Tajemný svět duchů, záhrobí. Fascinuje nás dodnes

Rozesmát i vyděsit: takové je poslání lidových pověstí

Kultura Literatura / 14.12.2012

Tajuplné legendy, fámy a hrůzostrašné pověsti doprovází lidstvo jako pejsek na vodítku. A co my v 21. století? Jak jsme na tom?

Tajemné legendy, hrůzostrašné povídky nebo prachobyčejné pověry. Když se tohle řekne, většina z nás si představí temné doby středověku. Se vzděláním to nebylo až tak slavné, lidé se báli nadpřirozených sil a přízraků všech druhů a zjevů.

Přebal knihy Černá sanitka

Petr Janeček – Černá sanitka.
Zdroj: plotknihy.cz

Ale co dnes? Máme i dnes podobné historky, napjatě posloucháme děsivé a tajemné pověsti, nebo jsme o tolik chytřejší a uvědomělejší než „prostý lid středověký“ a tohle se nás zkrátka netýká?

Odpověď je snadná: člověk je stále stejný a stále stejná je i jeho záliba v povídání, vyprávění a poslouchání všeho druhu. A když jde o napínavé nebo dokonce hororové příběhy, tím lépe. Vyprávíme si je večer u skleničky, v tramvajích, nejlepší prostředí pro jejich šíření jsou pak letní tábory. Tma letní noci, hvězdy vysoko nad hlavou a praskot dohasínajícího ohně jsou nejlepší kulisou pro všelijaké duchařské plky.

Snad jen v jednom jsme se od středověku zdokonalili: dokážeme takové fámy a povídačky shromáždit z celé republiky, analyzovat jejich původ a sestavit z nich pěknou a přehlednou knížku.

Černá sanitka jako důkaz

Projekt Černá sanitka je toho důkazem. Autor Petr Janeček pracuje se současnými pověstmi a fámami na ploše několika set stran. Najdeme zde příběhy vraždících maniaků, duchařské povídačky letních táborů, historky ze studentských lavic i příhody těžce pikantní. Zkrátka příběhy vtipné, pro zasmání, ale i hororová vyprávění, u kterých běhá mráz po zádech. Názvy jako Bezhlavý motorkář, Pomsta míchačkou, Rozsvěcet se nevyplácí nebo Žiletkář hovoří jasně.

K samotným pověstem je připojen i světový či domácí kontext, snaží se dopátrat původu a doby, kdy se příběh vyskytl poprvé. Všechny příběhy mají jedno společné: staly se „určitě“„zaručeně“ a „tak, jak ti to říkám a ne jinak“.

Když jsme na táboře vyvolávali duchy, tak se najednou zničehonic sama od sebe spustila voda z kohoutku!

Snad jejich nejcharakterističtějším rysem je to, že se o nich dovídáme z druhé, nebo ještě lépe ze třetí ruky: stalo se to sestřenici bývalé přítelkyně mého bratra. Všichni to známe: někdo nám vyprávěl o  něčem, co zažil jeho známý či kamarád, polovinu z toho jsme zapomněli, třetinu si domysleli a čtvrtinu zcela vypustili, ale ta příhoda je prostě tak skvělá a úžasná, že ji musíme šířit dál. A příběh je na světe. Pravdivost zaručena.

Rozsvěcet se nevyplácí?

Rozsvěcet se nevyplácí?
Zdroj: wallpaperswide.com

Nejznámější je asi pověst o titulní černé sanitce, která unáší pacienty takříkajíc „na náhradní díly“. Hodně rozšířené jsou i varování před injekčními stříkačkami v metru nebo tramvajích a pověst tradovaná pod názvem Vítej v klubu AIDS mluví sama za sebe.

Co národ, to příběh

Takové příběhy nejsou výsadou jednoho národa, to ani omylem. Podobné povídačky můžeme vysledovat i v kultuře anglické, francouzské a samozřejmě v dalších. Bývají označovány jako FOAF stories, tedy Friend Of A Friend stories. Setkáme se i s označením urban legends, neboli městskými pověstmi, jde prostě o současné, moderní pověsti.

Příběhy, jimž se mnozí zasmějí, nad nimiž jiní pokrčí rameny, ale i historky děsivé, při nichž se třesou i otrlí. To všechno jsou moderní fámy a pověsti.

Zdroj perexové fotografie: wallpaperswide.com

Hanka Fílová

Hanka Fílová

"S otevřenýma očima prošel jsem touto zemí. Je krásná! Vždyť víte. Byla mi možná víc než všechny lásky najednou a její objetí trvalo celý život." - Jaroslav Seifert, Morový sloup

Zanechte komentář