Pět kvítků z balad národních a k tomu jedna navíc

Divadlo / 26.11.2013

Kdo snad zná divadlo SEMAFOR jen z hodin literatury, nechť zavítá na jejich nejúspěšnější hru – Kytici.

Poněkud předělaná Kytice byla vůbec poprvé na semaforských prknech uvedena již roku 1973, v té době se jednalo o nejúspěšnější hru divadla s největším počtem repríz. Hudbu bohužel již nemohl složit Jiří Šlitr, v tomto ho zastoupil vynikající klarinetista Ferdinand Havlík. Jiří Suchý, autor scénáře, nepřepracoval všechny Erbenovy balady, vybral si jich pouze pět a na závěr sám přidal jednu, u které, jak se lze dočíst, by ani Erben nepoznal, že ji nenapsal.

Svatební košile bez happyendu

V době svého vzniku byla Svatební košile nejúspěšnější básní z celého Suchého cyklu a to nepochybně díky skvělé hudbě Ferdinanda Havlíka, který příběh pojal jako jakousi jazzovou baladu. Vyslankyně Generace 21 se ztotožňuje s názory z doby minulé – Svatební košile je rozhodně nejnápaditějším, nejvtipnějším a hudebně nejpoutavějším příběhem z celé Kytice (nemluvě o charismatickém Umrlcovi).

Svatební košile. Zdroj: facebook.com/divadlosemafor

Svatební košile. Zdroj: facebookové stránky divadla Semafor

Stejně jako v ostatních baladách i zde si autor scénáře Jiří Suchý pohrává se závěrem příběhu – místo spořádaného dobrého konce, jak jej známe z originálu, zde dopadá sexuchtivá panna stejně jako její bílé košile – roztrhaná a umrlcům na očích na hřbitovních křížích, což je divákům vysvětleno záhy takto: „Ať nám to pan Erben promine / že skončil happyendem a my ne.“

Hoj, ty Štědrý večere

Nicméně zpátky na začátek – po uvedení do děje dvojicí principálů, kterou tvoří Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou, kromě nich také nástěnka a flašinet, spatří oko diváka dějiště první vybrané balady, totiž Štědrého večera. Příběh dvou dívek, které nedočkavě nahlédnou budoucnosti vstříc, přerušuje mužský průvod tázající se: „Co, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku?“.

V této baladě je velmi sympaticky vyřešeno jezero, do jehož útrob vdavekchtivé mladice hledí; za boční stěnou ukrytí kulisáci prostě zvednou širokou stříbrně-bílo-průsvitnou látku, jež představuje danou vodní nádrž. A protože Hana chce dohnat prchajícího Václava Tomšů, užene si zápal plic, což vede k nevyhnutelné smrti a výslednému ponaučení: „Neřiďte se holky pudem / to se nevyplácí / kdo se vrhá za přeludem / život při tom ztrácí.

Neviditelný zlostník

Hlavní aktér balady Polednice – neposedné dítě, které „u lednice stálo / z plna hrdla zpívalo / na tranzistor k tomu hrálo / do rytmu se kývalo“, se na scéně vůbec neobjeví. Je totiž fiktivní. Tak aspoň celou skutečnost vysvětlí principálové před rozhrnutím opony k této básni s tím, že na přestavení jsme přišli hlavně proto, abychom si mohli představovat. Kdo ovšem dorazí, je Polednice, poněkud překvapená z toho, že nemá koho odvádět a zavolala ji značně podnapilá matka.

Baltazar a Františka. Zdroj: facebook.com/divadlosemafor

Baltazar a Františka. Zdroj: facebookové stránky divadla Semafor

Balada o nervově labilní matce vyvolávala v divadle největší výbuchy smíchu, snad také proto, že obsahovala poměrně nenáročné, dvojsmyslné a místy též vulgární vtipy. Nápad s fiktivní světničkou, sporákem i dítětem sice není špatný, nicméně celkově vyznívala balada poněkud neukončeně – dítě nebylo polapeno a Polednice neměla co odnést do Odboru péče o mládež.

V komoře zbytky jsou po Doře

Nejdelší a pravděpodobně také nejnáročnější bylo sehrát Zlatý kolovrat, při kterém se autoři skoro téměř drželi předlohy, až na samotný závěr, kdy se králi zželí ziskuchtivé zlé sestry, ponechá si ji na hradě a hodnou Dorničku ustanoví služkou. Diváci nejsou ochuzeni o žádné detaily, včetně porcování Dory, její následnou rekonvalescenci a usvědčující kolovrat. Báseň je zhudebněna v žánru operety a může se občas jevit skutečně zdlouhavou, ale vše zachraňovali vynikající Lucie Černíková a dojemný Jiří Štědroň v hlavních rolích.

Zlatý kolovrat. Zdroj: facebook.com/divadlosemafor

Zlatý kolovrat. Zdroj: facebookové stránky divadla Semafor

Na topole pod mezí

V rytmu pop-music se nese předposlední balada, Vodník. Tento zelený mužíček si na začátku stěžuje na studenou stravu a doufá, že třeba pod nějakou holkou rupne lávka a pak bude přesnídávka. Vodníkovo obydlí – tedy jezero, opět představuje široký, průhledný pruh látky; tentokrát zelený.

Diváci jsou stejně jako ve Svatební košili upozorněni na změnu příběhu od Erbenovy předlohy – zde na scénu vstupuje další postava – truhlář Petr, který navzdory utonutí vzplane láskou k vězněné dívce. Ani děťátko v baladě nechybí – na rozdíl od balady mu naštěstí není odebrána hlava, vodník se jen podivuje nad jeho nezelenou barvou.

Bludičky a Lesů pán. Zdroj: facebook.com/divadlosemafor

Bludičky a Lesů pán. Zdroj: facebookové stránky divadla Semafor

Bludička

A úplně poslední báseň přivádí na jeviště opět zmíněné principály, tentokrát jsou jim ovšem svěřeny hlavní role – Jiří Suchý nešťasten bloudí po lesích hledaje svou Františku, která mu utekla. Podstatnou část balady tedy vyplňuje svádění lesních žínek a bludiček, jeho stále slábnoucí odporování a šťastný návrat Františky.

Sečteno a podtrženo – návštěvu tohoto přestavení považuji za povinnou, jedná se o skutečný zážitek pro všechny smysly a v každém okamžiku (slečny uvaděčky na scéně zatančí pozvání k přestávce a občerstvení), na který lze jen dlouho s úsměvem vzpomínat.

Inscenace: Kytice Režie, libreto, návrhy kostým: Jiří Suchý Divadlo: Semafor Obnovená premiéra: 24. října 2013 Hudba: Ferdinand Havlík Herecké obsazení: Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Lucie Černíková, Radim Schwab, Jiří Štědroň, Václav Kopta, Lucie Chlumská a další Cena: 150-350Kč

Zdroj perexové fotografie: facebookové stránky divadla Semafor

Hana Bulejová

Zanechte komentář