorie – tedy té pracovní – jsem ještě nepokročila. Ale jisté je, že každý, kdo jednu ze skupin opustí a vejde do té nové, jako by mávnutím kouzelného proutku zapomněl na všechny nepříjemné okamžiky a v případě školky už například jen vzpomíná na měkkou teplou postel, kam si mohl zalézt po každém obědě. Co mi uvízne v hlavě, až opustím školu? „Vzpomínat budeš, to si piš. Ve školních letech musíš řešit minimum problémů a máš nejvíce volného času,“ doslechla jsem se od rodičů. Mé ego má tendenci proti některým z těchto argumentů protestovat, ale má na to právo? Copak ono ví, jak se na čas strávený na střední škole budu ohlížet za pár let?

V průběhu jednoho všedního studentského dne jsem si psala náhodné poznámky. Bude mít naše třída na co vzpomínat, až se ostříleni životními zkušenostmi setkáme opět na školním srazu?

volejbal

Tři spolužačky necvičí. Dvě jsou po nemoci, třetí si na nemocnou hraje. Zdroj: photl.com

Můj všední školní den

7.45 – Symbolicky jako každé ráno vstoupím do školy pravou nohou, protože náhoda je blbec a náhodný nečekaný test ještě větší. V přízemí se zastavuji u nástěnky s dnešními změnami v rozvrhu a suplováním. Pořád je tu naděje, že některý učitel onemocněl a já půjdu dřív domů! Ovšem i ta hned mizí. Kolonka vedle 2.A zeje prázdnotou. Nepřipomíná vám tato situace něco? Neříkejte, že po večerech nechodíte s kručícím žaludkem tajně do ledničky, abyste pak následně zjistili, že už jste z ní vše vyjedli.  Každý to děláme.

8.45 – První hodina je skoro za námi. Kromě sešitu a otevřeného historického atlasu mi na lavici leží ještě termohrnek s horkým čajem uvnitř. A vedle něj tvarohový koláč z pekárny. Učitelé to (asi oprávněně) nesnášejí, ale my máme hlad. A navíc s prázdným žaludkem je těžké se na učivo soustředit. Nebo že by nám učitelský sbor naše svačiny jen záviděl?

9.45 – O další přestávce se dozvídám nečekanou novinku. Chemikářka byla zastižena, jak kopíruje zadání testu. Ach ouvej, místo klidných dvaceti minut mě tedy čekají chemické vzorce a reakce. Říkám tomu „učení šokem“. Doma bych nad stejnou látkou strávila dvě hodiny, ve škole je můj mozek natolik vystresován, že stejné množství látky přijmu za rekordně krátký čas.

10.45 – Literatura je věc krásná. Díky knížkám pláčeme, zamýšlíme se, smějeme se. A i kluci si v ní najdou své. Když se profesorka zmíní, že na seznamu povinné četby je mimo jiné i Dekameron, spolužák najednou začne něco ťukat do mobilu. Na otázku, co to tam tak horlivě provádí, mi sděluje, že si knížku rezervuje v městské knihovně. On? Náš třídní analfabet?  „Řekla jsem mu, že by si ji mohl oblíbit. Že to je skoro takový porno,“ vysvětluje mi se smíchem spolusedící. Tak takhle je to tedy s literaturou, kterou nám škola doporučuje!

11.45 – Obědy mají pro náš třídní kolektiv skoro posvátný význam. Nejenže v jídelně zkrotíme naše hladové žaludky, ale dozvíme se také nejnovější školní klepy. A když dojíme rizoto a nežádoucí hrášek je odklizen na kraj talíře, nastává čas na dlouhé filozofické debaty o zcela primitivních tématech.

12.45 – Netuším, kdo nám rozvrh sestavoval, ale honit se po tělocvičně hned po pauze na oběd není nejlepší nápad. Když se snažíme rozdělit na volejbalová družstva se stejným počtem hráček, bohužel zjišťujeme, že jsme na licho. Pro dnešek totiž tři holky necvičí. Dvě z nich oprávněně, jelikož jsou po nemoci. Třetí z nich si ale na nemocnou jen hraje.

13.45 – Když spěchám na hodinu společenských věd, pohledem zdravím na chodbě kamarádku. Má na sobě deku s třásněmi, takže trochu vypadá jako indiánská babička. Lidé zabalení v přehozech však na našem gymnáziu nejsou ojedinělým jevem. Škola se snaží šetřit, kde se dá, proto stáhla topení na minimum. „Kdo se tu má něco naučit, když veškerá energie, kterou vydáme, jde na zahřátí našich těl?“ stěžuje si kamarádka, když míjíme dalšího zakuklence.

14.45 – Konečně poslední hodina! A zrovna ona obávaná chemie. Klap, klap, klap, klap, profesorka vchází do dveří.  Ve třídě nastává hrobové ticho. Ticho před bouří. Všichni čekají, až vyndá z desek okopírované testy. „S minulou třídou jsem si napsala písemky a vůbec nedopadly dobře. Doufám, že u vás to bude lepší a zlepšíte mi náladu. Kdo půjde k tabuli?“ Všichni se nenápadně zasunou do lavic a snaží se splynout s prostředím. „Nepotěšil jste mě a ani já vás nepotěším.“ Slavná scéna až komicky přesně vystihuje následující dění.

Ano, rodičové, měli jste pravdu. Věřím, že na školním srazu kromě milionu fotek vytáhneme i nějakou z těchto perel. Minimálně zavzpomínáme na Dekameron, jenž nás vzrušoval, a chemikářku, která nás děsila. Vsadíme se?

Zdroj perexové fotografie: photl.com

Markéta Popelářová

Markéta Popelářová

Na světě je plno věcí, které mě dokážou nadchnout. Ale když začnete konverzovat na téma vzdělávání, věřte mi, jdete na jistotu. Stejně tak si ale s vámi ráda popovídám o cestování, jazycích, zajímavých lidech, hezkých kavárnách a minimalismu. Nejen prostřednictvím článků se pokouším přispět k tomu, aby se lidé dozvídali o nových projektech a myšlenkách, které by je mohly inspirovat k cestě za svými vlastními cíli. Protože na dělání toho, co nás baví, není v životě nikdy pozdě.

Zanechte komentář