Vztah na dálku, má šanci přežit?

Osobní rozvoj Vztahy / 13.1.2014

Má vztah na dálku menší šanci k přežití oproti „normálním vztahům“? Dva skutečné příběhy o tom, jak může takovýto vztah dopadnout.

Jeden den jste nahoře, druhý dole, nejistota, kontakt pouze přes telefon nebo skype, počítání dnů. Bezmoc, když se něco děje, protože ten druhý s vámi nemůže být, i přesto, že si to přeje. To vše je úděl vztahu na dálku, takového vztahu, který má zřejmě menší šanci na přežití… ale přesto šanci má!

Vztah, v němž jeden z partnerů bydlí jinde než druhý, má jistě zhoršené startovní podmínky. Pokud váš vztah touto zkouškou projde a vy obstojíte,  můžete si gratulovat!

Vztah na dálku není opravdu pro každého, vždyť udržet si jakýkoliv vztah chce úsilí a snahu a nemalou citovou investici. Když budeme povrchní, je třeba zmínit, že takovýto vztah si žádá také nemalou finanční investici. Bez důvěry, tolerance, úcty, trpělivosti a společných plánů vztah nemá velké šance na přežití a snadno se může ocitnout na jakémsi pomyslném vrakovišti vašich zkrachovalých vztahů společně s dalšími láskami již minulými. Máte s něčím podobným zkušenost? A je to opravdu pro všechny?

Dvě lásky, dva příběhy, dva vztahy na dálku

Příběh první: „Náš vztah jsme založili na několika společných nocích.“

Seznámili jsme se v létě, během mé návštěvy rodiny na Slovensku. Zkrátka uplné klišé, byl teplý večer, dobrá nálada, alkohol, první tanec, doteky, jiskření a jedna společná noc. Ani jeden z nás nechtěl nic víc, to jsme si hned řekli. Rozhodně to bylo fyzické, vůbec jsme se neznali, nevěděli jsme o sobě takřka nic, tak začal můj vztah na dálku. Náš vztah jsme založili na několika společných nocích.

I samota a nejistota k vztahu na dálku patří. zdroj: foter.com

I samota a nejistota k vztahu na dálku patří. zdroj: foter.com

Navštěvovali jsme se většinou každý druhý víkend. Dělilo nás od sebe necelých 300 kilometrů. Během mých návštěv na Slovensku jsme spolu strávili dva, někdy tři dny, nicméně opravdu jsme spolu byli jen pár hodin. Vymetali jsme večírky, jezdili na výlety, chodili ven s kamarády a rodinou.

Všichni, kdo mě znali, kamarádi i rodina, mi už tehdy otevřeně řekli, že moje nová láska není nic pro mě. Jenže já jsem neviděla a neslyšela, byla jsem stále okouzlená našimi setkáními. Bylo se pořád na co těšit, co plánovat. Bylo i pár neshod a problémů, ale ty jsem připisovala tomu, že jsme od sebe tak daleko a nemáme normální vztah jako ostatní páry. A až budeme spolu napořád, všechno bude v pořádku. Ani ne po roce od našeho seznámení jsem se odstěhovala na Slovensko, k němu. I on se tolik těšil, až bude se mnou.

Vidina šťastného vztahu se nenaplnila. Bylo to pouze něco romantického, čím jsme vyplnili pár pěkných víkendů, ale bohužel nic, čím bychom mohli vyplnit naše životy. Hádali jsme se, dávala jsem mu stále nové šance a stalo se to, co se stát prostě muselo. Asi po půl roce společného bydlení jsem se odstěhovala pryč. Poté jsme se ještě několikrát viděli, pouze na pár hodin nebo jeden dva dny. Jakmile jsme spolu strávili více než tři dny, bylo to jasné. Už to nešlo, definitivní konec.

Jestli bych do toho šla znovu? Vždycky záleží na okolnostech, ale myslím si, že takový vztah může fungovat pouze u dvou lidí, kteří se znají, vědí, co chtějí, mají mezi sebou silné pouto a jejich vztah je založen jak na rozumu, tak na fyzické přitažlivosti.

„Z dlouhodobého hlediska to může byt fajn pro dva zralé lidi, kteří z nějakého důvodu zůstali sami. Pro mladé páry a rodiny asi spíše ne,“ uzavírá svůj příběh Kateřina.

Příběh druhý: „Ani jeden z nás neměl tušení, jestli bude vztah na dálku fungovat.“

Seznámili jsme se díky kamarádům v době, kdy jsme chodili na vysokou školu. Když jsme spolu začali chodit, vše šlo pomaličku, žádný výbuch vášně se nekonal, ale poznávali jsme se, trávili spolu hodně času a začali spolu chodit. Chodili jsme spolu asi rok a půl, když Petr dostal v Praze pracovní nabídku, o kterou dlouho usiloval. Nebylo o čem diskutovat, slíbili jsme si, že každý víkend budeme trávit spolu.

 Dnes si občas povzdechnu, kde jsou ty časy, když jsem přijela vlakem do Prahy na nádraží a srdce mi bušilo jako splašené. Zdroj:foter.com

Dnes si občas povzdechnu, kde jsou ty časy, když jsem přijela vlakem do Prahy na nádraží a srdce mi bušilo jako splašené. Zdroj: foter.com

Myslím, že ani jeden z nás tomu moc nevěřil. Neměli jsme tušení, jestli to náš vztah ustojí a co bude vůbec dál. Ale vzdálenost mezi Ostravou a Prahou přece není tak velká, co jsou to tři hodiny cesty vlakem? Náš vztah pomalu plynul a takto jsme fungovali další necelé dva roky. Vídali jsme se takřka každý víkend.

Na výlety do Prahy jsem se vždycky těšila jako malá holka, bylo to pro mě něco jako únik od reality. Dnes si občas povzdechnu, kde jsou ty časy, když jsem přijela vlakem do Prahy na nádraží a srdce mi bušilo jako splašené. Ale s odstupem času člověk věci vidí jinak a taky dost zapomíná. Horší věci mozek vytěsní a pamatuje si jen to pěkné. Je pravdou, že odvrácenou tváří takového vztahu byla samota, dlouhé telefonáty, smutné dny a noci.

Něco jako špatná nálada nesmí ani existovat, když máte jen necelé dva dny, které můžete strávit spolu.

Občasné hádky přes telefon, které jsme se snažili co nejrychleji smést ze stolu a připravit se na společný víkend. S něčím spontánním se také nedalo počítat, vztah na dálku je hlavně o předem vymyšlených plánech a příslibech.

Každopádně zřejmě i díky tomu, že jsme měli společný plán, a to společné bydlení v Praze, náš vztah dálku a dny odloučení přežil a trvá dodnes.

„Dnes, když se řekne vztah na dálku, vybavím si velkou romantiku, očekávání, ale také samotu a trochu i bezmoc,“ uzavírá Lucie autorka článku.

A jaké jsou vaše zkušenosti se vztahy na dálku? Podělte se s nám o vaše zážitky a názory.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Lucie Hudcovičová

Lucie Hudcovičová

„Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit.“ - Jan Werich. Já pevně věřím, že se trefím. Jsem věčný optimista a tak trochu malý zmatkář, mám ráda smích, dobrou společnost a nové výzvy, což psaní zcela určitě je.

Zanechte komentář