Honba za uznáním

Osobní rozvoj Vztahy / 18.10.2013

Záleží vám na tom, aby s vašimi názory okolí souhlasilo? 

Jste schopni během rozhovoru svůj názor přizpůsobit tak, aby se ztotožňoval s názorem druhého? Když s vámi druzí nesouhlasí, připadáte si méněcenní a odmítnutí? Pokud ano, pak jste pravděpodobně závislí na potřebě uznání, nemáte dostatek sebedůvěry a názory druhých považujete za hodnotnější než ty své.

Honba za uznáním v rodině

0009902508N-565x849

Váš názor na mě je důležitější než můj vlastní? Zdroj: Photl.com

Sebedůvěře učíme své dítě už od kolébky, ale pouze v případě, že se mu dostane bezpodmínečné lásky a uznání za projevy vlastní vůle. Pokud dítě vyroste s pocitem, že nemůže zastávat vlastní názor nebo dělat cokoli, aniž napřed získá svolení rodičů, dá se říci, že neurotická semínka pochybností o vlastní osobě už zakořenila.

Ve většině případů vede naše kultura děti k tomu, aby se nespoléhaly na vlastní úsudek a raději se obracely na druhé. Jen maminka nebo tatínek ví nejlépe, co máš jíst, kolik, kdy přesně, s kým si můžeš hrát, jak má vypadat tvůj pokoj. Děti pak jednoduše ztrácí svou schopnost rozhodovat samy za sebe, ptát se svého vlastního těla, co potřebuje. Místo toho se stávají zcela závislými na názorech a rozhodnutích svých rodičů.

Některé děti se po pár prvních pokusech o vzdor poddají a jsou pak označovány za „hodné“ a „bezproblémové“. Ve skutečnosti jsou tyto děti prostě „zlomené“ a po zbytek života se nechávají unášet proudem nečinnosti,  názory druhých vydávají za své, jsou zpravidla přesvědčeny, že stát je povinen se o ně postarat, necítí zodpovědnost za svá rozhodnutí, jsou ustrašení a plní stížností a výmluv.

Pak jsou tu děti se silnější osobností a větší odhodlaností prosadit si svou proti vůli svých rodičů. Takové děti jsou označovány za problémové, nepřizpůsobivé, vzteklé, hádavé atd., a tak často přijde na řadu citové vydírání: „Chceš maminku naštvat?“ nebo „Pořád mamince jen odmlouváš. Už jsem z tebe celá utrápená.“ Nebo „Jednou se z tebe zblázním. Jsi hrozná.“ A co se stane? Dítko uvěří, že je špatné a zodpovědné za pocity druhých a svůj další život stráví jednáním, které odporuje jeho vlastním potřebám, ale vyhovuje potřebám druhých. Nebude se umět prosadit, řešit své vlastní problémy a vyrovnávat se s urážkami.

Uznání a lásku by mělo dítě dostávat zcela samozřejmě, nikoli jako odměnu za určité chování. Dítě by nemělo být nikdy vedeno k tomu, aby hodnocení sebe samého zaměňovalo se souhlasem či nesouhlasem někoho jiného.

Honba za uznáním ve škole

Škola vystupuje v naší společnosti jako instituce přímo určená k tomu, aby ve studentech upevňovala potřebu souhlasu a uznání. Jen si vzpomeňte na základní školu. Ať chcete udělat cokoli, musíte napřed požádat o dovolení. Nikdy se nespoléhejte na vlastní úsudek. Seďte na jednom místě a neopouštějte ho. Chcete-li jít na záchod, požádejte o dovolení učitele a stejně jej někdy ani nedostanete, protože se právě probírá nové učivo a to je důležitější než vaše fyziologická potřeba. Myslete takto, kreslete takto, čtěte tohle… Jestliže jste si dovolili vyslovit nesouhlas a vlastní názor, jste označeni jako drzí, a proto vás stihne trest.

Proč se cítíme často nedocenění? Zdroj: Photl.com

Děti ve škole nemají moc šancí prosadit svůj názor. Zdroj: Photl.com

Každý student, který začne vykazovat známky seberealizace nebo silné individuality, je rychle vykázán do patřičných mezí. Školy nedovedou dobře zacházet s dětmi, které vykazují známky samostatného myšlení. Není se pak čemu divit, když chce po dětech třídní učitel vědět, jakou střední školu chtějí studovat, že nevědí a čekají se samozřejmostí, že i tuto důležitou volbu rozhodne škola za něj. A tak i na vysoké škole usilujeme o souhlas druhých namísto vlastního uvažování a projevu osobního názoru. Uznání učitelů pak zaměňujeme za vlastní úspěch.

Co s tím?

Potlesk je každému příjemný a uznání druhých jistě potěší. Snahou těch z nás, kteří svou identitu odvíjíme od souhlasu a pochvaly druhých, je jen zbavit se bolesti v případě, že se kýžené ovace nedostaví. Zde je několik možností:

  • Smiřte se s prostým faktem, že spousta lidí vás nikdy nepochopí a že na tom není nic špatného. Stejně tak vy nepochopíte spoustu lidí, kteří jsou vám třeba blízcí. Není to vaše povinnost. Je naprosto v pořádku, že jsou jiní než vy.
  • Můžete někomu poděkovat, že vám poskytl informace, které vám pomohou v růstu, i když šlo o něco, co vám bylo prosti srsti. Takovým poděkováním skoncujete s jakoukoli potřebou souhlasu. Váš partner třeba řekne, že jste nervózní a napjatá a že se mu to nelíbí. Místo abyste se mu snažila zalíbit, prostě mu poděkujte, že se o tom zmínil. Potřeba jeho uznání je pryč.
Naučte se příjmat názory druhých s klidem. Zdroj: sxc.hu

Naučte se příjmat názory druhých s klidem. Zdroj: sxc.hu

  • Můžete aktivně vyhledávat nesouhlas a cvičit se v tom, aby vás nevyváděl z míry. Vyberte si někoho, kdo s vámi pravděpodobně nebude souhlasit, a v klidu obhajujte svůj názor. Zlepšíte svou schopnost nerozčílit se a nebudete muset své postoje měnit. Tím, že budete nesouhlas vyhledávat, a ne se mu vyhýbat, si osvojíte modely chování pro takové případy.
  • Můžete se cvičit i v tom, že budete nesouhlas ignorovat a přehlížet všechny pokusy manipulovat s vámi jeho prostřednictvím.
  • Když si kupujete šaty nebo něco jiného, spoléhejte se sami na sebe a neptejte se napřed někoho, jehož názoru si ceníte více než svého vlastního.
  • Přestaňte žádat svého partnera nebo jiné osoby o potvrzení vašich výroků slovy jako: „Že ano, miláčku?“ nebo „Jen se zeptejte Moniky, ta vám to poví.“

Pokud se vám podaří odstranit ze svého života tento nebezpečný blud, vše ostatní týkající se vašeho osobního růstu už vám bude připadat mnohem snadnější. Chce to hodně cviku, ale za tu námahu to stojí.

Odolnost vůči zoufalství v případě nesouhlasu je branou k životu plnému sladké svobody v každém okamžiku.

Zdroj perexové fotografie: Photl.com

 

Michaela Zdráhalová

Michaela Zdráhalová

Jsem nenapravitelná bojovnice za svobodu lidského ducha a mám silnou potřebu pomáhat těm, co o to stojí, na cestě za štěstím...

Zanechte komentář