Když Perunova krev stříká v dáli

Literatura / 27.1.2014

Bruntálský řezník je zpátky a s ním i spousta krvavé zábavy.

Než se pustíte do dalšího čtení, buďte varováni – následující text se týká knihy, která by jedincům se slabším povahou mohla způsobit trvalé následky na psychickém zdraví. Naopak ti, jejichž sladké sny průměrně pět mrtvých na stránce nezatíží, směle pokračujte, protože bruntálský řezník se vrátil a je v lepší formě, než kdykoliv dřív.

Jaký jsem měl plán? Žádný. Vůbec žádný.

František Kotleta v celé své kráse. Zdroj: legie.info

František Kotleta v celé své kráse. Zdroj: legie.info

Existují knihy, které ani při velkém množství dobré vůle prostě člověk nedokáže žánrově zařadit. Jak jedním či dvěma slovy popsat akční nabušenou jízdu, kde se krví plýtvá podstatně více než vodou a schopnost rozstříknout mozkomíšní mok do okolí se považuje za to nejcennější umění. Připočítejte k tomu pár slovanských bohů a polobohů, rychlý sled výborných a úderných hlášek a vyjde vám z toho…

Vyjde vám z toho, čemu fanoušci obdobných knih říkají kulhánkovina. A i když není K jako K a mistr svého řemesla je na dlouhodobé literární dovolené (otázka nakolik dobrovolně po lehkém fiasku Vyhlídek na věčnost), musí někdo přebrat onu pomyslnou štafetu a zaplnit díru na trhu. A to se přesně Kotletovi s jeho novým románem Perunova krev povedlo.

Kotleta se neřadí mezi autory, kteří přináší do knižního světa něco nového a objevného. Naopak pracuje s dobře známými a zaběhnutými postupy ve známém prostředí. Veterán, který v zájmu přežití a zachování jisté životní úrovně sklouzl na tu druhou stranu, ženoucí se pražskými uličkami a českými vesnicemi, je něco, co si čtenář dokáže velice živě představit.

I přestože bruntálský řezník rozhodně není mistrem popisu, má velmi dobře našlápnuto na to, aby se stal králem úderných, černým humorem a nadsázkou podbarvených dialogů.

Vymodlené „křup“ se ozvalo až na čtvrtý pokus.

[two_third]

Anotace knihy:

Sebevražední teroristé, bomby v hrncích i pytlících od mouky, miny, které mohou být nastraženy kdekoliv, rakety přilétající odkudkoliv a islamisté toužící po trofeji s vlaječkou NATO na uniformě. To všechno byl čajový dýchánek proti tomu, co na Martina Fridricha čeká v Praze. Akce, která měla vydělat dost peněz pro partu afghánských veteránů, se zvrtne a diamanty milionové hodnoty mizí v rukou neznámých útočníků, z nichž každý je silnější a nebezpečnější než rota mudžáhedínů. Jenže tady jde o miliony, jasný? Je třeba povolat do zbraně staré přátele a získat kořist zpět. Ať si je v tom třeba magie, tlupa vlkodlaků nebo někdo mnohem, mnohem mocnější.

Zdroj: epocha.cz

[/two_third]

Už samotní tři hlavní hrdinové slibují přímo kotel zábavy, protože ačkoliv jsou tři, ke Svaté Trojici mají asi tak blízko jako hamburger ke zdravému životnímu stylu. Tři veteráni z Afghánistánu, kterým stát po propuštění ze služby ukázal záda, se snaží přežít, jak jen to jde. Proto se Martin pouští do ne zcela legálních obchodů, z Libora je zatrpklý invalidní překupník zbraní, který velice lpí na svém křesle Shermanovi a z Pouštní růže, která dříve motala hlavy všem chlápkům v okolí, se díky shodě nešťastných životních rozhodnutí stal Pouštní kaktus. Hlavně, co se do objemu týče.

„Tak jo, frajeři. Děvka je mrtvá, kdo je další?“

Obálka chystaného druhé dílu. Zdroj: epocha.cz

Obálka chystaného druhé dílu. Zdroj: epocha.cz

graficky výborně zpracovaná obálka naznačuje, že Perunova krev bude pořádná jízda. Bohužel je to zatím jen jízda polovičatá, neboť kniha byla rozdělena na dvě části. A samozřejmě v tom nejlepším, aby se čtenáři nedočkavě třepali na pokračování, které by na pulty knihkupectví mělo udeřit v březnu letošního roku.

Pokud se tedy považujete za jedince za a) otrlého, za b) větší trochy krve a černého humoru se nebojícího a za c) hlubokomyslnou četbu neočekávajícího, Perunova krev je správná volba. Kotleta překonal svou lehce kultovní trilogii Bratrstvo krve a napsal román, kde ukázal, co umí nejlíp – napsat zatraceně dobrou a ďábelskou jízdu.

Zdroj perexové fotografie: epocha.cz (upraveno)

Veronika Mahdalová

Veronika Mahdalová

I'm almost never serious and I'm always too serious. Too deep. Too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes...

Zanechte komentář