Poselství Vánoc: přijmout dítě

Osobní rozvoj Vztahy / 5.12.2013

Proč se mladý pár rozhodne adoptovat dítě? Seznamte se s manželi, kteří se rozhodli žít jinak.

Jsou ve věku, který většina lidí považuje za začátek toho pravého života. Jsou mladí, perspektivní a vše mají ještě před sebou. Oni však svůj životní příběh píší jinak. Rozhodli se, že si adoptují dítě. Nikoliv jedno, mají dvě a plánují další. Co mladé lidi vede k takovému rozhodnutí? Jak moc to ovlivní jejich vztah? Představujeme vám Martinu (30) a Jirku (32), mladý manželský pár z Prahy.

Martina a Jirka jsou manželi devět let. Prvního syna Filipa dostali, když mu bylo deset měsíců. Teď má tři roky. Staníka, druhého syna, dostali o rok později. Byl mu v té době rok. Nyní jsou mu dva.

Jak jste dospěli k rozhodnutí adoptovat si děti? Panovala mezi vámi shoda?

Martina: Tak nějak přirozeně, žádné dlouhé diskuze se nekonaly. Už když jsme spolu chodili a plánovali budoucnost, uvažovali jsme o tom, že bychom si po „vlastních“ dětech ještě nějaké adoptovali. Takže když jsme zjistili, že „vlastní“ děti mít nemůžeme, byla to pro nás naprosto přirozená věc.

Jirka: Je pravda, že jsme neprožívali žádné období vnitřního boje, plynule jsme přešli z těšení se na vlastní na těšení se na „dočasně dislokované“ vlastní.

quality-time_l

„Je to vaše díte a žádné testy DNA na tom nic nezmění.“ Zdroj: www.foter.com

Jaké byly vaše největší obavy? Naplnily se?

Jirka: Jelikož jsme plánovali víc dětí a jedna z prvních věcí, která padne vždy, když se mluví na téma adopce, jsou dlouhé čekací lhůty, asi největší obava byla, že se budeme muset spokojit s jedním, maximálně dvěma dětmi s velkým věkovým odstupem. Zatím se naše obava nenaplňuje, staršího Filipa jsme dostali po dvou letech čekání a Staníka rok nato a kluci mají mezi sebou jen deset měsíců věkový rozdíl. Tak uvidíme, jak se situace vyvine dál. Máme zažádáno o třetí dítě.

Martina: Kromě zmiňovaného čekání jsme asi žádné další obavy vycházející z toho, že kluci jsou adoptovaní a ne biologicky naši, neměli, takže obavy, které se postupně objevují, vyplývají spíš z podstaty rodičovství a jsou myslím totožné jako u „normálních“ rodičů.

Jirka: Pokud budou s kluky problémy, nebudeme to svádět na cizí geny, trauma z kojeneckého ústavu a podobně. Jednak proto, že známe spoustu biologických problémových dětí, a jednak proto, že už to nebude mít smysl řešit.

Jak přijala kluky vaše širší rodina? Neměli vůči nim nějaké předsudky?

Martina: Úplně přirozeně, stejně jako ostatní děti v rodině. Předsudky nemají a kluky mají rádi.

Jirka: Moje máma se mi jednou přiznala, že jí je strašně líto, že kluky čeká nutnost vyrovnat se s tím, že na začátku jejich života stálo odmítnutí, a že by je toho chtěla uchránit. Takže rozhodně ne předsudky, spíš lítost a bolest, že je čeká jeden nelehký úkol navíc.

V jakém smyslu nejvíce ovlivnil příchod kluků váš vztah?

Martina: Těžko říct. Vztah vždycky ovlivní, když přijdou děti, myslím, že je úplně jedno, jestli jsou „vlastní“ nebo adoptované. Pokud mám být konkrétní, tak se sžíváme s tím, že jsme nejen manželi, ale i rodiči, přičemž rodičovství „zabírá víc času“ než partnerství, nejsme tolik svými pány, máme méně času na své koníčky. Zároveň jsme ale neustále velmi obohacování a skrze kluky se nám otvírají nové obzory.

Jirka: Řekl bych, že rodičovství je tak trochu permanentní zátěžový test partnerství. Člověk stále hraje roli rodiče a musí vědomě bojovat za to, aby nezapomněl, že má být, a to dokonce v první řadě, partnerem. To neznamená ani náhodou, že bych to chtěl jinak. Rodičovství je neuvěřitelně krásná věc, ale člověk nesmí ztratit ze zřetele, co je příčina a co následek.

A buďte trpěliví, váš vztah potřebuje čas. Zdroj: www.foter.com

A buďte trpěliví, váš vztah potřebuje čas. Zdroj: www.foter.com

Co byste vzkázali mladým párům uvažujícím o adopci?

[two_third align=“right“]

To je myslím pro adopci, respektive pro rodičovství, klíčová otázka. Je to dítě moje? Pokud ano, nezmění na tom nic žádná biologie a testy DNA. Prostě je to vaše dítě a běžte si ho vyzvednout.

[/two_third]

Jirka: Zodpovězte si otázku, proč o adopci uvažujete. Pokud je to proto, že vnímáte, že tam někde čeká vaše dítě, jděte do toho. To je myslím pro adopci, respektive pro rodičovství, klíčová otázka. Je to dítě moje? Pokud ano, nezmění na tom nic žádná biologie a testy DNA. Prostě je to vaše dítě a běžte si ho vyzvednout. Hodně o adopci mluvte se svým partnerem. U adopce sice nemůžete ovlivnit čas, ale zase můžete ovlivnit spoustu věcí, které u biologického rodičovství nejdou. V dotazníku vyplňujete věk dítěte, pohlaví, barvu očí, případné postižení a je důležité, abyste to viděli stejně.

Martina: Jděte odvážně do toho, pokud jste oba zajedno (je to příliš důležité na to, abyste mohli dělat kompromisy), nechte se obdarovávat dítětem – i vy od něj dostáváte, není to jen „charita“. Přijměte ho za své – opravdu neřešte, že jste ho nezplodili. A buďte trpěliví, váš vztah potřebuje čas – stejně jako u „vlastních dětí“. Musíte se naučit navzájem milovat. Naše zkušenost je taková, že jsme pro každého kluka potřebovali skoro rok, než to „bylo úplné“. A zejména u prvního Filipa pro mě bylo dost šokující, když jsem si po prvních dnech uvědomila, že to vytoužené dítě krmím, chovám, přebaluji… ale vlastně ho nemiluji. Dost zdrcující zjištění. Až do doby, než mi některé kamarádky řekly, že je to normální, že to tak měly u vlastních dětí taky. Škoda, že právě tohle mi někdo během všech přípravných kurzů neřekl. Dost by mi to usnadnilo první týdny mateřské. Se Staníkem už jsem věděla, že i city přijdou, a bylo to v tomto směru mnohem víc v pohodě.

Jděte odvážně do toho, pokud jste oba zajedno (je to příliš důležité na to, abyste mohli dělat kompromisy), nechte se obdarovávat dítětem, i vy od něj dostáváte, není to jen „charita“. Přijměte ho za své – opravdu neřešte, že jste ho nezplodili. A buďte trpěliví, váš vztah potřebuje čas – stejně jako u „vlastních dětí“. Musíte se naučit navzájem milovat.

Zdroj perexové fotografie www.foter.com

Alžběta Kalábová

Alžběta Kalábová

"Tajemství radosti je věřit, že je nám vždy dáno to nezbytné k tomu, abychom byli šťastní." (M.Delbrel)

Zanechte komentář