Vzpomínáme na Ježíška

V obraze / 24.12.2013

Přečtěte si, jak naše generace vzpomíná na Ježíška a Vánoce, na zjištění, že Ježíšek vlastně neexistuje, na představy o jeho vzhledu a jiné veselé příhody. 

Při přípravě tohoto článku jsem začínala s dotěrnými otázkami ohledně Ježíška v okruhu mých nejbližších. První dotazy směřovaly k mému příteli, konkrétně otázka jak si ve svých dětských letech Ježíška představoval, jak si myslel, že vypadá. Čekala jsem odpověď typu „jako andílka, s křídly, v bílé košilce a s blonďatými kudrnatými kadeřemi“. Chyba lávky! „Jako šišku“, říká. „Ještě jednou, jak, jako šišku, myslíš šišku ze stromu?“ „No, jako šišku ze stromu, hnědou, co má takové šupiny.“ Kdyby mého přítele vychovali vlci, asi by mě tato odpověď ani neudivila, ale jeho rodiče vlci opravdu nejsou. A myslel to smrtelně vážně, to já už poznám.

Tím jsem se dostatečně poučila, že ne každý to vidí jako já a že mou představu nemusí sdílet každý. Pravdou je, že ve fantazii dětí se meze nekladou a já se těšila na další zajímavé odpovědi. Zde jsou! Redakce jsem se zeptala:

Kdy a jak jste se dozvěděli, že Ježíšek neexistuje? Jak jste si ho představovali?

Děti Vánoce milují. Zdroj: foter.com

„Já začala být podezřívavá někdy v 6 letech, protože táta vždycky „šel na záchod“, po bytě něco šustilo a máma mě nutila koukat z okna. A když jsem viděla ta zavřená okna, jak se Ježíšek dostal dovnitř? Nakonec jsem jednou viděla mámu, jak ukazuje kamarádce schované dárky, a moje podezření se potvrdilo“, vypráví redaktorka Zuzana.

„Mohlo mi být asi 7 let. Řekl mi to můj milý bratr. Ale nechtěla jsem, aby to bylo rodičům líto, tak jsem i další rok dělala, že o tom nevím, psala jsem dopisy Ježíškovi a tak. Ježíška jsem si představovala jako ježka, ale teď opravdu nevím proč,“ směje se Eliška.

„Jak jsem se dozvěděl, že Ježíšek neexistuje, už si přesně nepamatuju, ale představoval jsem si ho různě. Ty představy se trochu měnily, podle toho, co mi kdo řekl, nějak jsem si tu představu uceloval. Jednu dobu jsem si ho představoval jako obláček nebo spíš takový mráček,“ vzpomíná Adam. 

Vánoce jsou nejkouzelnější čas v roce. Zdroj: foter.com

I  naše editorka Alice se pochlubila se svými vzpomínkami. „Bylo mi asi kolem 8-9 let, nevím přesně, ale vím, že to bylo na prvním stupni. Mluvilo se o tom mezi dětmi ve třídě a já si pamatuji, že jeden rok jsem tomu tedy už nevěřila, ale pak když jsem viděla stromeček a ty dárky, tak jsem si řekla, že to prostě musel udělat Ježíšek, že by to naši nemohli koupit. Ale měla jsem už spoustu otázek a všechny naše mamina hravě zvládala. O rok později jsem prostě řekla, že vím, že Ježíšek není a chci taky koupit dárečky.“

„Řekla mi to myslím má o pět let starší sestřenice, jak to vlastně je s Ježíškem, ale doma mi to rozmlouvali, že to není pravda. Nepamatuju si, že bych po tom zjištění začal kupovat dárky, asi pár let jsem nekupoval nic. Myslel jsem si, že Ježíšek je malý kluk v otrhané košilce,“ uzavírá Honza.

No mně to došlo tak kolem těch osmi, devíti let, ale my jsme to měli doma tak, že každý koupil každému nějakou maličkost a zbytek koupil Ježíšek, takže ten přechod na „něvěření“ nebyl nijak dramatický, sama jsem se od mala podílela na dárcích pro ostatní, třeba v podobě namalovaného obrázku,“ říká redaktorka Jana.

I já jako autorka článku musím zavzpomínat…

Přesně si pamatuji, kdo mi řekl, že Ježíšek neexistuje, byla to má tehdy nejlepší kamarádka Verča. Jelikož měla dva starší sourozence, tak na to přišla nějak rychleji, zato já sourozence neměla. Když jsem se od ní dozvěděla tu strašnou věc, jak to vlastně s Ježíškem je, stejně jsem nevěřila. Naši to měli prostě dobře promyšlené. Po večeři taťka potají zazvonil zvonečkem pod stolem, že to asi zvoní Ježíšek, a šel se podívat, jestli je to opravdu on, otevřel okýnko, pod kterým stál náš vánoční stromeček a pronesl, že ho zahlédl odlétat a že nám něco nechal pod stromečkem, ať se jdeme honem podívat.

Další rok, jsem se podle rady Verči podívala pod stůl a uviděla na vlastní oči, jak taťka zvoní na zvoneček, přesně jak Verča říkala. Stejně mi do té doby vrtalo hlavou, jak to může Ježíšek všechno stihnout. A mé první koupené dárky? Mamce jsem koupila mýdlo a taťkovi hřeben. 

Jak vzpomínáte na tyto okamžiky vy? Vybavuje se vám, co byl první dárek pro rodiče, který jste opatřovali místo Ježíška? Užijte si krásné svátky!

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Lucie Hudcovičová

Lucie Hudcovičová

„Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit.“ - Jan Werich. Já pevně věřím, že se trefím. Jsem věčný optimista a tak trochu malý zmatkář, mám ráda smích, dobrou společnost a nové výzvy, což psaní zcela určitě je.

Zanechte komentář