Pohádka, ze které vás zamrazí v zádech

Literatura / 28.10.2013

Jonas T. Begntsson, spisovatel, ke kterému se nálepka „současný severský autor“ nehodí.

Pohádka_2

Jonas T. Begntsson při své pražské návštěvě. Zdroj: odeon-knihy.cz

Stejně jako v módě, i v českém knižním světě probíhají trendy vlny. A jak je u nás dobrým zvykem, tak i s patřičným zpožděním. Začalo to s Brownovou Šifrou, kdy pulty českých knihkupectví zaplavily podobně laděné romány. Pokračovalo to Stmíváním a dalšími podobnými. Najít nově vydanou upířinu, ve které by nefigurovali nezletilí, se stalo náročným úkolem.

A pak přišel Larsson se svou trilogií Millenium a česká nakladatelství našla další díru na trhu. Tím nechci říct, že by před ním žádní severští autoři u nás nevycházeli, ale co si budeme povídat. Doba se teď dělí na před Larssonem a po Larssonovi. Ale díky nakladatelství Odeon a jeho světové edici se k nám dostanou i severské knihy, které se na oné módní vlně tak úplně nevezou.

Dán cenami ověšený

Jonas T. Bengstonn pravděpodobně patří mezi ty, kteří spisovatelskou múzou nebyli políbeni jen jednou, ale pro jistotu hned třikrát. Jak si jinak vysvětlit, že hned jeho literární debut mu přinesl ocenění, druhá kniha v řadě Submarino se dočkala filmového zpracování. A nelze zapomenout, že je hrdým nositelem  literární ceny Pera Olova Enquista. A jeho zatím poslední román, Pohádka, se dočkal i českého překladu.

Není pohádka jako pohádka

Názvy mohou klamat. A to hodně. Román Pohádka, ačkoliv se v něm pohádkové motivy objevují hodně, dětské vyprávění opravdu nepřipomíná. Možná tak leda Andersenovské.  Ale co čekat od knihy, jejíž první věta vás informuje o vraždě a zároveň jí i končí. Od knihy, ve které moc veselých a šťastných okamžiků nenajdete, naopak vám bude servírovat věčné skrývání se, hledání sebe sama a dostanete  i kapku té deprese.

Anotace knihy:

Je mi šest let. A zrovna zastřelili Olofa Palmeho. Takovou lapidární i mrazivou poznámkou začíná příběh otce a syna. Žijí bez identity, v atmosféře neustálého napětí, v realitě nuzného bydlení a průměrného jídla. Základním pravidlem je být ostražitý. Dalším pravidlem je s nikým se moc nebavit, rozhodně ne o rodině, rozhodně ne o škole, rozhodně ne o jménech. Neustále putují, stěhují se z místa na místo, mění města jako kulisy. Otec střídá zaměstnání, chlapec střídá pokoje. Otec ho rituálně zasvěcuje – předávané životní zkušenosti nahrazují oficiální školní docházku. Porušování desatera je na denním pořádku. Proč ho však dodržovat, když s ním ostatní zacházejí jak s hadrem na nádobí?

Zdroj: odeon-knihy.cz

Ptáte se tedy, proč zrovna název Pohádka? Inu, ne všechny končí poražením draka a zachráněním princezny, Andersona jsem už vzpomenula výše. Jonas T. Bengtsson si však do svého románu vypůjčil několik pohádkových motivů. Seznámíte se s králem a princem, kteří putují krajinou a utíkají před bílými muži zlé královny, a taky se svezete přes jezero na obrovské žábě. Tak otec chytře vysvětluje svému šestiletému synovi, proč se neustále stěhují. Pozorný čtenář pochopí, že bílí muži jsou alegorií systému, který se otci tak příčí a proti kterému bojuje. A toto se snaží vštěpit i svému malému synovi.

Táta říká, že většina lidí svět nevidí.

Česká obálka knihy. Zdroj:odeon-knihy.cz

Česká obálka knihy. Zdroj:odeon-knihy.cz

Autor knihu rozdělil do tří dějových celků. V prvním poznáváme otce se synem na věčném útěku, často se stěhujícími z města do města a žijícími v relativní chudobě a mimo systém.

Takový způsob života samozřejmě moc neprospívá Petrově školní docházce, tak jej otec učí sám. Nevynechává základní počty a čtení a jako povinně volitelný předmět má „jiný způsob myšlení“. Otec dělá všechno proto, aby jeho syn nezapadl do systému a nestal se běžným občanem.

V tom, co se dá nazývat druhou částí, se opět setkáváme s Petrem. Navštěvuje gymnázium a bydlí s adoptivními rodiči. Mezi vrstevníky příliš nezapadá, úrovní vyspělosti je značně převyšuje a ve věku 16 let kouří víc, než někteří prokouří za celý život. Možná i proto skáčou jeho pěstouni nadšením, když se rozhodne dělat něco normálního, jako například přespat u holky.

Ve třetí části se již Petr nejmenuje Petr, ale říká si Mehmet. Střídavě se snaží srovnat se svou minulostí a personou svého otce a utéct před ní. Záchranou se mu stává malování, záliba provázející jej od útlého dětství, která mu přináší vysvobození.

Tvář svého syna poznám vždy, i když používá jiné jméno.

Jonas T. Bengtsson nepatří mezi autory používající košatá souvětí a květnatá slova, která občas zní jak z předminulého století. Právě naopak. Jeho styl psaní by se dal popsat spíše jako strohý, úsečný. Tohohle Dána rozhodně nelze obvinit z toho, že by byl příliš popisný. Tak trochu minimalistický popis situací sice vede k tomu, že kniha má spád a řádky se čtou v podstatě samy, ale z druhé strany se v příběhu vyskytují pasáže, kterým by trochu více té „košatosti“ neuškodilo. Zvláště ty, kde se předpokládá emocionální spojení s hlavním hrdinou. Ono se trochu těžko s něčím sžívá, když se dočkáte jen náznaků.

Čímž narážíme na další vlastnost románu – náznaky a otevřené konce. Bengtsson nedá čtenáři opravdu nic zadarmo, naopak nechává pracovat/trápí (záleží na úhlu pohledu) naši fantazii. Co vlastně otec spáchal? Proč sebral syna a dal se na útěk? A co Petrova matka? Proč ho jeho děd žádal o odpuštění? Co se stalo s jeho přítelkyní Petrou? Předkládám jen příklad otázek, které vám v průběhu četby budou vrtat hlavou. A zda na ně dostanete odpověď? Na to už musíte přijít sami.

Kde začíná dobro a končí zlo…

V Pohádce si skoro každý najde něco svého. Pokud patříte k těm, kteří se rádi zabývají politickou a sociální situací, tak vám román předloží pohled na dánské podmínky. Pokud vás zajímají lidské vztahy a psychika člověka, rozhodně si užijete pozorování vztahu mezi otcem a synem a pak samotnou postavu Petrova otce. Dalším zajímavým faktem je, jak se v knize stírají hranice mezi tím, co většina lidí považuje za dobré a co za zlé. Záleží jen na úhlu pohledu.

Není Dán jako Dán a tenhle je rozhodně zajímavý.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Veronika Mahdalová

Veronika Mahdalová

I'm almost never serious and I'm always too serious. Too deep. Too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes...

Zanechte komentář