Tomáš Šebek: Na misi odjíždíte s vědomím, že nejedete do turistické destinace – 2. díl

Cestování / 27.1.2014

Jaká byla mise na Haiti už víme, ale co Afghánistán? Byl tohle teprve ten pořádný oříšek?

Afghánistán je podle všech zpráv drsná země. Jaká je ovšem očima lékaře? Přinášíme pokračování rozhovoru s Tomášem Šebkem, členem Lékařů bez hranic aneb Jak jsem zvládl po misi v Haiti Afghánistán.

Po návratu domů jste se rozhodl vyjet i na další misi v Afghánistánu, ze které jste se vrátil v listopadu v roce 2012. Jak dlouho jste pobýval zde?

Místo: Kunduz, severní Afghánistán
Příroda: poušť, město v deltě řeky Kunduz
Národy: Paštúnové, Tádžikové, Uzbekové, Turkmeni, Hazárové
Infodata: strategické místo pro operace Talibanu

Byl jsem tam sedm týdnů. Po roce a půl od poslední mise se naskytla příležitost odjet do jednoho z největších traumatologických center, které v celosvětovém měřítku Lékaři bez hranic provozují. Tomu nešlo odolat. Nalákal mě kolega anesteziolog, se kterým jsem byl na Haiti.

Proč jsem tam jel? Protože i tam jsou lidi. Co jsem zjistil? Že jsou stejný jako my. Proč? Řeší totéž: peníze, pohodovej život, rodinu, přátele, vztahy a sex. Je mediální obraz Afgánistánu korektní? Ne. Co jsem si přivezl? Kromě pravděpodobných škrkavek i zjištění, že se máme výborně a nemáme si na co stěžovat. Co plánuju? Bude-li to jenom trochu možný, tak ještě jednu misi v Kunduz. Celkový dojem? Úžasný!

Panovaly tu horší podmínky než na Haiti?

Co se technického vybavení nemocnice týče, rozhodně to bylo lepší. Stejně tak moji místní kolegové byli daleko lépe připraveni a zkušenější, polovina z nich již atestovaní „hotoví“ chirurgové. Možná jsem se cítil trochu méně bezpečně, ale spíš na mě působily mediální obrazy, kterými nás doma nesprávně „krmí“. Nakonec tu druhou stranu mince jsem právě jel do Afghánistánu hledat, abych si udělal spravedlivý obrázek. A udělal, je to úžasná země s krásnými lidmi.

Kolem sedmý večer už v klidu sedim na vrátnici a kecám s radiooperátory, řidiči a sekuriťáky. Čau Tome, voe, jakej byl den? Už zase se cejtim zahanbenej, zatim jsem chytil sotva pár jmen z celý nemocnice. Je tu celkem kolem 60 zaměstnanců. Rozhodně zatím nechytám jména vně jádra nemocnice. Oni mě maj jak na jmennym seznamu, tak taky neustále monitorujou nově příchozí. Šlo to, pánové, co vy? První mi vykládá o svých univerzitních studiích. Mají tu v Kunduz soukromou univerzitu pro 1000 studentů, on je na právech. Další pokračuje domácí storkou…

Zatímco tak kecáme, sedíme naproti bráně a čumíme z portálu přímo do jedný místní velký křižovatky. Na rohu svítí něco jako trafika, lidi korzujou sem a tam, projíždějí auta. Zešeřilo se. Je to jako kdybych seděl vo prázdninách na kašně na náměstí. Všichni jsou přátelský, smějou se, klábosej, den končí. Přivírám voči. Znovu si připomínám, že je to všude stejný. Lidi, problémy, legrace. Přijíždí pro mě auto, loučim se a frčim na základnu.

Afghánistán, Tomáš Šebek

Toyota Land Cruiser patří neodmyslitelně k Lékařům bez hranic. Je trvalá a spolehlivá jako jejich mise.

Dorozumíval jste se anglicky nebo zde vládl jiný jazyk?

Kolegové v nemocnici uměli do jednoho perfektně anglicky. A protože jsem měl k ruce vždy minimálně jednoho místniho lékaře, problém s dorozumíváním nikdy nevznikl. Jenom menšina pacientů uměla anglicky. Většinou mluvili darí anebo paštu, ale protože je Afghánistán etnicky bohatý, občas ani moji kolegové nerozumněli, ačkoliv ovládali většinou tři až pět místních jazyků.

Chceš-li navázat kontakt s Afgáncem, stačí votevřít pusu. Horší to je, když neumí anglicky. Včera lítám po dvacátý dvě patra po schodech nahoru a dolu a asi sto koleček ve sklepě, začal jsem s tréninkem na  takzvenej UB ultramaraton. Uvnitř Baráku. A přišel se na mě podívat jeden chlapík z naší gardy. Když tak čumí asi pět minut, kopnu mu mičudu, co máme ve sklepě taky pohozenou. Zpracovává ze vzduchu, dvě kličky a mam banána. Taky tu jsou dvě branky totiž.

Sakra, sakra! Já fotbal hrát neumim, to neni silovej sport. Tak to vší silou narvu kuchlem. Jde po tom jak Čech, zalehává a vykopává na mou půlku. Když jsme po půlhodině úplně zplavený, potřesu mu rukou a řikam „ta-ša-kor“. Děkuju. Jediný slovo, co jsem se zatim naučil. Řiká něco v paštu asi. Asi něco jako, ciwe, hraješ to jak ponocnej. Neřekli jsme si ani slovo, až na ty dvě na závěr. A jsme kámoši. Druhej den mi na parkovišti virtuálně přihrává… V rámci humanitární pomoci bych ve válečnejch zónách po celym světě rozdal kopačáky. A bylo by po prdeli, klid a hrálo by se jenom.

Afghánistán, Tomáš Šebek

Tréningové přistání v Insbrucku s ATR Českých aerolinií. To je moje domácí mise. Narozdíl od malého sportovního letadla, tento dopravní letoun budu asi vždycky pilotovat jen na trenažéru.

Narazil jste při své práci na nějaké zranění, které vám, jak se říká, hlava nebrala? Něco kuriózního nebo naopak takového, že jste si říkal, jak ten člověk mohl vůbec přežít převoz do nemocnice?

To se vám na misích stane celkem pravidelně. Sedmdesát pět procent případů řešíte jako doma, protože je znáte, už jste to někdy operovali. Patnáct procent jste nikdy nedělali, ale alespoň jste někde viděli anebo o takových případech slyšeli. Zbylých deset jste neviděli nikdy. Pak je ale velká výhoda, že Lékaři bez hranic mají nádhernou knihovnu, ve které je popsané úplně vše, s čím se můžete v rámci válečné medicíny a medicíny třetího světa setkat. Psali to naši předchozí kolegové. A pacienti? Skoro nad každým jsem kroutil hlavou. To, co oni přežijí na Haiti anebo v Afghánistánu, Evropané by nedali. Jako když za mnou přišel chlápek s oboustranně prostříleným hrudníkem, že se mu trochu hůře dýchá. Ale i oni mají někdy namále…

Nemeju se, hodim na sebe plášť, natřu břicho dvěma tahama a hodlám říznout. Desinfekce a sterilita jde stranou, když je rychlost hlavní. To je základní pravidlo válečný chirurgie a traumatologie. A potvrzuje se. Než se můj nůž vůbec dotkne kůže, Sergio hlásí, že ztratil puls a neslyší srdeční akci. Klukovi se zastavilo srdce. Vykrvácel prostě. Mrknu na Sergia. Nám oběma najednou proběhne hlavou stejná myšlenka. Držim ten nůž pořád v ruce. Přímá srdeční masáž!

V hrudníku jsem snad za pět vteřin. Jen jsem si vyhmátnul místo mezi žebrama a rozmáchl se tak mocně, až jsem přetnul chrupavčitý konce pod hrudní kostí. Díra akorát na ruku, jak to má bejt. A moje ruka vevnitř. Chvilku šátrám kolem plíce, která rychle kolabuje, a už držim srdce pod krkem. Je mrtvý. Netepe. Začnu ho ždímat rychlostí sto votáček za minutu. Na monitoru se znovu rozezvučí pípák, kterej vnímá pulzovou vlnu. Čili masáž je účinná. Srdce je ale zatim mrtvý …

Ždímam ho další tři minuty. Mezitim ho střídavě pouštim, abych vyzkoušel, jestli už se nechytlo. Po třech minutách se znovu začíná stahovat. Sergio do toho kluka nacpal tolik adrenalinu, že by to vola porazilo. Pomáhám dál srdci ve stazích. Snažim se synchronizovat svoje ždímání. Ale zároveň ždímám i mimo stahy, protože srdeční akce je furt pomalá. Sergio hlásí, že pořád nemá pulz na krkavicích. A tak ždímu. A za chvilku ho má!

Afghánistán, Tomáš Šebek

Typický Afghánec, takzvaný „caretaker“ – pečující o některého z naších pacientů v Kunduzské nemocnici.

Stalo se vám někdy, že byla na misi taková situace, že jste se bál o své zdraví?

Na misi odjíždíte s vědomím, že nejedete do turistické destinace, zabezpečeni cestovním pojištěním pro případ, že si zlomíte kotník… Před odjezdem dostáváme mimo jiné i manuál, jak postupovat v případě, že nás unesou. Pokud se s tím smíříte a přijmete-li fakt, že jako nevládní organizace, závislá pouze na penězích soukromých dárců, požívají Lékaři bez hranic mimořádný respekt na celém světě, což je bezpečnější než neprůstřelná vesta, cítíte se víceméně bezpečně. Samozřejmě se ale můžete stát obětí náhodného kriminálního nebo válečného činu, mohou vás unést pro peníze, můžete se nakazit některou z infekčních nemocí. Budete-li se chovat rozumně, to riziko není nijak velké.

Stojim v koupelně pod sprchou a užívám si teplý vody. Najdenou taková rána, že vám zavibruje hrudní kost. Nic jinýho než výbuch bomby to bejt nemohl. V rychlosti a mokrej na sebe hodim hadry a běžim k východu. Tam už všichni pobíhaj a telefonujou. Co to bylo? Kde to bylo? Máme běžet do bunkru? Po pár minutách se uklidňujeme, ale bylo to sakra blízko. Nevodolám a vyběhnu na střechu, abych něco viděl. Nic nevidim. Taky proto, že ten nos moc nevystrkuju. Neciv, ciwe.

Za deset minut přijde první hromadná SMSka. IED 150 mentrů vod našeho baráku směrem do centra. Hustý! Tak to asi někdo musel koupit. Bejvá tu živo. Ptám se, jestli je někdo zraněnej. Field Coordinator odpovídá, že veškerej pohyb kamkoliv je zakázanej. Takže bych stejně nemohl zpátky do nemocnice. Kousek od nás je obrovská policejní základna. Bylo to mířený tam? 

Za dalších deset minut přijde upřesnění. Tak ta bomba bouchla přímo před našim barákem… Padesát metrů od nás. Nikdo nebyl zraněnej. Po domácku vyrobená magnetická nálož, kterou měli pod autem projíždějící fízlové. Nebylo to na nás, akorát se to na ulici před náma spustilo. Kluci uvnitř toho auta prej po výbuchu v klidu a spořádaně opustili zdemolovaný vozidlo a vydali se na svou základnu pešo. Nikdo zraněnej. 

Za hodinu už jsem zase v nemocnici, další probodnutý břicho do statistiky jako obvykle. Když se vracíme domu, na silnici před barákem leží nová plechovka. Když na základně vyskakuju z auta, lehnu si pod něj a koukám, jestli nebyla magnetická… Afgánistán, ciwe.

Afghánistán, Tomáš Šebek

Operační tým je mezinárodní. Snažím se předat afghánským kolegům, co jsem se kdysi sám naučil. Mnohé se naučím i já od nich.

Jak jste zvládal stres z práce nebo stesk po rodině? Byla vůbec nějaká jiná aktivita, než neustálé operace?

Když mám chvíli volno a dostatek fyzických sil, snažím se sportovat. Na Haiti jsem si dotáhl slackline. Byla legrace, já se to učil hodiny, místní kluci po ní běhali za pár minut sem a tam. Taky se dá trochu běhat, i když v Afghánistánu to šlo jenom po baráku. Naštěstí byl velkej a s obrovským suterénem. Povídáte si s kolegy, protože je to mezinárodní tým, pozorujete na jedné straně zvyky Australana s Japoncem, na druhé straně Francouze s Egypťanem. No a pak jsem hodně psal. A volal jsem přes Skype celé rodině. Ale většina času byla opravdu strávená v práci. Na misích se ale práce stane stoprocentně i vaším koníčkem.

Taky jsem tady vyškrábnul boxovací pytel. Protože jsem to nikdy nedělal, zatim mě to docela baví. Po měsíci to bude fakt nuda. Jsou tu nějaký posilovací stroje, ale k tomu mám odjakživa odpor a zůstávám s tímto názorem i tady. Taky čutam merunou vo zeď, stavim se na hlavu, skáču přes stůl, dělám sklapovačky. Občas nás holky pozvou na Insanity Workout. To je smrťák. 37 minut nějakej šílenec z dílu staženýho na internetu předcvičuje. Když to skončí, nemůžu chodit ani minutu poté, ani 24 hodin následně. Radši se toho moc neúčastnim.

Dneska jsme se připojili k týmu Červenýho kříže. Řešili jsme pracovní problém s krycím názvem fotbal. Dělá se to na dvě branky, družstva po pěti, běhá se za takovou kulatou věcí. Byl jsem vděčnej muezínovi, kterej nám to po hodině a půl hraní na dvorku Kunduz ICRC přerušil. Většina jejich personálu jsou místní, a tak se museli pomodlit. Chvála Bohu a Alláhu Akbar.

Afghánistán, Tomáš Šebek

Moji kolegové, afghánští chirurgové. Nesmírně milí a vzdělaní lidé. Byla radost a čest s nimi spolupracovat.

Plánujete se ještě na nějakou misi vydat?

Rozhodně. A myslím, že mi to ještě pár let vydrží. Vždycky se vracím na stejné místo alespoň jednou a plánuji to i v případě Afghánistánu. Pro doktory je nesmírně důležitá zpětná vazba. Zajímá mě, jestli jsem tam i z dlouhodobého hlediska lidem pomohl, jestli nemají nepředpokládané komplikace, jestli třeba pár měsíců po výkonech nezemřeli. Snažím se to hodnotit a příště tu zkušenost a vědomost použít, jak lépe postupovat, co více udělat, aby se šance mých pacientů zvýšily. A přestože jsem Afghánistán viděl jen z okna letadla anebo automobilu, místní příroda mě uchvátila. Tím spíš lidé, se kterými jsem naopak měl možnost sdílet v nemocnici to nejniternější.

Afghánistán, Tomáš Šebek

Anesteziolog Sergio: Má 4 ruce, nikdy nespí, všechno umí a pro pacienta je zárukou maximální péče, včetně té specializované.

Tak takhle to vypadá na lékařských misích. Troufli byste si být Lékaři bez hranic a odjet? 

Zdroj všech fotografií: archiv Tomáše Šebka

Martina Baierová

Martina Baierová

Editorka sekce Cestování a šéfredaktorka portálu, která se snaží jít vždy za svým snem. A hlavně se nevzdávat, že jo.

Zanechte komentář