Držíme vám místo! Ale kde?

Divadlo Kultura / 7.2.2014

Hledání toho správného místa v divadle, odkud je slyšet a dobře vidět aneb který z těch barevných čtverečků si vybrat.

Četla jsem spoustu návodů či postřehů, které radí, na co jít do divadla, když mám smutnou náladu nebo touhu se nad něčím filozoficky zamýšlet. Četla jsem také strašně moc rad ohledně toho, co si obléct do divadla, abych nepůsobila jako vandrák. Ovšem když už mám vybrané, na co půjdu a v čem půjdu, tak vyvstává jiný problém. A to, kam se posadit? Může se to zdát jako malichernost, ale ani netušíte, jak je tento roztomilý detail podstatný a někdy to má dokonce i vliv na konečný úsudek o zhlédnuté hře.

Ve většině filmů, když chtějí vyjádřit, že mají opravdu V.I.P. vstupenky na nějaké divadelní představení, tak řeknou, že mají lístky do první řady. A má rada zní: Nevěřte jim! Mluvím z vlastní zkušenosti. Občas mám pocit, že se mi ta první řada stala osudnou, jelikož si mnohdy lístky do divadla kupuji až na poslední chvíli a jediná volná místa jsou buď na té nejvzdálenější galerii, nebo v první řadě. To už vypovídá o mnohém. A přesto někteří lidé volí tu galerii. Mně s mou krátkozrakostí nezbývá nic jiného než útulné místečko přímo pod vyvýšeným jevištěm.

A jaké že jsou ty nevýhody první řady?

Ani snad nebudu zmiňovat, že komplexní pohled na jeviště se zcela ztratil a že podstatnou část představení strávíte koukáním na boty všech protagonistů. Pokud ovšem malinko nezakloníte hlavu, to už vidíte celkem slušně, ale ta bolest, co se dostaví po závěrečném potlesku, za to snad ani nestojí.

Nebudete mi věřit, ale existují tu i horší zdravotní nástrahy než bolavý krk. Během jednoho představení na nás s kamarádku málem spadlo houpací křeslo, které bylo umístěno na samotném kraji jeviště. Pomyslnou třešničkou na dortu bylo, když se jeden z herců s velkým nápřahem k tomu křeslu rozběhl a velmi neohrabaně na něj vyskočil. To už jsem se viděla skoro v nemocnici při pomyšlení, že na mě spadne nejen křeslo, ale také devadesátikilový herec. Marná byla kamarádčina snaha mi namluvit, že divadla jsou dobře pojištěná.

No a teď přichází to velmi oblíbené vcházení herců do hlediště. A co víc, někdy se stanete i jejich obětí a zainteresují vás do děje. To mi připomíná, jak jsem se při jedné z repríz ostravského muzikálu DONAHA! ocitla mezi divačkami ve striptýzovém klubu. Tehdy jsem na okamžik litovala, že jsem nevzala tu galerii.

Bude to znít divně, ale přes to všechno jsem na první řadu zcela nezanevřela. Přece jenom jsou tu i výhody. Díky tomu, že sedíte tak blízko, můžete pozorovat i ty nejmenší detaily, mimiku herců, kterou ze skoro dva kilometry vzdálené galerie rozhodně neuvidíte a určitě si to také více užijete. Vzpomínkou na krásné představení budiž vám ten bolavý krk.

Dalším vyzdvihovaným místem v divadle jsou lóže. V Národním divadle má svou vlastní  lóži i pan prezident, ale třeba o Václavu Havlovi je dobře známo, že prezidentskou lóži navštívil pouze párkrát. Většinou, když se šel podívat na představení, sedával dole. Je to celkem pochopitelné, jelikož dle mého názoru z té lóže toho nemohl moc vidět. Z toho vyplývá, že ani postranní lóže nejsou to pravé ořechové, opět budete mít trochu vykroucený krk. Zkrátka si musíte vybrat, jestli chcete vidět, nebo chcete být viděn.

A abych nezapomněla na tu praktickou radu, ke které jsem celou dobu (marně) směřovala. Ať jdete do Národního nebo do oblastního divadélka někde na konci ulice, nejlepší je čtvrtá až desátá řada. Ovšem ty už si rozebrali divadelní kritici nebo ty chytré hlavy, co si jdou koupit vstupenky hned po uvedení do prodeje.

Zdroj perexové fotografie: narodni-divadlo.cz

Veronika Svobodová

Zanechte komentář