Tomáš Šebek: Snad nejvíce si přeji, abych byl užitečný – 1. díl

Cestování / 23.1.2014

Vidí se jako obyčejný chlap, ale ve skutečnosti je to muž s velkým srdcem. Pojďme se společně podívat na to, kde všude pomáhal Tomáš Šebek a jak to vypadalo!

Práce Lékařů bez hranic je náročná, a to nejen fyzicky, ale i psychicky, jak jste si mohli přečíst v našem předchozím rozhovoru. I přesto je však stále více odborných lékařů, kteří dobrovolně odjíždějí na mise a pomáhají těm, co lékařskou pomoc potřebují. Jedním z mnoha lékařů s velkým srdcem je i Tomáš Šebek, který absolvoval misi na Haiti po zemětřesení a také jednu v Afghánistánu. Zeptali jsme se ho, proč mise absolvoval, jaké byly jeho pocity i jaká zranění nejčastěji ošetřoval. A aby byl rozhovor zajímavější, přiložil nám Tomáš ke každé odpovědi zápisky přímo z centra dění, z mise…

Tomáš ŠebekCo nám o sobě Tomáš prozradil?

Baví mě medicína, je mi prací i koníčkem, a pak jakýkoliv sport. Fotografuji a píši. Když cestuji opravdu někam daleko, nechci, aby to bylo samoúčelné. Mám výhodu, že můžu lidem trochu kecat do zdraví a ještě o tom podat zprávu, když to někoho bude bavit. Takže bych se třeba podíval na mise do Afriky. Představuji si, že sbalím celou rodinu a budeme tam žít a pracovat. Nejsem si ale jistý, že tohle nadšení se mnou oni sdílí. Pak mám tedy alternativní sen: kdybych nebyl doktorem, byl bych stíhacím pilotem anebo odletěl na Mars… Ale snad nejvíce si přeji, abych byl užitečný.

Co bylo prvním impulsem k tomu, abyste se přidal k Lékařům bez hranic? Jaký důvod byl ten hlavní?

Asi jako každý student medicíny, i já jsem snil o tom, že jednou odjedu léčit děti do Afriky. Asi máme tak nějak podvědomě zafixované, že jakkoliv je evropská medicína na úrovni, pomáhat těm nejpotřebnějším můžete hlavně v zemích třetího světa. Chodíval jsem každý týden kolem takové nástěnky, kde byly fotky Lékařů bez hranic v terénu. Hrozně jsem je obdivoval. Obdiv a chuť dělat medicínu tak, jak se dělala dříve, bez složité diagnostiky a s minimálním vybavením, to ve mně zůstalo, a tak jsem osm let po ukončení studia odjel na první misi.

Určitě teda vím, proč na Haiti nejedu a proč bych se teď nejraději vrátil. Předně nejsem žádnej hrdina. Taky zatím nejsem schopnej opustit rodinu na více jak pár dní, což se teď mění vzdáleností jednoho Atlantiku a doby rovné spotřebě dvou zubních past. Taky mám pochybnosti o svých humanitárních motivech, ale to je snad i dobře. No prostě jsem podělanej až za ušima a řídká stolice mě spolu s nespavostí a studeným potem provázela celý týden před odjezdem. Ještě že jsem nafasoval příručku, jak zacházet se stresem. Podle výsledku dotazníku bych se měl nechat hospitalizovat na nejbližší psychiatrii.

Vaší první misí bylo Haiti. Jaké byly vaše pocity po přistání? Co se vám honilo hlavou, když jste viděl to, co zbylo po zemětřesení? Mnoho lidí má chuť se ihned vrátit.

Měl jsem to úplně stejně, chtěl jsem se otočit hned na letišti. Bál jsem se, že se mi něco stane a hlavně že to nezvládnu. Ale zvědavost byla jako obvykle daleko silnější. Musel jsem ale sám sobě domlouvat: Ještě udělám tohleto a támhleto a pak už na to kašlu a jedu domů. A fakt jsem nakonec jel – na konci mise po třech měsících. Bezvadně jsem ukecal sám sebe.

Přistání v Port au Prince bylo to poslední evropské, co jsem asi na dlouho viděl. Jenom z filmů jsem znal průchod přes imigračního úředníka. Tady jsem! Hrnu se k zatím volnému okénku, zatímco ostatní se perou o nějaké zelené papírky. „Tak jo, puntiku, tak se uklidni a bež si taky vyzvednout ten zelenej papírek, víme?“ Říká mi svými slovy zřejmě francouzsky. Nebo kreolsky? Nevím a jdu dělat to samé, co ostatní. Vyplnit papírek, abych dostal vízum.

Teprve pak projdu přes imigračního úředníka, tentokrát už v pohodě. Vyzvednu si batoh, který překvapivě dorazil, a procházím znovu přes nějakého úředníka. Chce papírek, překvapivě. Bílej. Naštěstí pomáhá, že jsem od MSF. Takhle to asi vypadá, když dostanu brífing v mé mateřské francouzštině, vím hovno.

Za branou letiště začíná něco, co jsem si nedovedl představit. Bordel, špína, smrad, smog a v tom lidé, kteří mi nabízejí taxi. Všichni. Co nejpokorněji odmítám, bojím se, nedívám se jim do očí (to podle příručky pro malého cestovatele) a hladově vyhlížím někoho z MSF. Odcházíme dlouhým koridorem a řidič stále nikde, zato intenzita nabízených taxi stoupá. V mase „taxikářů“ mě jeden upozorňuje, že řidič MSF stojí támhle. Je tam, uf. Je tam místní HRO, brýlatý Ital, jeho jméno zapomínám v záplavě ostatních, tak jako ostatně vždycky.“

Tomáš Šebek

Jedna moje starší a velmi příjemná pacientka, která usnula s nohou v ohni. Na fotce už po transplantaci.

Jaká zranění jste ošetřoval nejčastěji? Bylo něco, co vám v tamních podmínkách opravdu k práci chybělo?

Většina úrazů na Haiti pramenila z příšerné dopravní situace. Takže to byly hlavně nehody. Pak také násilné a kriminální činy, sečné rány mačetou a následky střelby. Měl jsem ale i tu výsadu, že jsem občas nahlédl „do kuchyně“ kolegům z porodnice. To bylo za odměnu. Nechybělo mi nic, když náhodou něco scházelo, bral jsem to jako výzvu, abych si nějak poradil. Vybavení nemocnice na Haiti je samozřejmě na hony vzdálené tomu, co máme doma. Musíte být trochu vynalézaví.

Jacob urychluje transport pacienta na sál. Od jeho příchodu tikaly jen nezbytný minuty pro jednotlivý vyšetření. Ani jedna nazmar. Celkově ne dýl než 45 minut od příjezdu. Než ho zaintubuje, sbírám se z rozhodnutí, který jsem právě udělal. Nikdy jsem kebuli neoperoval, neotevíral. Byl jsem na stáži na neurochirurgii a viděl různý věci. Taky jsem si o trepanaci několikrát četl. Ale to všechno je teorie a za minutu je tady realita. Dejchej! Když ses rozhodl, nesmíš to posrat.

Na sále prosím o vybalení trepanačního setu. Ani nevim, jakej podklad tady máme! První se na mě vyvalí Luerovo kleště. Obrovský. Přesně takový, jaký jsem před pár dnama potřeboval na stehenní kost Tiberta. Jenomže teď bych potřeboval přesně ty malý prcky, na který jsem při Tibertovo operaci v duchu nadával. Dál je v setu řada elevatorií, kterejma se dá nadzvednout lebeční kost, pilka a tak…

Přes voholenou hlavu jdu k lebce. Ostrej obloukovej řez bezpečně daleko od hranice zlomeniny, spánkovýho svalu a v povodí spánkový tepny, abych ji neporušil a aby mi to minimálně lilo. Nemám správnej vercajk a klipy na okraje kůže, používám moskyta, peány, duvalovo kleště, co se namane… Chčije to jako kráva, ale nepřekvapí mě to. Statečně to celý doříznu a odklopim spánkovej sval od lebeční kosti. Později ho použiju jako kryt. Ve skutečnosti jsem podělanej až za ušima…

Lyonel

Lyonel Badette, tehdy překladatel v nemocnici v Leogane na Haiti, dnes student druhé ročníku 1. lékařské fakulty UK.

Pamatujete si, kolik zhruba pacientů jste denně ošetřil? Jak jste se s nimi dorozumíval, anglicky?

Na počet pacientů, kterému se doma věnujeme v týmu patnácti chirurgů, jsem byl jako atestovaný chirurg sám. K sobě jsem měl kolegy, kteří se pod naším vedením vzdělávali. Denně jsme provedli kolem deseti operací, zajistili oddělení o osmdesáti pacientech a ošetřili třicítku ambulantních pacientů. Samozřejmě jsme se nemohli každému věnovat tak, jak bych to udělal v domácích podmínkách. Na druhou stranu i díky výrazně nižší administrativě jsme měli výborné, troufám si říct skoro srovnatelné výsledky s těmi domácími.

Mon cheri! Mon cheri! Brečí a drží mě za hlavu. Tahá mě za vlasy. Ale vlastně to dělá strašně šetrně. Jsme na ambulanci a převazuju drobnou ránu na noze asi dvaadvacetiletý holky. Já pracuju, sestra Rachel asistuje, překladatel Lyonell překládá a ona drží moji hlavu ve svých dlaních. Jsou to zážitky, co možná už nikdy nezažiju. A proto si to nechám líbit, ačkoliv bych se normálně asi trochu vohradil. Haiti je o emocích a o dotycích.

Můj drahý, drahoušku, předsedo, … nebo jak to mám správně přeložit. Originál „mon cheri“ je nejlepší. Obvykle mě pacienti drží za ruku, za tričko, kalhoty nebo za nohu. Ona si vybrala hlavu. Malýma rukama mě drží přes uši, kroutí mi je, jemně mě tahá za vlasy, zrychluje pohyby tím víc, čim víc ji to bolí. Nic neslyšim, ale přes voči mi dlaně nedává. Tak aspoň vidim, co dělám. Je to zajímavý. Škoda že tenhle okamžik nikdo foťákem nechytil.

Je to velká holka, ale stejně jako ostatní se chová jako dítě. Ale nemyslim to ve zlym. Prostě tady vyjadřujou emoce víc, než jsme na to zvyklý doma. A že jsou všichni vlastně akorát velký děti je mi děsně sympatický.

Tomáš Šebek

Anesteziologická sestra Marta provádí to, co umí úplně nejlépe: nádherně uspávat děti, bez breku.

Byli mezi zraněnými i nějací dětští pacienti?

Razím heslo, že děti by neměly stonat. Bohužel i na Haiti bylo mnoho našich pacientů z řad dětí, od novorozenců s poraněním po komplikovaných porodech, přes malé cvrčky až po adolescenty. Většina z nich utrpěla úraz při nějaké hře, na ulici, při potyčkách…

Už jsem tady operoval hodně dětí. Dělal jsem amputaci nohy v bérci jednodennímu novorozenci. To byla jenom kosmetika, protože většinu práce za mě udělal pupečník, kterej nohu jednoduše uškrtil. Amputoval jsem tady čtrnáctidenní šestiprsťáky, aby zase byli zpátky pětiprsťáky. Dělal jsem punkci močovýho měchýře, sádrovej postroj pro dvoudenní novorozence a nakonec jsem i porodil. Ale doteď jsem neoperoval kýlu čtrnáctiměsíčnímu špuntovi.

Jak dlouho celá mise na Haiti trvala? Nestýskalo se vám po domově?

Na první misi na Haiti jsem v roce 2010 strávil skoro tři měsíce. Podruhé jsem tam byl už jenom na 6 týdnů. Většinu času jsem si nevzpomněl ani na to, že bych se měl napít a najíst. Práce byla tak intenzivní a svým způsobem zajímavá, že mě to úplně pohltilo. Ve chvílích vzácného klidu jsem se ale rozpomněl a pak se mi stýskalo. Byl jsem ale s dětmi v kontaktu přes Skype, psali jsme si a skoro bych řekl, že jsem od nich pak už v životě nedostal více mailů jako v době, kdy jsem byl právě na Haiti. Myslím, že i takhle zkušenost se nakonec počítala mezi ty dobré.

Každou noc jsem teď doma ve svých snech. A každý ráno se musím trochu přemlouvat ke vstávání, když se zase probudím v Léogâne uprostřed Haiti místo uprostřed středočeský kotliny. Stokrát denně myslím na ženu a děti a čas se začal zpomalovat tím víc, čím blíž jsem odjezdu. Ani tenhle vejlet mě nezměnil. Jsem pořád stejnej zápecník. I když už teď si představuju, jak jsem doma a stejská se mi po tomhle životním rytmu a náplni tady. Všude dobře, doma nejlíp, voe. Tak zejtra zase do rachoty…

Vezmeme to nyní trochu z jiného soudku. Z mise na Haiti vznikla kniha. Proč jste se rozhodl zrovna pro knihu a nezůstal u článku na internetu?

Tip Generace 21

Chcete se o knize dozvědět ještě více? Další informace naleznete na webu ulekare.cz nebo na Facebooku – Mise Haiti – 5 měsíců s Lékaři bez hranic.

Když jsem zjistil, že blog čtenáře baví, chtěl jsem se dostat i k těm, kteří jsou ze starší školy a čtou knížky. Opakovaně mi někdo psal, abych ty deníky vydal knižně. A shodou náhod přišla i nabídka od vydavatele. Aby to nebylo samoúčelné, smyslem té knížky je nejen popularizovat humanitární práci Lékařů bez hranic a trochu i destinace, do kterých se jen tak nepodíváte, ale také podpora Lyonela Badette a jeho rodiny z Haiti, kteří se na mé pozvání přestěhovali do České republiky, kde Lyonel před rokem a půl zahájil studium medicíny na 1. lékařské fakultě UK. Celý výtežek z prodeje knížky, který by mi měl jako autorovi připadnout, je proto věnován na financování tohoto studia. Kromě toho tak trochu popisuji i nelehký život imigrantů v České republice očima Lyonela, což možná někoho dovede k zamyšlení a případné podpoře celého projektu.

Co vás přimělo k napsání knihy?

Kamarádi. Napsal jsem pár prvních řádků a oni chtěli víc. Napsal jsem zase něco a zase žádali nášup. Za pár dní jsem se rozepsal tak, že mi stačila půl hodinka denně, abych popsal každý celý den. Byl to takový deník vydávaný formou blogu. Byl o to atraktivnější, že se odehrával v reálném čase. Dostával jsem návrhy, co mám dělat a jak mám operovat. A když jsem se na den odmlčel, už byli nadšenci, co burcovali k záchranným akcím. Prostě to celé vzniklo spontánně díky mým laskavým čtenářům. Je to jejich kniha, já jen sepsal, co chtěli číst.

Na co se v knize mohou čtenáři těšit?

Na totální exotiku. Na bezprostřední setkání s místními lidmi. Troufám si je popisovat daleko více do hloubky, než jak se vám to může podařit coby běžnému turistovi. A není to knížka pro zdravotníky, popisuji medicínu tak, aby byla pro laika pochopitelná a atraktivní – většina čtenářů, pro které jsem to psal, byli laici. A nakonec snad taky budu doufat, že je tam trocha humoru. A zcela jistě je tam hromada vulgarizmů.

A jaké to bylo v Afghánistánu? Na to se společně s Tomášem Šebkem podíváme příště!

Zdroj všech fotografií: archiv Tomáše Šebka

Martina Baierová

Martina Baierová

Editorka sekce Cestování a šéfredaktorka portálu, která se snaží jít vždy za svým snem. A hlavně se nevzdávat, že jo.

Zanechte komentář