U Bezručů je kvalitní herecký soubor, říká režisér Štěpán Pácl

Divadlo Kultura / 28.1.2014

Rozhovor s uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče Štěpánem Páclem o nových inscenacích v jeho režii.

Štěpán Pácl (*1982)

Narodil se v Praze. Vystudoval činoherní režii na DAMU a za svou absolventskou inscenaci Království získal Cenu Marta za režii na mezinárodním festivalu vysokých divadelních škol Setkání/Encounter 2007 v Brně. Dvakrát obdržel Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku. Od začátku divadelní sezóny 2013/2014 působí v Divadle Petra Bezruče.

Vystudoval jste činoherní režii na DAMU. Ráda bych se vás zeptala, co vás k tomu motivovalo, věnovat se právě divadlu?

Pocházím z divadelní rodiny, jelikož oba rodiče pracovali v zázemí Činoherního klubu, čili jsem viděl hodně představení v přelomu osmdesátých let a devadesátých let a hodně mě tento svět přitahoval. Bavila mě jiná divadelní skutečnost. A právě touha podílet se na vzniku jiné skutečnosti vedla k tomu, že jsem se rozhodl studovat režii činoherního divadla.

Nelákalo vás třeba také herectví?

To s tím asi souvisí. Ta jiná skutečnost byla nesena přes to, co vznikalo kolem herců, a ta fascinace herectvím ve mně vzbuzovala touhu hrát, ale nikdy jsem nenašel odvahu, kromě příležitostných záskoků, se tomu intenzivně věnovat a myslím, že je to dobře.

Od začátku této divadelní sezóny jste uměleckým šéfem v Divadle Petra Bezruče. Máte nějakou vizi nebo plán, jakou cestou by se mělo divadlo ubírat pod vaším vedením? 

Já nejsem přítel vyhlašování deklarací nebo programů. Mám pocit, že je potřeba navázat na to, co je v tom divadle kvalitní. To je především herecký soubor. Co můžu s jistotou říci je, že bychom chtěli jít cestou herecké dramaturgie. Není to tedy jenom o hledání výrazných titulů ani výrazných režijních osobností, ale o zkoumání společného tématu herců v souboru a hledání výrazných titulů přímo pro ně a zároveň je důležité, aby docházelo k hereckému či osobnostnímu růstu každého z herců. Jde mi o to, aby ta jednotlivá témata sezón, titulů, ale taky jednotlivých postav na sebe navazovala. Divák by měl mít pocit, že se v divadle nahlíží na ten současný svět z různých úhlů, jako kdyby se  s každou inscenací pohled trochu pootočil.

Fotografie ze zkoušky Strýčka Váňi. Zleva Kateřina Krejčí, Štěpán Pácl a Tomáš Dastlík. Zdroj: bezruci.cz

Fotografie ze zkoušky Strýčka Váni. Zleva Kateřina Krejčí, Štěpán Pácl a Tomáš Dastlík.
Zdroj: bezruci.cz

Toto divadlo je považováno především  za studentské divadlo. Chtěli byste tuto návštěvnost studentů ještě podpořit?

Ano. To divadlo má svou tradici jako divadlo pro děti a mládež. Chtěl bych jít do dialogu právě s touto cílovou skupinou, ale rozhodně ne podbízivostí nebo zjednodušováním. Naopak dostávat se ke složitosti světa. Uvidíme, jak bude fungovat právě Strýček Váňa. Během zkoušení inscenace jsem s radostí zjišťoval, že herci v tomto divadle té složitosti rozumí a jsou schopni svou postavu pootáčet během inscenace tak, že vidíme, co je na postavě nesnesitelné a co je na ní fascinující. Přijmout tuhle polaritu je těžké, těžší než vyřknout absolutní soud o člověku a o světě, ale vidění různých protikladů vedle sebe je myslím zajímavější způsob zakoušení skutečnosti.

První hra, na jejíž přípravě jste se v Divadle Petra Bezruče podílel, byla Havlova Audience. Jaký máte vy osobně vztah k Havlovým hrám? Co mohou podle vás říci divákovi? 

Audience odkrývá jisté průšvihy, které se staly před rokem 1989, a z těchto průšvihů vyrůstají dnešní frustrace. Ať už to, co se děje poslední roky v  politice, jistá naštvanost nebo ztracenost z toho, kam se vlastně ta česká společnost ubírá, má kořeny v této době. To, že je něco nedořešené, to, že jsme se chovali tak, jako se chová Sládek a nebo jsme se chovali tak, jako se chová Vaněk v Audienci. Sládek alibisticky vysvětluje svůj souhlas s praktikami donášení a snaží se to proměnit  v jakousi humánní výsadu tím, že jakoby umenšuje svým „lidským” přístupem zlo, které režim působí.  Na druhé straně Vaněk, který má otázku donášení morálně vyřešenou a odmítá ho, je i tak neschopný proti tomu cokoli udělat a oba se ocitají v pasti.

Fotografie z inscenace Audience. Zdroj: Tomáš Ruta, bezruci.cz

Fotografie z Audience.
Zdroj: Tomáš Ruta, bezruci.cz

Vraťme se k režii Strýčka Váni od A. P. Čechova, který měl v DPB premiéru na začátku prosince. Proč jste si vybral právě tuto hru k inscenování?

Čechovovská dramatika je podle mě velmi cynická. Čechov velmi ironicky nahlíží na svět a je ke svým postavám velmi krutý. S tím ironickým nadhledem je potřeba toho Čechova hrát. Mám pocit, že právě k téhle ironizaci světa mají herci Divadla Petra Bezruče blízko. Ještě v okamžiku před mým vstupem do tohoto divadla bylo jasné, že bychom se mohli v náhledu na Čechova shodnout. A když jsme se dali do čtení hry, tak se najednou postavy začaly obsazovat samy od sebe. Což je dobrý signál, že se ta hra má v divadle objevit. Zároveň Čechova je potřeba opřít o dobrý herecký soubor a ten u Bezručů je.

[one_fourth]

Můžete si přečíst také recenzi na jedno z představení Strýčka Váni.

[/one_fourth]

Spolupracujete také s jinými ostravskými divadly?

Ano. Právě teď budu hostovat v Národním divadle moravskoslezském, kde připravujeme inscenaci hry Davida Jařaba Za vodou. Je to takový „antiwestern noir” o nešťastné lásce dvou lidí z Hlučínska, z kraje, ke  kterému byl osud ve 20. století unikátně velmi nelítostný.

Nakonec se zeptám, zda si myslíte, že by uváděné hry měly nějak výrazně reagovat na situaci v regionu?

Určitě ano, ale nemusí to být na první pohled hned zřejmé. Například právě Strýček Váňa nemá nějakou vnější souvislost, ale je tam přítomna jakási frustrace ze sebe, z lidí okolo, ze společnosti, což je do značné míry aktuální. Ale je možné, že se objeví někdy titul, který vyjde přímo z některých současných fenoménů moravskoslezského pomezí.

 Zdroj perexové fotografie: archiv Štepána Pácla

Veronika Svobodová

Zanechte komentář