Jaké je to vyrůstat v přírodě aneb pojďte se mnou na farmu

V obraze / 16.11.2012

Vzpomínky na dětství. Rádi si je připomeneme a ještě raději je vyprávíme. Některé jsou úsměvné. Jiné nás nutí k zamyšlení.

Vyrůstala jsem na statku se spoustou zvířat. Měli jsme snad vše. Slepice, králíky, kachny, husy, krávy, prasata a jinou drobnou či větší „havět“. U nás se vstávalo a chodilo spát se slepicemi. Neplatilo to však pro děti. Ty vstávaly, až když z kuchyně zavonělo přeslazené kakao a domácí chléb či koláče. Každý den přinesl něco nového. Pořád bylo co objevovat a zkoumat.

krajina

Není nic krásnějšího než vzpomínky na zelenou krajinu nad domem. Zdroj: Wikimedia Commons

Sbírání vajec do proutěného košíku, sekání kopřiv pro kuřata a pasení husího stáda. Úkoly, které jsem jako pětiletá holčička zvládala s přehledem a grácií zkušeného farmáře. Občas se některé zvíře neudrželo a jasně mi dalo najevo, kdo je na dvoře pánem. Chodila jsem poštípaná od hus, potrkaná od koz, s odřenými koleny a věčně mě zdobila boule na hlavě. O tom, že mé oblečení vydrželo čisté asi tři minuty, není třeba psát.

V létě jsme s dětmi z vesnice pořádali celodenní výpravy lesem. Sběr všeho, co rostlo, byl samozřejmostí. Nosili jsme borůvky, maliny, lesní jahody a houby. Co na tom, že půlka košíku byly jen muchomůrky a prašivky. Dospělí trpělivě třídili a vysvětlovali. A tak se dnes v lese neztratím. Poznám každou houbu. Vím, pod který strom kouknout, když chci najít lahodného kozáka. A také kde najdu klobouky bedel královských, z nichž jsou ty nejlepší řízky.

dvojice v lese

Nekonečné procházky lesem byly spojené s hledáním všeho, co nám příroda nabízí. Zdroj: Barbora Venháčová, Generace21

Součástí hospodářství byl i rybník, a tak mě táta učil rybařit. Už jako maličká jsem dokázala najít ty nejlepší žížaly a odborně je napíchnout na háček. Vytáhnout kapra byla vždy jen otázka chvíle. Na vlastní kůži jsem pocítila přirozený běh života. Asistence u zabíjení prasete, stahování králíků či škubání slepic byla obvyklým rituálem. Smrt mě neděsila, věděla jsem, že každé zvíře (ať už mělo jakékoliv jméno) nám přináší užitek.

holčička na lodi

Na venkově nás nečekala jen zábava kolem statku, dostalo se nám i základů vodáctví. Zdroj: Barbora Venháčová, Generace21

Dnes s povzdechem sleduji děti na umělých hřištích. Jejich rodiče se děsí každého pádu. Špinavá kolena jsou bleskurychle oprašována, věci roztrhané v zápalu hry jsou komentovány káráním, v horším případě křikem. Jen malá hrstka dětí může prožít to, co jsem zažila já. Dnes už děti neběhají samy po lesích a loukách. Udělejte si proto čas a vemte své mladší sourozence, nebo děti přátel do přírody. Ukažte jim také, že existuje svět za městem. Svět farem, lesů, luk a rybníků.  Abychom nebyli poslední generací, která se může chlubit takovými zážitky.

špekáčky

Jen si vzpomeňte, kdy naposledy jste si opekli v přírodě pravý špekáček? Pozvěte přátele, sbalte batoh a napravte to. Zdroj: Venháčová Barbora, Generace21

Zažili jste podobné dětství? A nebo jste naopak byli vychováváni jako typické městské dítě? Podělte se s námi o vaše vzpomínky.

Barbora Venháčová

Barbora Venháčová

Obyčejná holka, momentálně máma na plný úvazek a kuchařka tělem, duší a hlavně srdcem. Na vaření nemám papír, ale jídlo, vařečky a plotna jsou mou největší vášní. A největší radostí zase to, když chutná. "Když si člověk počíná pečlivě, když používá správné přísady a všemu dá, co tomu patří, může většinou uvařit něco moc dobrého."

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Míša Z.

    Moc hezky napsaný! 🙂
    Přeju vám všem hooooodně čtenářů, držím palce a jsem s vámi!

    • Barbora Venháčová

      Děkujeme, je radost konečně vidět svoji práci online. 🙂