Trpím psychickou poruchou, ale nejsem cvok!

Osobní rozvoj Vztahy / 19.11.2013

Jaké je se i přes zdravý rozum ocitnout v čekárně psychiatrického oddělení a odnést si razítko s diagnózou panická porucha? A jak to ovlivní život?

S Annou jsem se seznámila nedávno a hned jsme se daly do řeči. Od řešení oblíbené hudby jsme se dostaly přes výběr outfitu na party až k otázce: „Jak se cítíš?“ Když se na takovou otázku zeptáte „zdravého člověka“, povětšinou vám odpoví, že dobře nebo že to ujde. U „panikáře“ je to ale zcela zásadní dotaz, který během léčby hýbe jeho světem. Z důvodu intimnosti zpovědi jsme si začaly tykat. 

[two_third]

Anna (21) je milá holka, bývalá dobrovolná hasička, která působí sebejistě. Je velice inteligentní. Studuje vysokou školu, absolvovala nejrůznější jazykové certifikáty, překládá knihy z angličtiny, udělala si masérský kurz. Sní o tetování. Navíc je to opravdu krásná slečna, za kterou se kdejaký chlap otočí. A nikdo by o ní rozhodně neřekl, že je „psychicky nemocná“.

[/two_third]

Kdy jsi začala pozorovat, že je s tebou něco v nepořádku?

Nepozorovala jsem, že je se mnou něco špatně, už od dětství jsem pociťovala příznaky PP (pozn. redakce: PP = panická porucha). Když v něčem žijete tolik let, přijde vám to normální a nemáte potřebu něco měnit.

Říkáš, že jsi pociťovala určité příznaky, které jsi však nevnímala jako něco nenormálního. Jak tedy probíhalo tvé dětství?

V kostce: matka samoživitelka, otec o mě nejevil zájem. Vyrůstala jsem pod tlakem jako nejmladší z rodiny, chtěli, abych něco dokázala. Stres mi způsobovaly i mezigenerační střety mezi mou matkou a babičkou a tetou… Babička byla obzvlášť zlá osoba. V rodině se nám objevují i závislosti: drogy, alkohol – byla jsem tím obklopená a vnímala to dost intenzivně. Přidala se k tomu šikana. V dospívání to pak bylo sexuální napadení a neschopnost navázat vztahy.

Když popisuješ své dětství, je jasné, že to na tobě muselo zanechat hlubší následky. Každý přitom rád vzpomíná na školní léta. Jak je to u tebe? Dokázala jsi žít jako jiné holky?

Nebyla jsem vyloženě outsider, měla jsem ráda pozornost, vyhledávala jsem ji, kompenzovala jsem si to, že se mi jí doma nedostalo. Ale byla jsem dost labilní, všechno moc prožívala, něco jsem hledala a do dneška nevím co. Být jiná mi nepřišlo nijak špatné, měla jsem přátele, chodila jsem na večírky, byla jsem oblíbená, měla jsem přítele, na povrchu všechno bylo v pořádku. Občasné epizody toho, když mi bylo zle, jsem přecházela mávnutím ruky. Černé myšlenky má přeci každý, nikoho nenapadne, že má úzkostnou poruchu. Byla jsem normální, ať to znamená cokoliv. Zhoršilo se to nástupem na VŠ, tím, že jsem zpřetrhala určité vazby v dosavadním životě, a šíleně vážnou nemocí mojí mámy.

Když tělo nezvládá samo. Zdroj: Jana Hybnerová, Generace 21

Když tělo nezvládá samo, není ostuda nechat si pomoct. Zdroj: Jana Hybnerová, Generace 21

Jako život v pekle

Jedná se o „poruchu“, která je často samotným vyústěním nadměrného stresu či negativních událostí v životě, kdy dochází k chemickým změnám v mozku. Tyto změny mohou výrazně upravit a navrátit do normálu antidepresiva – s těmi je však v mnoha případech spojeno velké množství negativních vedlejších účinků, jejich pomalý nástup či dokonce zhoršený psychický, někdy i fyzický stav v začátku léčby. Některé ženy dokonce zmiňují příchod svých panických ataků s užíváním hormonální antikoncepce.

„Panikáři“ trpí až zhoubnými úzkostmi, derealizací, depersonalizací, častým pocitem na omdlení, bolestí svalů, bušením srdce. Jejich katastrofické myšlenky dokážou simulovat spoustu fyzických příznaků, které jedince doženou až do nemocnice. Někteří při silných atakách ztrácí kontrolu nad svým tělem, mají pocit, že zešílí, potí se, zvrací, dokonce omdlívají, nejsou schopni běžného fungování. PP se tak stává pro mnohé jedince nepřekonatelným problémem. Postižení se uzavírají do sebe, často nedokážou komunikovat s okolím tak, jak by si přáli. Vyhýbají se stresujícím místům, obchodům, MHD, nebo naopak těžce nesou samotu. Ztrácí tak práci, mají problémy se vztahy, jelikož zdravý člověk si nedokáže představit, čím „nemocný“ prochází. Často trpí depresemi.

Velké procento však dokáže žít kvalitním životem – míra štěstí závisí na vlastní odhodlanosti překonat strach a přijmout sebe takového, jaký člověk je. Velice účinné jsou terapie. Velkým plusem je také chápavé a podporující okolí. Panická porucha není žádnou nemocí!

Přestože je kvůli pojišťovnám užitečné mít pro svůj problém lékařský termín, bohužel tím vzniká dojem, že i dotyčný člověk má nějakou zdravotní poruchu nebo nemoc, což o panice neplatí.

Zdroj: Roger Baker – Jak překonat panické ataky

Zmiňuješ úzkostné stavy a zhoršení na VŠ. Jak jsi ale dospěla až k samotné diagnóze „panická porucha“?

Nejsem diagnostikovaná dlouho, ale můj psychiatr tvrdí, že trpím PP už od dětství. Já s ním musím jen souhlasit. Pamatuju si to jako včera, bylo to v srpnu venku, byla tropická vedra, mně bylo zle, samozřejmě jako všem z toho vedra. Fyzicky mi bylo hrozně, ale psychicky jsem na tom byla ještě hůř. Ovládal mě strach, co když omdlím, co když tohle a tamto. Nebyla jsem schopná vyjít ven, hrozně jsem se bála, že mi bude zle… a taky bylo. Nepřišlo mi to normální, je mi 21, jsem relativně zdravá. Hrozný pocit studu jsem cítila i při první návštěvě mého psychiatra, zpětně to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Psychiatr a diagnóza psychické poruchy, jak to vůbec vnímá tvé okolí?

Ty jsi blázen, vždyť to na tobě není poznat. Odpovídám, že nejsem blázen, mám jen úzkostnou poruchu. Neví to moc lidí, já se s tím nešířím. Populace obecně kouká na lidi s psychickými problémy skrz prsty, ale každý, kdo byl někdy u psychiatra, nemusí být cvok. Zbavili jsme se mnoha předsudků, ale tohle je ve společnosti ještě stále hluboce zakořeněno. Nevyprávím to lidem na potkání, je to jen můj problém a smířit se s tím sama, to bylo asi to nejhorší. Doma to bylo přijato s pláčem, ale teď už o tom vtipkujeme.

[two_third]

Štve mě ta stigmatizace jakékoli psychické poruchy. Bereš antidepresiva – jsi cvok. Chodíš na terapii – jsi cvok. Sakra, lidi někdy umí být zlí.

[/two_third]

A co ty sama, už ses s tím dokázala vyrovnat?

V žádném případě. Stydím se za to. Přijde mi to jako nespravedlnost, proč já mám PP. Ovlivňuje to můj život, moje myšlení, ovlivňuje to všechno. Jsem s ní jiná. Už to nejsem jen já, je tu i moje PP. Přirovnala bych ji k morové ráně, má zničující následky.

O jakých  zničujících následcích to mluvíš?

PP vás změní. Mně překopala celý život. Musela jsem se jí přizpůsobit, dělat jí ústupky. Srazila mě na kolena. Bojím se sama sebe, nevím, co udělám, jak zareaguju. Bojím se, co bude zítra. Ale naučila mě, že všechno je o vůli a člověk má obrovskou sílu něco změnit a dokázat. A je to jen úzkostná porucha, zase tak velký cvok nejsem

Zatím se tu bavíme teoreticky, ale nedostaly jsme se k jádru věci. Co je vlastně panická porucha, jak vypadá tvůj běžný den s ní?

Můj den s PP je úzkost, vnitřní neklid a stres. Cítím hodně moc strachu, který nemá důvod a nedokážu ho ovládat. Vadí mi změny v denním režimu, běžná činnost jako věšení prádla je pro mě horor. Třesou se mi ruce a jsem plačtivá a labilní. Mám záchvaty vzteku. Nedá se to ovládnout. Zapomínám, a to na všechno – od jmen různých věcí až po to, kam jsem chtěla jít. Někdy si připadám bezmocná a na dně. Pozoruju se, každé píchnutí nebo bolest signalizují pro můj mozek apokalypsu.

[two_third]

U panické ataky vám buší srdce tak moc, že si myslíte, že vám vyskočí z hrudi. Potí se vám ruce, samozřejmě se taky neovladatelně třesou. Povrchně a mělce dýcháte, tím pádem se vám začne točit hlava. Potíte se tak moc, až jsou krůpěje potu patrné na čele. Máte návaly horka nebo chladu. I když to zní celkem děsivě, tak to nejhorší to není. Nejděsivější na tom je ten neovladatelný a nepochopitelný strach. Obří strach, který se vám usadí na hrudí a tlačí vás k zemi, nemůžete se hýbat, sedět, ležet. Strach ze smrti, strach z toho, že se zblázníte. Strach z toho, že to nepřejde. Totální, všechno pohlcující strach.

[/two_third]

Všechno, co popisuješ, zní šíleně vyčerpávajícím dojmem. Jak jsi na tom s energií během všedních povinností? Přece jen chodíš do školy.

Energie, co to je? Nemám ji, ráno jsem nepoužitelná a PP hodně vysiluje. Plus trpím nespavostí, mám strach jít spát a nedokážu vypnout mozek, honí se v něm miliarda myšlenek za sekundu. Na druhou stranu – nebudu se podřizovat nějaké „nemoci“, je to můj život. Do školy chodím, někdy z ní uteču, protože mám ataku, ale už jen zřídka. Jinak vedu normální život, v rámci možností. Chodím běhat, nakupovat, do kina. Snažím se. Jsou tu dny, kdy je PP v klidu a ani o ní nevím, a pak jsou dny, kdy mě srazí na kolena, doslova.

Srazí na kolena? Co si pod tím máme představit?

Psychicky – mám skutečné deprese. Cítím beznaděj a lítost sama nad sebou. Fyzicky – zamotá se mi hlava, vidím černo, cítím, jak se snaží srdce pumpovat krev a sednu si zpátky na zadek. Po takovém zážitku následuje zpravidla ataka gigantických rozměrů.

Celou dobu si tu povídáme o něčem, co zásadně ovlivní a zpřehází celý život. Jak jsi na tom se vztahy?

To je složité i pro člověka bez PP. Díky tomu, že jsem vyrůstala bez táty, mám to s chlapy složité. Můj první vztah v patnácti skončil sexuálním napadením. Pokaždé, když se podívám do zrcadla, vidím, že mi na něj zbyla připomínka v podobě jizvy. U mě je to složité, ale budu se to časem snažit změnit. Pro mě je jednodušší neprojevovat city a držet si odstup. Je snadné být sama, ale taky je to dost osamělé. Před nedávnem jsem ukončila roční vztah. Proč? Protože se bojím závazků a jsem zbabělec. A přišlo mi nefér trápit člověka, který mě má rád.

Jak si představuješ svou budoucnost?

Chci být šťastná, ať už s PP nebo bez ní.

Anno, mockrát ti děkuji za tvůj čas a rozhovor. Přeji ti do života spoustu síly, chuti a odhodlání se s panickou poruchou vypořádat jednou pro vždy!

Zdroj perexové fotografie: foter.com (upraveno)

Jana Hybnerová

Jana Hybnerová

Jsem absolventkou vysokoškolského bakalářského programu Mediální a komunikační studia se zaměřením na Jazykovou a literární kulturu. V současné době se studiu věnují dále, a to navazujícím magisterským studiem Dějin kultury se zaměřením na Dějiny literární kultury. Ráda čtu, píšu a ještě více tvořím hodnotné věci, a proto doufám, že se jednou naše sekce Literatura dostane vysoko a najde si spoustu čtenářů.

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Michal Poklon

    Pod ten článek se můžu bez nadsázky podepsat i já. Velmi dobře jsem na vlastní kůži poznal co to obnáší „raději nejít ven“, když už ven musím tak „raději pěšky, v MHD je mi přece vždycky blbě bylo a určitě bude zase“. Bezdůvodné ataky paniky, stavy „rychle pryč“ ať už jsem byl kdekoliv. Za sebe můžu říct, že se celá tato moje životní epizoda uzavřela nalezením původce. S PP úzce souvisí celá řada bakterií, které v nepřímém důsledku ovlivňují tvorbu serotoninu. Za mým příběhem stojí neléčené chlamydie a borelioza po dobu dvou let. Celkově 7 ztracených let aktivního života ruku v ruce s PP. Neříkám, že mám recept na spolehlivé řešení, jen je to jedna z možností. Zkuste se nechat otestovat. Hodně zdraví a života bez omezení přeji. Michal

    • Martin

      To Michal Prokop:Dobrý den,tyto příznaky se děsivě podobají tomu,čím si už rok procházím,taksem prodělal boreliozu.Chtěl bych se tak zeptat na co se má nechat vyšetřit a vůbec,děkuji předem za jakékoliv info,moc by ste mě pomohl.Můj mail:alkapucinoo@seznam.cz

  • Jana

    Michale, mockrát Vám i za Annu děkuji za Váš komentář. Panická porucha se stává docela běžnou psychickou neurózou a příčin může mít několik. Je úžasné, že jste našel tu Vaši! Přeji hodně štěstí do dalších let a pokud možno v co největší psychické i fyzické pohodě!

  • Lenka

    Zdravím, tento článek mi mluví z duše. PP u mě byla diagnostikována v 15 letech. Od té doby beru antidepresiva a jsem docela v klidu… Je to zajímavá „náhoda“, že jsem na tento článek narazila zrovna nyní, kdy se mi nemoc téměř po deseti letech opět zhoršila. Díky antidepresivům nejsou ataky už tak šílené jako bývali kdysi, ale je to boj a já doufám, že zas bude lépe.

  • Veronika

    Trpím už 12let PP.Je mi31let,rok od roku se mi můj zdr.stav zhoršuje a to několikrát denně,mám silné záchvaty a bojím se díky nim smrti.Nežiju,jen přežívám.

  • Jana Hybnerová

    Veroniko, Lenko! Držím pěsti, ať je zase líp! Jste silné a zvládnete to!