Salto vzad? Sem s ním - běžná součást free runningu.

Strach je jediné omezení v parkouru

Sport / 2.12.2013

Autor:

Vyzpovídali jsme jednoho z předních českých traceurů své doby, Jana „Joanise“ Haluzu. Jaké byly začátky a kam směřuje český parkour? Čtěte dále.

V jednom z předchozích článků jsme psali o parkouru – sportu nesportu, který vyznává svobodu pohybu. Zapátrali jsme mezi českými traceury po lidech, kteří zažili rozvoj této disciplíny u nás. Jedním z nich je Jan Haluza, skrývající se v parkourové komunitě pod nickem Joanis. Společně jsme si popovídali o začátcích parkouru v Čechách, nynějším směřování a osobním přínosu každému, kdo se tomuto sportu věnuje.

Jan "Joanis" Haluza.

Jan „Joanis“ Haluza. Zdroj: archiv Jan Haluza

Šestadvacetiletý traceur, pochází z Brna. Parkouru se začal věnovat v 18 letech, trénuje tedy už osmým rokem.

V současnosti se angažuje rovněž jako propagátor parkouru na webových stránkách parkour.cz, kde lze najít mnoho užitečných rad pro začátečníky. V parkouru se řídí dvěma motty:

„Odrazit se můžeš, dopadnout musíš.“

a

„Člověk se plně projeví, teprve když změří síly s překážkou.“ (A. Exupéry).

V kolika letech jste se dozvěděl o parkouru a co byl ten impuls začít trénovat?

S parkourem jsem začal na jaře roku 2005. Pokud tedy počítám správně, bylo mi 18. Tehdy ještě YouTube moc nefungovalo, takže video s Davidem Bellem, které všichni obdivovali, kolovalo po diskuzních fórech a jako příloha e-mailů. Protože na první pohled nebylo třeba žádné speciální vybavení, zareagoval jsem na tyto obdivné komentáře návrhem kamarádům, abychom to šli vyzkoušet. Ne nutně hned skákat salta a podobně, ale zkusit se pohybovat jinak. To byl úplný začátek mé parkourové cesty.

A co pro vás osobně vlastně parkour znamená?

Nejvíc ze všeho je pro mě parkour tréninkovou metodou, nebo alespoň vlivem, který mění můj přístup ke kondici a tréninku. Zároveň je pak „slovníkem“, který ovlivňuje moje nahlížení na svět, ať jde třeba o efektivitu nebo vytrvalost.

Co bylo zpočátku nejtěžší? Bylo něco, u čeho jste si říkal, že to vzdáte?

Takhle to v parkouru asi nefunguje, rozhodně ne u mě. Parkour se ještě pořád trochu drží původní myšlenky nesoutěžení a vzájemné pomoci. Když jsem jako začátečník něco nezvládal, nechal jsem si poradit, pomoct. Každý může postupovat svým tempem. Když jsem se tedy kdysi učil palm spin (respektive wall spin, což je taková „hvězda s odrazem o zeď“), celou zimu jsem ho trénoval na žíněnkách v tělocvičně, pak v tělocvičně o sloup a až na jaře další rok jsem si našel zeď, na které jsem se odhodlal „dát to venku“. Pokud tedy bylo něco těžkého, postupně jsem to překonal svou vlastní rychlostí.

Vzpomínáte na to, kdy jste měl opravdu strach? Byla taková situace?

Záleží na tom, o jakém strachu se bavíme. Když jsem si jednou ošklivě podvrtnul kotník, bál jsem se, aby nebyl zlomený, protože to bylo v době, kdy jsem byl opravdu hodně aktivní a nechtěl jsem přestat trénovat. Velký strach ze skoku jsem zažil, když jsem poprvé skákal asi v desetimetrové výšce mezi střechami nadzemních garáží – ačkoliv mezera mezi nimi nebyla velká, pohled dolů byl natolik nepříjemný, že jsem na okraji stál určitě pět minut, než jsem se odhodlal. A když jsem se poprvé setkal při parkouru s policií, měl jsem samozřejmě taky strach, strach z neznáma.

Parkour učí svobodě pohybu v jakémkoliv terénu.

Tréningovým hřištěm pro parkour je jakýkoliv členitý terén – například park. Na snímku Joanis. Zdroj: archiv Jan Haluza

Jak je na tom parkour v ČR? Jaká je zde komunita? A jak moc je rozšířený?

Od let 2002/3, kdy se objevily první zmínky o parkouru v ČR, se rozšířil výrazně. Velký podíl na tom má lepší přístup k internetu a, jako snad všude na světě, nárůst popularity YouTube. Když jsem v roce 2005 začínal, raději jsem slovo „parkour“ ani nevyslovoval, protože všichni si ten název spojovali s koňmi. Dnes už i široká veřejnost zná rozdíl mezi parkourem a parkurem. Lidí, kteří se věnují parkouru, je také podstatně víc a spousta věcí funguje lépe – na první celorepublikové parkourové setkání v ČR dorazilo kolem třiceti traceurů a kvůli špatné organizaci se polovina ztratila ve městě. Dnes nejsou výjimkou akce se stovkami účastníků s možností přespání a propracovaným programem.

Snad už běžným tématem jsou spory parkour vs freerunning. Jak tohle „dogma“ vnímáte vy? A na kterou stranu se přikláníte?

Mám dojem, že tato debata pomalu ale jistě vyhasíná, a jsem za to jenom rád. Je třeba si připomínat, že mezi traceury a freerunnery panovala u nás jistá nevraživost a oběma disciplínám to spíš uškodilo, než prospělo. Dnes naopak, alespoň z mého pohledu, konečně dochází k jistému spojení obou disciplín do jednoho „pohybu“ a většinou záleží na jedinci, kam se chce vydat.

Trochu mě mrzí, že začátečníci tíhnou jenom k pohledným skokům a přehlíží původní myšlenky, ale i já jsem začínal s touhou naučit se salto vzad. Teprve postupem času jsem objevil i podtext a filosofii parkouru. Chovám tedy jistou naději, že i u některých dnešních začátečníků to bude podobné.

Jak vnímáte budoucnost parkouru jako takového? Co bude třeba za 15 let?

Na jedné straně bude dále pokračovat komercionalizace. To je nevyhnutelné. S tím se budou ruku v ruce šířit i metody tréninku úplně odtržené od původních parkourových myšlenek, metody, které budou zaměřené čistě na momentální výkonnost, jak to známe ze všech sportů. Na druhé straně pak budou zastánci parkourové filosofie, kteří budou udržovat původní představy a názory o efektivitě pohybu v přirozeném prostředí, bezpečnosti, celoživotním tréninku, spolupráci a altruismu, obohacené o aktuální, moderní poznatky.

Když bych chtěl začít – kam bych se měl obrátit?

V ČR bude nejlepší volbou najít nějakého zkušeného traceura nebo větší tréninkovou skupinu – buď za pomocí Facebooku, nebo přes český parkourový portál Parkour.cz, kde by se brzy měl objevit seznam těchto zkušených trénujících. Pokud máte možnost vycestovat, pak jsou nejlepší volbou placené tréninky britské skupiny Parkour Generations, kde vás povedou zkušení vyškolení trenéři s dlouhou parkourovou praxí.

Určitě se hodí mít i nějaký teoretický podklad a kontext parkouru. Ten můžete získat právě na zmíněném webu Parkour.cz, kde se nachází množství článků o teorii i praxi parkouru. Pro ty, kteří se raději dívají na videa, začal vycházet seriál, v němž jsou postupně představovány populární a kvalitní dokumenty o parkouru, v nichž máte možnost seznámit se jak s myšlenkami, tak s pohybem.

Zakladatel parkouru, David Belle, ztvárnil dokonce roli ve filmu Okrsek 13.

Je nějaké doporučení pro začínající traceury?

Asi ne obecně, ale některé zásady opakují téměř všichni:

Začněte naslouchat svému tělu. Tělo si umí říct, co potřebuje, ale my jsme si odvykli tyto původní instinkty vnímat. Nepůjde to hned, ale když mu dáte volnost, poznáte, že sáhne raději po pomeranči než po multivitaminové tabletce.

Jakmile se začnete pohybovat, nebojte se experimentovat, vymýšlet, hledat nové cesty. Individuální styl je velmi důležitý a jedinečnost nakonec potěší mnohem víc, než to, že umíte někoho napodobit.

A nepodceňujte kondiční přípravu, i ta má něco do sebe. Třeba v zimě, když se vám nechce ven. A když nemáte náladu na nic jiného, projděte si alespoň pár cviků strečinku, pořádně se protáhněte, vydržte v krajních polohách pár vteřin. Pružnost a velký rozsah pohybu ohromně rozšíří vaše možnosti. V každém případě je důležité být neustále v pohybu.

Existují vůbec nějaká omezení v rámci tohoto sportu? Vnímáte něco jako limitující faktor?

Snad jedině dříve zmiňovaný strach. Protože strach je jako nápověda. Je to instinkt těla, které říká, že něco není úplně v pořádku. Může to být jen iracionální pohnutka, nebo může mít velmi konkrétní důvod. To se musí traceur naučit rozlišovat, tím prvním se nenechat zbytečně omezovat a to druhé náležitě vyhodnotit.

Mimo strachu člověka v parkouru nic neomezuje. Věk, pohlaví, bydliště, zdravotní stav… nic z toho. Parkour je společenský tím, jak spojuje všechny ve stejném duchu, stejnými myšlenkami a stejným přístupem. Zároveň je individuální tím, jak si v něm a na jeho základě každý najde svou vlastní cestu.

To říká Jan „Joanis“ Haluza, dlouholetý traceur. Přejeme pevnou kondici a svobodu pohybu i do budoucna.

Zdroj perexové fotografie: Wikimedia Commons

Jan Markel

Jan Markel

Chronický ironman s touhou posouvat hranice snění i bdění, fyzických i psychických sil, zarputilý optimista, který věří, že když něco děláte dostatečně dlouho a intenzivně, tak zblbnete, pardon, naučíte se to alespoň na průměrné úrovni. Věří, že lze dokázat cokoliv a s oblibou to dokazuje. Je velmi ješitný, proto často googlí sám sebe. K smrti rád vyplňuje profily nudnými informacemi.

Zanechte komentář