Sociální fobie jako styl mého života

Osobní rozvoj Vztahy / 25.11.2013

Slyšeli jste o ní? Sociální fobii doprovází úzkost, strach a neustálé přemáhání.

Ne každý se setkal s poruchou jménem sociální fobie. Je ale mnoho lidí, kteří ji prožívají. Člověk s touto fobií se vyhýbá sociálním situacím a kontaktu s ostatními lidmi. Je pro něho nepředstavitelné, aby hovořil na veřejnosti nebo se věnoval studiu. V horším případě má panickou hrůzu i z telefonování, psaní nebo jen ze samotného pozdravu. Tito postižení pak trpí sociální úzkostí a vyhledávají místa, kde je buď minimum lidí, nebo kde jsou úplně sami.

Někteří z vás si ani nedokážou představit, jak může takový člověk v dnešní společnosti fungovat. Věřte nebo ne, je to možné! Slečna Jana se nám svěřila, jaký je život s tímto strašákem jménem sociální fobie. Můžete sami ohodnotit, jak moc je tento život odlišný od vašeho.

Projevy sociální fobie

  • nechce být středem pozornosti, děsí se toho
  • nedokáže v klidu mluvit s nadřízeným, před skupinou apod.
  • neumí si o něco říci, o něco požádat
  • nesnese pohledy druhých
  • neustále kontroluje své chování a zevnějšek
  • nechce jíst před lidmi
  • bojí se navázat jakoukoliv konverzaci, odpovídá stroze
  • tělesné projevy jako červenání, pocity na zvracení, bušení srdce, zrychlený tep, pocení atd.

Neuvěřitelná zpověď třicetileté Jany

Můj život se změnil v pubertě

Když mi bylo 13 let, začínala jsem naplno vnímat lidi kolem sebe, vlastně veškerou společnost v mém okolí. Byla jsem dívka obézní, vlastně to jsem až doteď. Moc kamarádů jsem neměla, každý mě totiž odsuzoval za mou tloušťku. Čím jsem byla starší, tím byl život komplikovanější. Na základní škole jsem si opravdu prožila své. Posměšky a pomluvy byly na každodenním pořádku. Pak jsem ale přešla na střední školu a najednou byl s urážkami konec.

Vždy je možnost se rozhodnout, zda být sám nebo s někým. Zdroj: foter.com

Vždy je možnost se rozhodnout, zda být sám nebo s někým. Zdroj: foter.com

Sama jsem byla velice překvapená, ale i přesto jsme viděla ty kritické pohledy. Bylo mi to líto, chtěla jsem utéct domů a už se nikomu neukazovat. Svoje deprese jsem utápěla v jídle, byla to pro mě první pomoc, když jsem byla ve stresu. Na konci střední školy jsem již vážila necelých 120 kg. Těšila jsem se, až studium opustím a nebudu muset vnímat druhé lidi. Přišel den, kdy jsem odmaturovala a moje peklo skončilo. Odcházela jsem ze školy domů, do svého „úkrytu“, a slibovala si, že už nikdy nevylezu ven.

Jiný život je pro mě nepředstavitelný!

Bydlím v rodinném domě se svými rodiči v malé obci, kde nežije tolik obyvatel. Mám svůj pokoj a klid. Do společnosti už téměř nechodím. Máme zahradu, kde se občas projdu se svou kočkou. Nedovedu si ale představit, že se obléknu a vyrazím do města plného lidí, nebo do supermarketu. Zaplavila by mě úzkost, strach a pocení. Bojím se, že bych mohla i zkolabovat. Vnímám každý pohled člověka, který směřuje na mou osobu. Nechápu, proč nemohu vnímat ostatní lidi pozitivně a nebát se běžné komunikace, moc bych si to přála, na druhou stranu se s tím už učím žít.

Byla jsem donucena chodit do zaměstnání, našla jsem si tedy práci ve vedlejší vesnici ve školní jídelně. Vařím obědy v kuchyni s několika kuchařkami, bylo to pro mě velké přemáhání, ale nakonec jsem se odhodlala. Když ale přichází žáci k výdeji jídla, odcházím již domů, nedokážu v tak početné skupině lidí fungovat.

Vyhýbáte se lidem? Zdroj: foter.com

Vyhýbáte se lidem? Zdroj: foter.com

Do práce pro mne přijede někdo z rodičů a odveze mě domů, nechci totiž jít přes dvě vesnice pěšky, nedokážu přijmout ty kritické pohledy lidí na mou postavu. Když je v mém okolí více jak 5 lidí, začínám mít panický strach, bolest hlavy, pocení a úzkost. Bojím se, že mě všichni odsoudí.

Nepochopím, jak by mě mohl někdo milovat!

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, možná se i bojím, že jednou v životě zůstanu úplně sama. Bez přítele, bez někoho, kým budu milována a který mě bude brát takovou, jaká jsem. Už o mě mělo zájem pár mužů, ale já jsem si je nikdy nepřipustila k tělu. Nemohla jsem pochopit, proč by se mnou chtěli být. Brala jsem to z jejich strany jako útok, posměch za to, jak vypadám.

Miluji svůj klid, svou kočku a svůj dům. To, že mám strach ze společenského kontaktu, neberu jako nemoc či nějakou vadu, beru to jako přirozenou věc, neumím totiž žít jinak.

Setkali jste se s podobným případem, jako je ten, který jsme vám prostřednictvím Jany přiblížili? Umíte si představit, jaké to je trpět touto fobií? Napište nám a podělte se o vaše názory!

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Eliška Petrová

Eliška Petrová

Jsem studentkou vysoké školy. Do mých prioritních koníčku bych zahrnula sport, literaturu a také zábavu s přáteli jako každý student v mém věku. V budoucnu bych ráda pracovala v oblasti kultury či médií.

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Petr

    Ještě jsem se nesetkal s něčím tak extrémním, ale i tak si myslím, že se s tím dá něco dělat. Po krůčkách zkoušet nepříjemné věci, člověk se otrká.
    Ideálně s někým, kdo vás bude podporovat a hecovat. Opouštěním svojí komfortní zóny rozšiřovat její hranice. Na vlastní kůži vím, že to funguje.

  • jana

    Milujem svoj klud, svoju macku, svoj dom – myslim si ze treba zacat pracovat na sebe! Klud a pasivita prispela znacnou mierou k sucasnemu stavu. Ten ma totiz povodnu pricinu – obezita, nizke sebavedomie, pasivita, rezignacia. Toto nie je predsa nezvratne – treba zacat na sebe makat – pestovat volu a disciplinu cvicenim, novou zivotospravou, zlepsovanim verzie seba samého. Je to tvrda praca ale urcite prinesie vysledky. Pride cas na navstevu psychológa, terapeuta…

  • jirka

    Škoda, že závěr příběhu je laděn tak negativně. Vždycky se dá něco dělat. Závěr by měl podle mě obsahovat nějakou pozitivní vyhlídku do budoucna.