Politolog, který píše úchvatné romány

Literatura / 4.12.2013

V nedávných dnech se na pultech našich knihkupectví objevil nový, v pořadí již třetí román ozdobený jménem Jiří Pehe.

Jiří Pehe je politolog, komentátor, ředitel New York University v Praze, bývalý ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla a v neposlední řadě, jak prokazuje ve svých románech, i brilantní romanopisec.

[two_third]

Běh života

Autorův život byl velice rozmanitý a dobrodružný, snad též to se stalo inspirací pro jeho kvalitní literární díla. Narodil se roku 1955 v Rokycanech, po gymnaziálních studiích zamířil na Karlovu univerzitu, kde studoval Právnickou a Filozofickou fakultu. Dráha právníka, jak sám říká, jej však nikdy nelákala. V roce 1981 z tehdejšího Československa emigroval přes Jugoslávii do Itálie a posléze až do USA, kde obdržel politický azyl. Během pobytu ve Spojených státech amerických vystudoval rovněž politologii (Columbia University). Začátky v emigraci nebyly zrovna růžové, prošel si řadou povolání: číšník, vrátný, redaktor, komentátor, politolog.

[/two_third]

 

Romány

Právě politologie se mu stala denním chlebem, byť sám sebe chápe především jako spisovatele, který se ale musí něčím živit. Jeho srdce však již od raných let bilo literárně. V mládí psal poezii a krátké povídky. Myšlenka na napsání románu se však dostavila a byla zrealizována až během prvních let jeho emigrace v USA, kde autor napsal rukopis románu, který dnes nese jméno Na okraji zmizelého.

zdroj:www.prostor-nakladatelstvi.cz

Obálka knihy. Zdroj: prostor-nakladatelstvi.cz

Napsaní románu je doprovázeno zajímavou historií, neboť když jej dokončil, rukopis se záhadně ztratil. To Jiří Pehe, jakožto člověk pověrčivý, chápal jako signál shora, aby se v životě více zabýval praktičtějšími záležitostmi, než je psaní románů. Rukopis však objevil po 25 letech v Praze, v krabici, která s ním putovala ze Spojených států amerických do Mnichova, až doputovala do Prahy. Zmíněnou skutečnost si autor vykládal jako signál, že jej má nechat vydat.

Román Na okraji zmizelého vypráví životní příběh dvou emigrantů žijících ve Spojených státech. Prvním je profesor filozofie učící na Newyorské univerzitě, druhým je Josef, který je synem profesorova dávného přítele. Kritickým zlomem v životě profesora je záhadné zmizení Josefa. Odpověď na otázku, kde je Josef, není v románu zodpovězena. Ač pravdou je, že se určité indicie nabízejí, například únos či pomsta newyorského posvětí. V románu nalezneme mimo dějovou linii řadu otázek, které čtenáře nutí přemýšlet o mnohých filosofických či přímo existenciálních hodnotách.

Druhý román nese jméno Tři tváře anděla. Jedná se o rodinnou ságu, která v české literatuře nebývá zastoupena příliš hojně. Hlavním impulsem pro napsání románu byl jistý nejmenovaný kritik, který se měl vyjádřit o “vyšoupaných skluzavkách dvacátého století“. Jiřího Pehe tím prý značně popíchl, neboť dvacáté století bylo tak hrozné a plné tolika různorodých, často smutných osudů, že jej rozhodně nemůžeme označit za „vyšoupané skluzavky“.

Zajímavý je i způsob autorovy tvorby, protože si nikdy nedělá poznámky, dokud nemá román rozvrstven a osvojen v celé šíři a komplexitě. Myslím, že vzhledem ke značné faktografické šířce románu, se jedná o počin hodný uznání.

Kniha je psána formou tří dopisů tří generací členů jedné rodiny. Prvním je Josef, píšící svojí matce, která jej v dětství odvrhla, a on prožil nesmírně dobrodružný život. Druhý dopis píše jeho dcera, Hana hospitalizovaná v psychiatrické léčebně kvůli neustálým stavům panických ataků a úzkostí a domnívá se, že právě vypsání se ze svého života, ze svých problémů, může být vhodnou katarzí od psychického utrpení. Třetí dopis představuje vlastně forma deníku vedený Haniným synem – Alexem. Alex je emigrant, který žije ve Spojených státech, je politologem a ze všech tří postav působí nejvíce autobiograficky. Naplňuje prototyp postmoderního, cynického intelektuála, který se brodí určitou životní nicotou. Nemá příliš velkou úctu k nikomu a ničemu, až v závěru svého vyprávění u něho dochází k jisté sebereflexi, kdy si uvědomuje třeba i to, jak byl v životě nevděčný a necitlivý k vlastní matce.

Celému románu vdechuje určitou mystičnost postava anděla Ariela. Ariel se zjevuje Josefovi a Haně ve stejné podobě, tedy jako bělavá bytost z jiného světa. V případě Alexe je situace problematičtější, neboť Ariel možná nabývá podoby svůdné ženy, nemá tedy svou tradiční mystickou podobu. Anděl Ariel není v příběhu jednoznačně vysvětlen, autor tento úkol nechává na čtenáři. Může být chápán jako mystická bytost z jiného světa či zjevení pravdy, nebo jen halucinace. Román je silnou polemikou mezi vírou a rozumem, naprostým fatalismem a svobodou našeho rozhodovaní.         

Kde to všechno je? Co se s tím vším stalo? Dá se to znovu prožít? Ta láska, to bezpečí? Nebo je to jen iluze, která se v jediným okamžiku zbortí? Je všchno na tomhle světě jen iluze?

Jiří Pehe: Tři tváře anděla

zdroj: www.kosmas.cz

Obálka knihy. Zdroj: kosmas.cz

 Posledním románem, vydaným v tomto roce, je Mimořádná událost. I tento román probouzí čtenáře z myšlenkové letargie a nutí ho přemýšlet nad světem a společnosti.

Ústřední dvojicí hlavních postav jsou Hobo a Baron. Jejich životy byly tkány úplně jinou nití. Baron je synkem, který pochází z vlivné komunistické rodiny, to mu však nebrání po revoluci „vyměnit kabát“ a zbohatnout nemorálním způsobem na vlně mafiánského kapitalismu raných porevolučních let. Hobo je úplně jiný případ, je to člověk na okraji společnosti, který nepřijímá současný svět, po pádu na dno opuštěné šachty si v hlavě přehrává své nedávné setkání s tajemným mužem, který jej navštívil v jeho příbytku. Tím tajemným mužem není nikdo jiný než Baron.

Během rozhovoru před sebou oba odkrývají svou minulost, aby zjistili, že jejich setkání nebylo rozhodně náhodné, ale jakoby dopředu řízené. I v tomto románu autor rozehrává podobné myšlenky a podněty k přemýšlení, jako v dílech předchozích.

 

Můj postřeh

Na závěr bych si dovolil trochu vlastního hodnocení, věřím, že mi tuto troufalost čtenáři laskavě prominou. Autorovy romány nejsou čtením, které bych člověku doporučoval na dovolenou. Příběhy jsou to vždy velice silné, mnohdy emotivní, autor často nešetří silným patosem.

Jsem však přesvědčen, že silnější emoční zážitek, ve kterém se může skrývat i určitý morální vzkaz, se skrývá právě v příbězích, které nekončí veselým happyendem. Právě skrz určité ztotožnění se s hlavními hrdiny, smutkem a dojetím z jejich osudů. Je tedy možné, zvláště pokud jste trochu senzitivnější, že i nějakou tu slzu uroníte, i já jsem ji uronil. Přitom, jak zpívá Jakub Smolík: „prý chlapi nebrečí, jen na řasách jim roztává sníh“.

Zdroj perexové fotografie: youtube.com

 

Michal Procházka

Michal Procházka

Jsem milovník literatury, která má hloubku a nutí člověka přemýšlet o životě v širších souvislostech.

Zanechte komentář