Mluviti stříbro, mlčeti zlato?

V obraze / 14.11.2013

A od čeho ale pak máme pusu?

Jako malou mě doma učili, že je občas lepší nic neříkat, usmívat se a myslet si své. Řídím se tím dodnes, včetně toho, že je často lepší napočítat do deseti a pak teprve reagovat. Ale jsou situace, kdy mlčení je jen slepou cestou, kterou nic nevyřešíme.

Občas je potřeba se ozvat

Snad všichni známe situaci z dopravních prostředků, kdy je plno a někdo potřebuje vystoupit. Místo jednoduchého „S dovolením, budu vystupovat“ radši porazí ostatní okolo sebe a hlava nehlava se rve směrem ke dveřím. Stejná situace je v případě, kdy si někdo potřebuje sednout a sedícím to nedochází (nebo dotyčného nevidí). Je opravdu tak složité slušně požádat o uvolnění místa? Častěji vídám jen znechucené pohledy nebo polohlasem pronášené připomínky o nevychované mládeži (která však opravdu nemá oči vzadu). Kolikrát už se mi stalo, že mi ve frontě u pokladen někdo zezadu tlačí s nakvašeným výrazem vozíkem do zad. Nikdo ale nikdy nepromluví. A já opravdu neumím číst myšlenky. Netuším, jestli mám uhnout, posunout se, zmizet z planety, nebo do mě tlačí omylem a naštvaný je z jiného důvodu.

Proč se neumíme ozvat, když nám něco vadí, nebo něco potřebujeme? Proč spolubydlící-špindíře neřekneme, že nám vadí, když z kuchyně dělá hmyzí líheň, ale v duchu nebo mezi přáteli nadáváme, že toho už máme až po krk? Vrtá vám soused po nocích do zdi? A vy mlčíte, protože se kamarádí s vaší babičkou, dává vám na podzim koš jablek zdarma, nebo prostě protože je to „přece soused“. Máte v týmu lidi, kteří s vámi absolutně nespolupracují a vy radši odvedete všechnu práci sami, než abyste se ozvali. Ale proč? Co se tím vyřeší? Ve výsledku budeme akorát znechucení, nevyspalí a naštvaní.

Občas mám pocit, že pusu máme jen na jídlo. Zdroj: sxc.hu

Máme snad pusu jen na jídlo?. Zdroj: sxc.hu

Všechno má své meze

Samozřejmě netvrdím, že je nutné se ozvat pokaždé. Jsou případy, kdy úsměv či gesto naprosto postačí.  A situace, kdy ozvat se opravdu nemá smysl. Navíc, vždy je lepší řešit věci slušně a klidně.

Stěžovat si umíme dobře, nechápu ale, proč ne na těch správných místech. Proč o kolegovi, který nic neudělá pořádně, vyprávíme jen doma, ale před samotným kolegou nasazujeme křečovitý úsměv? Jakou to má logiku? A proč neumíme požádat o laskavost, pomoc nebo radu?

Jak jste na tom vy? Mlčíte, nebo umíte používat pusu, když je to potřeba?

Zdroj perexové fotografie: photl.com

Jana Brouková

Jana Brouková

Chcete být také V obraze? Zaujalo vás něco a chcete se k tomu vyjádřit? Napiště mi na jana.broukova@generace21.cz

Zanechte komentář