Johnny Násilník: Právě prožívám svoje literární začátky

Kultura Literatura / 13.11.2013

Autor povídek a básní, perfomer, bloger, grafoman. Napsal dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala ta první.

Budiž bez příčiny, rebel k ničemu

A já už měl plný kecky žvástů jako „tohle nesmíš,“ „tohle je norma, „tohle se dělá,“ „tohle bys měl“ a „tohle musíš.“ Vím, jak to ve skutečnosti je s tím, když vám říkají: „Jdi si za svým snem. Buď takový, jaký jsi, jaký chceš být. Poslouchej hlas svého srdce.“ Nebo aspoň: „Buď upřímný. Dělej, co uznáš za vhodné.“ Když to totiž začnete dělat, všichni lomí rukama a jsou nešťastní z toho, kam se řítíte a co jejich milované dítě dělá se svým životem, nevděčník nevděčná. Potom se vás snaží převychovat, škola se spojí s rodinou a trestají vás a ukazují vám moc. A potom to vzdají a jen na vás ukazují, jako byste byli kus hovna. Tohle je ta naše demokracie, naše zlatý český ručičky, tohle je česká humanita a pacifismus, kterým říkám přizdisráčství a zaslepenost.

Zdroj: Johnny Násilník, Pank

Johnny Násilník veřejným vystavováním sebe sama na osobním blogu inspiroval mnohé čtenáře. Ovlivněn punkovou hudbou a filosofií  zachycuje postřehy a zážitky ze svého poměrně neobvyklého života – na první pohled jej heslo „Sex, drogy a rock’n’roll“ vystihuje téměř dokonale. Nešťastné lásky, problémy s autoritami i se sebou samým, pozemské touhy a vášně, jejichž realizace často končící fiaskem a deziluzí, sebelítostné chvíle a konečně nenávist vůči většinové společnosti – to všechno jsou „deníčky“ blogera, který však pouze blogerem zůstat očividně nehodlá.

Na pozadí Johnnyho řádků můžeme cítit Bukowského, Welshe či Millera. Jak ale svoje psaní vnímá on sám, jsem se pokoušela zjistit v následujícím rozhovoru. Zvolit v otázkách tykání se zdálo být téměř nutností, neboť se navzájem známe, ač pouze ve virtuální rovině.

Co je tvou hlavní inspirací, na co svou tvorbou reaguješ a co tě nejvíc „nakopává“ k psaní?

Těžko říct, protože jsem nic velkého ještě nenapsal – prostě si myslím, že za mnou nic moc hodnotného zatím nezůstalo. Reaguju na cokoliv a většinou jsem opilý nebo jinak mimo. Ale taky jsem jeden čas, jako „správnej protispolečenskej pankáč“, vzýval tvůrčí násilí, to, že něco rozbiješ, uděláš bordel, a to nastartuje vlnu inspirativních událostí, o kterých se dá psát.

Jak vypadaly tvoje literární začátky?

Myslím, že svoje literární začátky prožívám právě teď. A jsou dost hrozný. Bydlel jsem tři měsíce ve stanu v Anglii a jednoho rána jsem se po bouřce vzbudil v rybníčku, ve kterém plavaly cigára, papíry, nasáklé oblečení a na dně jsem našel ponorku, který jsem dřív říkal notebook. Kupodivu po pár dnech vysychání fungoval, ale shořela nabíječka a nefungovala klávesnice. Teď mám klávesnici připojenou v kuchyni, kde sedím na zemi a tak i píšu. Bydlím v Praze u kamaráda Ježíše, jím chleba s hořčicí, balím si cigára z vajglů po včerejší párty, žiju z prázdných pivních flašek a hledám práci. Asi skvělý začátek pro nějaký bestseller.

Poměrně dlouhou dobu píšeš blog. Pro koho a s jakým záměrem jsi původně psal a co se od jeho založení změnilo?

Psal jsem ho pro sebe, ve třinácti letech jsem samou radostí, že můžu mít platformu, kam si budu psát, co chci, jak chci a kdy chci, založil blog o hokeji. Později jsem na blog začal psát deníčky – možná bylo lákavé, že byly často sprosté, šokujícím způsobem upřímné a otevřené. Postupem času se z toho stala pumpa pro moje sebevědomí nebo sexuální zážitky s blogerkami. I teď je to stejně jako na začátku jenom ventil momentálních pocitů, prostě jsem si zvykl se vypsat a vědět, že to někdo čte.

Napsal jsi dvě knížky, které však zatím visí pouze na internetu. S jakými ohlasy ses setkal? Plánuješ je vydat?

Knížky, to je silné slovo. Jsou to dva soubory v pdf, které jsem bohužel nahrál na internet a teď nemám možnost je smazat. Asi to je dobře napsané, vím, že píšu dobře, ale je to naprosto o ničem. Pank je naštvaný hate společnosti z pozice ubrečeného, líného, inteligentního kluka. Retard na útěku je ještě ubrečenější deníček z vejšky, o fetu, chlastu, sebeničení a čím dál hlubší nenávisti ke společnosti. Vydat to nechci, některé ohlasy byly i kladné, ale já bych s tím nejradši neměl nic společného.

„Dvakrát zpáteční někam daleko,“ slyším svůj vychraptělý hlas. Paní za přepážkou si poklepala na čelo a lidé kolem mě se pohoršeně dívali. Uznávám, v saku pokapaném bílou barvou s nápisem „nejsem punk, jsem já a nečum,“ na zádech a arabskou páskou s půlměsícem a hvězdou na rameni jsem ani tehdy nebyl adept na oblíbence úředníků. Naklonil jsem se blíž k půlkruhové díře ve skle, aby mě nebylo v čekárně tolik slyšet.

Zdroj: Johnny Násilník, Retard na útěku

Minulý rok jsi zazářil na Slam poetry. Jak ses k tomuto druhu zábavy a exhibice dostal?

Zazářil? To nevím, ale finále jsem měl vyhrát buď já, nebo Roman Fürich z Ostravy. Jenže se na těch akcích slézá halda intelektuálních milovníků poezie, mluví o nějaké tradici žánru, který je naprosto okrajový, a tomu, čemu lidi zvedají desítku, bych dal nulu i na školní besídce. Líbí se mi ta volnost, ta forma, kdy mám prostě časový limit, ve kterém předstoupím před publikum a můžu všechno, líbí se mi i to, že to hodnotí právě publikum a ne porota.

Byl jsem v Hradci Králové na vejšce, v baru jsem zahlédl plakát, tak jsem vyrazil na místní kolo. Vyhrál jsem a pak zdrhnul bez placení. Postoupil jsem do finále, ale jak říkám, tam mi to o slam poetry vzalo iluze. Čekat na svoje kolo je strašná otrava a poslouchat k tomu ty věci kolem – výpovědní hodnota nula nula nic, humor na úrovni oplzlých dvojsmyslů a popkulturních šťouchanců do něčeho, co běží ve zprávách po celé zemi. Těch třicet tisíc, nebo kolik byla výhra, by se mi letos hodilo, ale přijde mi, že nemám šanci zalíbit se tak širokému publiku. Každopádně už se těším, je to zábava, doporučuju se jít jenom podívat na nějaké regionální kolo.

Jací jsou tvoji oblíbení autoři? Kdo ze spisovatelů tě nejvíc ovlivnil a zasáhl?

To by bylo na dlouho. Teď jsem si po dlouhé době zase přečetl Bukowského, knížku, kterou jsem ještě nečetl. Zajímal by mě nový Rudiš. Jinak nechci vyvyšovat jedno dílo nad druhé, ani vypisovat dlouhatánský seznam jmen.

V posledních měsících jsi stihl procestovat stopem půlku Evropy. Podařilo se ti to nějak skloubit se psaním?

Dá se říct, že jo, protože jsem z toho stopu psal blog a během toho tříměsíčního úletu ve stanu na poli jsem napsal pár dobrých věcí o hudbě. Pokoušel jsem se i nějak reflektovat to, co jsem tam zažil nějakým umělečtějším způsobem, ale dopadlo to hrozně. Takže psal jsem, to jo, ale spíš jsem se poflakoval kolem stanu, poslouchal muziku z malých chrčících repráčků, bavil se s lidmi a sbíral v jakémkoliv počasí hrách a fazole.

Co máš aktuálně rozpracované? Píšeš zrovna a můžeme od tebe tak v nejbližší době něco očekávat?

To záleží na tom, jak dlouho ještě budu nezaměstnaný, jak moc budu střízlivý, jak moc silné budou deprese, jak se budu bavit nebo nudit. V hlavě mám rozpracované geniální věci, v reálu ale skládám písničky o psech na tekknopárty, kteří celou noc běhají sem tam, štěkají a lezou zpod stanů, protože páníčci někde leží naprosto odrovnaní.

Jaké máš obecně ambice v oblasti literatury?

Vydělávat si na cigára a vidět, že zpruzení lidé v tramvaji mě čtou a třeba přemýšlí nad tím, co jsem chtěl říct. Být hipsterská hvězda, mít na všechno názor a jezdit tour hardcore poetry a autorských čtení po klubech.

Zdroj perexové fotografie: slampoetry.cz, Petr Novák

Lenka Vojtíšková

Lenka Vojtíšková

Grafoman, přičemž inspirace roste s klesající hladinou piva.

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Tereza

    Neskutečným způsobem toho člověka žeru. Jeho názory, styl psaní a styl života. Kolikrát jeho články jsou to jediný, co za celej ten měsíc zažiju pořádnýho a kvalitního.