Nic není jako dřív, ani plenky ne

V obraze / 12.3.2013

Vzpomínky na mé dětství od narození mi osvěžily fotografie, další zážitky si pamatuji, protože od té doby  ještě neuplynulo tolik času.

Snad první viditelnou (cítitelnou) změnou jsou pleny, za mého dětství byly pouze plenky látkové. Večer se přemáchly, naskládala se jich hromada, a když to dalo na „celou pračku“, tak se daly vyvařit, usušit, vyžehlit, a to maminkám nějaký ten čas sebralo, té mojí tedy rozhodně. Však na mateřské se mnou byla poctivě 3 roky, což bývala klasika. Celou dobu jsem byla luxusně kojené miminko, později krmená doma vařenými příkrmy z domácí zeleniny. A i v dalších letech jsme měli poctivou domácí kuchyni, nic instantního. Nejen že to nebylo, ale nebylo ani peněz na nákupy těchto „vymožeností“.

Rovněž málokterá žena vybočovala z řady tím, že neměla tři roky po prvním dítěti hned druhé. Takže když jsem ve třech letech nastoupila do školky, už jsem měla sestřičku. Co na tom bylo největší výhrou? No přece to, že jsem v pozdějším věku nevozila v kočárku umělou panenku jako většina holek, ale živé a skutečné mimčo.

Ilustrační foto. Zdroj: sxc.hu

Ilustrační foto. Zdroj: sxc.hu

Stylové oblečení vlastní výroby potěší ještě dnes

Moje maminka také šila a myslím, že nejen moje mamka, ale mamky našich generací všeobecně. Platilo totiž, že takové oblečení vyjde levněji a bude přímo „na míru“. Nejen že jsem měla šité naprosto epesní a originální lacláče, různé nášivky, zimní kombinézu, v pozdějším věku i komplet – bundu a oteplováky. Ale také krásné palcové rukavice, a nejen to. Maminka totiž i pletla. Proto nebyl problém ukazovat se pořád v nových palcových pletených rukavicích a luxusních ponožkách všech barev (mimochodem ty si nechávám plést dodnes). Dokonce když jsem jednou u šití okouněla, ušila mi mamka medvídka ze šedivé látky, která zbyla z pracovních kalhot. Byly to úplně obyčejné 2 stejné díly sešité k sobě, vycpané vatou, oči byly z černých knoflíků a pusinka a nos namalovaný fixem.

Maminka ale šila nejen na nás, ale i na sebe. Když jsem byla starší, jako dnes si pamatuju, jak seděla za strojem a šila si hnědý kostýmek a koženou bundu (kterou má dodnes a to ji frekventovaně nosí). A pak už jenom z jejího nošení znám spoustu společenských a těhotenských šatů. Sama doma šila závěsy, ubrusy, potahy na křesla a židle a mnoho dalšího.

Nejdřív práce, potom zábava, my jsme se učily obojí

Na co dalšího jsme byly zvyklé? Například na procházky téměř za každého počasí. Bydlely jsme sice v rodinném domě s velkou zahradou, ale i tak jsme vycházkami trávily mnoho času. A naše nejoblíbenější prostředí ke hrám? Les, který jsme měly hned za domem, šiškoví panáčci, domečky z klacků, mechu a mnoha jiných lesních surovin. Další hry spočívaly ve výborně vymyšleném plánu našich rodičů. Když bylo potřeba udělat dřevo na zimu, dávali nám soutěže, kdo z nás donese víc polen do kůlny, kdo jich postaví víc do hranice, kdo polenem dohodí dál a podobně.

Mnoho času, který jsme trávily venku na zahradě, nám vždy zpestřoval příchod babičky, která chovala slepice a králíky, a my věděly, že se jde krmit. Musí se králíkům dát voda, zrní a seno, které jsme přes léto na okolních loukách sušili. A slepicím se musí dát voda, zrní, šrot a vybrat vajíčka, o jejichž uložení jsme soupeřily, protože se nosila do komory, kam směli chodit jinak pouze dospělí.

V pozdějších letech jsme místo u lesa vyrůstaly na stavbě. Naší nejoblíbenější hrou bylo chození pod vyrobenými deštníky na poledním slunci. Zprvu jsme je dělaly z lopuchových listů od nedaleké řeky, ale později jsme vynalezly jiný způsob. Našly jsme zbytky polystyrénových desek po izolacích a ty jsme napichovaly na klacky a měly ty nejlepší deštníky, jaké jsme mohly mít. Radost jsme si užily doma hlavně s maltou a betonem, které jsme měly neustále ve vlasech a na oblečení.

Ilustrační foto. Zdroj: sxc.hu

Ilustrační foto. Zdroj: sxc.hu

Na co budou vzpomínat naše děti?

A tak nějak jsme časem rostly a moudřely, až je z toho všeho, co bylo včera, dnes. Sedím u pekelného stroje, který dříve měli opravdu jen v bohatých domácnostech. Dnes už ho má každý, a kdo ne, je out. Píšu článek na téma Vzpomínky a přemýšlím, na co jednou budou vzpomínat děti dnešní doby, děti naše nebo děti našich dětí. Na sociální sítě, na střílečky na počítačích nebo na co? Jací budeme my rodiče, budeme-li jimi vůbec…

Zdroj perexové fotografie: sxc.hu

Zdeňka Kousalová

Zdeňka Kousalová

Ráda čtu a dělám mnoho jiných věcí, zde mám prostor o nich i psát. :o) A vy mi můžete napsat na zdenka.kousalova@generace21.cz :-D

Zanechte komentář