Amnestie – přežitek z doby feudalismu, nebo specifická pravomoc prezidenta?

V obraze / 5.1.2014

Amnestie provází lidstvo prakticky od nepaměti. Významněji byla využívána již ve středověku jako výsadní právo panovníka pro odpuštění dluhů. A dnes?

Období konce roku je především časem bilancování. Hodnotí se kdeco a na všech úrovních. Prostřednictvím posuzování dodržení či nedodržení rozpočtu se posuzuje hospodaření státu. Podobně je tomu ve firmách pomocí účetních závěrek. Lidé se navíc zamýšlejí nad svým dosavadním životem. Konec roku je však i obdobím naděje. A možná právě proto je v této době světovou tradicí udělování prezidentských milostí.

Slovo „amnestie“ pochází z řeckého amnésia, tedy zapomenutí. Jde o hromadné, úplné nebo částečné prominutí trestu za již spáchaný trestný čin. Neruší ani rozsudek, ani povinnost odsouzeného nahradit škodu.

Milost umožňuje prezidentovi v individuálních případech odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem či zahlazovat odsouzení. Používá se zejména v humanitárních případech (např. vážný zdravotní stav odsouzeného nebo členů jeho rodiny).

Začalo to odpouštěním válečných zločinů…

První amnestie v historii samostatného Československa byla udělena Národním výborem pár dní po oficiálním vyhlášení vzniku státu, 5. listopadu 1918. Na ni hned v lednu 1919 navázal Tomáš G. Masaryk. První československý prezident udělovat milosti celkem třináctkrát, což ho doposud řadí na první místo pomyslného žebříčku mezi prezidenty. Amnestoval především vojáky z první světové války nebo rolníky, kteří zatajovali zásoby obilnin a luštěnin. Edvard Beneš pak v tradici pokračoval a odsouzené amnestoval dokonce i z londýnského exilu během druhé světové války. I v tomto případě šlo zejména o trestné činy související s válečným odbojem.

Nejrozsáhlejší politická amnestie byla udělena u příležitosti patnáctého výročí „osvobození“ naší republiky Sovětskou armádou v květnu 1960. Tehdejší „neotřesitelná síla a pevnost“  socialistické republiky (o čemž jsme se o osm let později mohli názorně přesvědčit) byla důvodem, proč dostaly osoby, které se v minulosti dopustily závažných trestných činů proti politickým a hospodářským pilířům republiky, příležitost „odčinit svou vinu poctivou prací“.  A to včetně budoucího prezidenta Gustáva Husáka, jenž byl v roce 1954 odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu se slovenskými funkcionáři.

Václav Havel

„Milosti neuděluji kvůli popularitě, ale proto, že to je má ústavní pravomoc, kterou považuji za systémově správnou.“

Václav Havel, první postkomunistický československý a následně český prezident, byl nezlomným idealistou. Nikdy se nestal opravdovým politikem, v duši stále zůstával umělcem a možná proto některé jeho kroky v roli prezidenta vzbuzují tolik rozporuplných reakcí. A právě jedním takovým bodem je udělování prezidentských milostí a amnestií.

Po dlouhé době první demokraticky zvolený prezident krátce po nastoupení do úřadu (a v podstatě jako jeden ze svých prvních kroků) vyhlásil rozsáhlou amnestii, což mu vysloužilo kritiku hned na počátku jeho politické kariéry. Havel ale i na amnestie šel svou vlastní logikou. Jednalo se totiž o porušování práva policejními a justičními orgány bývalého komunistického režimu a prezident prostřednictvím amnestií dával odsouzeným šanci zařadit se do nově vznikající občanské společnosti.

Udělené milosti v letech 1990 – 2012

Udělené milosti v letech

Zdroj: www.vaclavhavel.cz, www.aktualne.centrum.cz

Kritici Václava Havla nešetřili. Poukazovali na to, že mnozí z těch, jimž byla udělena amnestie, neměli kam jít a zaplnili prý nádražní budovy. Předpokládalo se, že vlna kriminality rapidně stoupne a že se minimálně polovina amnestovaných do věznic stejně vrátí. Avšak když se podíváme na statistiky z roku 1990, zjistíme, že amnestovaní se na celkové kriminalitě podíleli pouhými devíti procenty. Přesto ale musel Havel tuto i následující amnestie neustále odůvodňovat.

Sám Václav Havel si byl moc dobře vědom, že jeho udělování amnestií podléhá časté kritice. I on sám však považoval milosti za kontroverzní, nad každou žádostí dlouho přemýšlel, zvažoval argumenty pro a proti a snažil se přihlédnout ke všem souvislostem. Bylo mu jasné, že mu jejich udělování snižuje popularitu. O popularitu jako takovou Havlovi ale nikdy nešlo.

Václav Klaus

„Je to absolutně výjimečná věc, která se vymyká standardům demokratického uspořádání společnosti.“

Pragmatik Václav Klaus udělil jedinou amnestii až ke konci svého druhého prezidentského období, tedy po téměř deseti letech. U příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky byly prominuty nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřesahující jeden rok. Lidem starším 75 let pak prezident prominul tresty, které nepřesahovaly let deset.

A i tato amnestie se stala předmětem kritiky. Mediálně byla propírána daleko více, než obě dvě Václava Havla dohromady. Možná jsme za těch deset let, kdy byl na prezidentském postu právě pragmatik, zapomněli, jak vnímat lidskost. Objevily se však i názory, že tento krok Václava Klause byl jakousi schválností uraženého politika, který již nemohl na prezidenta kandidovat. Kde je tedy pravda? To nechť posoudí každý sám.

Faktem však zůstává, že Klausovu amnestii dvakrát přezkoumával Ústavní soud, z toho jednou na návrh senátorů. Přestože dospěl k závěru, že k přezkoumání amnestijního rozhodnutí prezidenta nemá kompetenci, byl bývalý prezident hned několikrát právě kvůli tomuto kroku nařknut z velezrady. V této souvislosti vznikla dokonce iniciativa.

Podle Ústavy ČR se velezradou rozumí „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Tak nějak nevím, jak může 20 000 lidí ohrozit suverenitu desetimilionového národa. Zbylých z těch více než 111 tisíc lidí, jichž se podle údajů v médiích amnestie týkala, zahrnovalo odsouzené podmínečně, k obecně prospěšným pracím nebo k domácímu vězení. Nutno podotknout, že za mříže se podle posledních průzkumů vrátila zhruba tisícovka z těchto lidí.

A zároveň se ptám, v čem se tolik liší amnestie udělená Václavem Klausem od těch udělených Václavem Havlem? Jak je možné, že jednomu to takříkajíc projde a druhý je obviňován z velezrady? Opravdu se v naší malé zemi měří všem stejným metrem?

"Amnestie je velkomyslnost, kterou stát projevuje vůči oněm přestupníkům, které by přišlo příliš draho trestat." (Bierce Ambrose), zdroj: www.photl.com

„Amnestie je velkomyslnost, kterou stát projevuje vůči oněm přestupníkům, které by přišlo příliš draho trestat.“ (Bierce Ambrose), zdroj: www.photl.com

Miloš Zeman

„Amnestie je zbytečným monarchistickým prvkem v české ústavě.“

Současný prezident Miloš Zeman označil udělování milostí a amnestií za přežitek z dob dávno minulých a dušoval se, že se tohoto práva dobrovolně vzdá. Jak je v jeho případě zvykem, v projevech si nebral nejmenších servítek a amnestii označil za omilostnění neschopnosti soudců a státních zástupců. Co by si o tomto asi myslel Václav Havel, který byl naopak přesvědčen, že právě amnestie a milosti jsou jediným nástrojem, jak zohlednit individualitu každého případu?

Jak Zeman řekl, tak udělal. Rozhodování o udělování milostí převedl na ministerstvo spravedlnosti. On sám bude pouze podepisovat případy vybrané k omilostnění. Nebyl by to ale náš prezident, aby v tom nebyl „malý“ háček. Zeman si ponechal možnost rozhodnout u humanitárních případů, tedy například u smrtelně nemocných osob. Myslím, že toto všichni chápou a námitky proti tomuto kroku jsou minimální. Já ale přemýšlím ještě o něčem: Miloš Zeman se vzdal práva udělovat individuální milosti, ale o amnestii (tedy vlastně o „hromadném omilostnění“) nepadlo ani slovo. Takže abychom se jednou v budoucnu ještě nedivili. A nutno podotknout, že u našeho současného pana prezidenta si nikdo nemůže být jist, co se mu zrovna urodilo v hlavě…

Zdroj perexové fotografie: picmax.com

Jana Burešová

Jana Burešová

Zanechte komentář