Byla jsem bulimička!

Krása a móda / 4.11.2013

O bulimii koluje spousta „drbů“. Jak je to s ní doopravdy, to se vám teď pokusí ukázat jedna z našich čtenářek, která se rozhodla vystoupit z davu.

Co by se dalo označit za první impuls k tak drastickému hubnutí?

Již jako malá jsem byla obézní. Roli hrály genetické dispozice, cystinurie (onemocnění ledvin, vrozená nemoc – preventivně musíte vypít 4 l tekutin denně, aby se vám vyhnuly ledvinové kameny, pozn. red.) a pak také neodolatelná chuť k jídlu. Vždy jsem byla hodně citlivý jedinec a jídlem jsem své smutky zajídala. Na rady lékařů jsem se několikrát za pomoci mámy snažila změnit jídelníček, ale vůbec nic nepomáhalo. Nakonec se ukázalo úplně jedno, jestli jím k svačině jablko nebo tři párky. Narážky na svoji postavu jsem slýchávala pořád. Ve škole urážky hraničily s šikanou, od mé nevlastní sestry, a pak především od mého otčíma. Co oběd mi připomínal, jak jsem tlustá, k ničemu, špatná, že si nikoho nenajdu…

Roky jsem to snášela – snažila se nebrat si to k srdci a soustředila se na studium, které mi šlo. Ale brzy mě jeho urážky začaly trápit. Choval se ke mně hrozně, ale to je jiný příběh. Podstatné je, že jsem si začala ubližovat. A pak jednou, když mi má první láska řekla, že nikdy zhubnout nedokážu, jsem se při váze 85 kg na 150 cm rozhodla, že zhubnu. Opravdu. Chtěla jsem jim všem ukázat, že se spletli.

Kdy sis uvědomila, že s tebou něco není v pořádku?                    

Neměla jsem si dávat ten dezert!
Zdroj: foter.com

Má nemoc nebyla zpočátku viditelná. Nejdříve jsem totiž razantně omezila příjem potravy. Dnes nechápu, jak jsem byla schopná fungovat. Obelhávala jsem všechny okolo – snídaně a svačiny jsem vyhazovala cestou do školy, večeře byla v podobě BeBe sušenek, které jsem si vychutnávala snad půl hodiny. A pak přišly víkendy, kdy jsem musela jíst před rodiči. A množství kopečku rýže a kousku masa pro mě bylo nemožné…

Tehdy jsem začala zvracet. A stala se z toho závislost. Přinášelo mi to obrovskou úlevu. Najednou jsem zjistila, že můžu sníst cokoliv a neztloustnu. Byl to pro mě úžasný vynález. Pokračovala jsem v tom následující tři roky. Jenže jsem začala mít problémy. Během dvou let se mi zničil můj téměř doposud bezproblémový chrup. Neustálé křeče v břiše, únava, zimomřivost, deprese, podrážděnost a v neposlední řadě myšlenky na sebevraždu a několik pokusů o ni. Problém jsem si ovšem uvědomila jindy, když se mi dostala do ruky knížka Jsem já ze všech nejkrásnější?

Jak ti v tu chvíli bylo?

Strašně. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Měla jsem jisté podezření – díky okolí, které mi „zaručeně určovalo diagnózu“ a jako vždy jsem svůj problém chtěla utajit. Moje druhá strana ale měla toho věčného lhaní, času stráveného zvracením, nočních přejídacích orgií, kdy jsem vyjedla ledničku, dost.

Jen pro představu – většina mých bulimických záchvatů se odehrávala v noci, když naši spali, abych nebyla podezřelá. Při takovém záchvatu se jí převážně „zakázaná“ jídla. Během jednoho záchvatu zmizelo 0,5 l kečupu, 3 balení plátků sýra, 4 vajíčka, celá šlehačka, 200 g šunky, 2 kompoty, 4 Lipánky, půlka pizzy – to vše najednou.

Co tě později donutilo ke změně? Kdy přišel ten moment, kdy sis řekla: „Dost, takhle už to nechci“?

Když jsem v již zmíněné knížce Jsem já ze všech nejkrásnější našla zdravotní následky. Uviděla jsem totiž, že vše, co v ní bylo napsáno, se mě týkalo. Až na poslední věc, zástavu srdce. Rozhodla jsem se bojovat. Můj život byl totiž naprosto v troskách. Navenek jsem byla obyčejná, usměvavá holka – perfekcionistka. Vždy perfektně nalíčená, s dokonalou sebekontrolou. A uvnitř jsem byla hromádka neštěstí, která se bála prožít negativní emoce – a tak jsem raději jedla a zvracela.

Teď už chci být v pořádku! zdroj: foter.com

Teď už chci být v pořádku!
Zdroj: foter.com

Co tvoji příbuzní a kamarádi? Jak reagovali, když jsi jim řekla pravdu?

Abych pravdu řekla, reakce mojí matky mě velmi mrzela. Řekla tehdy, že jsem si na internetu něco vyčetla a hned si myslím, že se mě to týká.  A přitom to byla ona, kdo několikrát našel v mém šuplíku pytlíky se zvratky a nesnědeným jídlem. Byla to ona, která mě slyšela se dávit na WC. To mě zklamalo.

Těch pár kamarádů, co jsem měla, reagovalo celkem fajn – podpořili mě. Slíbili, že mi budou psát, že za mnou budou do nemocnice jezdit. Mimo jednu kamarádku je to ale všechny přestalo bavit. A pak tu byla ještě vztahová část. Tehdy jsem chodila krátce s jedním klukem, ale pořád mě spojovalo silné pouto s bývalým. Podpořili mě oba. Oba byli ochotní čekat. A já se během léčby rozhodla pro jednoho z nich.

Jak probíhala následná léčba?

V den, kdy jsem se definitivně rozhodla, že se půjdu léčit, jsem nešla do školy. Volala jsem mámě a řekla jí, že jdu ke svému obvodnímu lékaři, zařídit si léčení. Pan doktor byl velmi vstřícný a chápavý a přesně to jsem potřebovala – tehdy jsem se totiž za svou poruchu velmi styděla. Uznal, že zvracení 11x denně je životu nebezpečné a objednal mi hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v Motole na psychiatrickém oddělení, protože bulimie je psychické onemocnění. Od mého místa bydliště to bylo pěkně daleko, takže ačkoliv jsme měli dovolené návštěvy ve středu a v pátek, mě se týkaly málokdy. Když byl můj zdravotní stav lepší, začala jsem jezdit domů na propustky, abych si zvykala na domácí prostředí. Propustky se týkaly víkendů.

Jsem už dost štíhlá? zdroj: foter.com

Jsem už dost štíhlá?
Zdroj: foter.com

Režim v Motole vypadal následovně:

Nesměli jsme mít mobily, jen na omezenou dobu párkrát týdně.

Sebrali nám všechny ostré a nebezpečné předměty. Byla jsem tam dvakrát a při mém prvním pobytu mi zabavili dokonce i knížky Upířích deníků a spolu s nimi propisky a CD, byla tam totiž slečna, která je pojídala za účelem zabít se.

Budíček byl v 7:30, následovala ranní hygiena, komunita (název pro posezení se všemi spolupacienty, kde každý z nás řekl, jak se má a na co se ten den těší), snídaně, léky, škola (ano – i v nemocnici jsme chodili do školy ), oběd, odpoledne byly terapie – arteterapie (tam se kreslilo), muzikoterapie (tam jsme bubnovali do úžasných bubínků, zpívali a nebo tančili, to jsem milovala a dělám si takovou „muzikoterapii“ i doma), ergoterapie (navlékání korálků, též to zůstalo i nadále mým koníčkem), v 15:30 byla svačina, poté volný program na pokojích a v 17:30 večeře. Dívek s podváhou (to jsem já nebyla, má váha 49 kg byla totiž v normě) se týkala i druhá večeře ve 20:00. Večerku jsme měli ve 21:00, o víkendech o půl hodiny později. Pokud vás zajímá, jak vypadal jídelníček – byl určen nutriční terapeutkou.

Běžný jídelníček (ne ten „přibírací“, který se týkal anorektiček) vypadal takto:

Snídaně – dva kousky pečiva, bílkovina (sýr, pomazánkové máslo, šunka)

Svačina – rohlík a mléko

Oběd – kus masa a asi 2 naběračky přílohy

2. Svačina – rohlík a kus ovoce

Večeře – dva kousky pečiva a něco k tomu (2 vajíčka, pomazánka, řízek atp.)

Nemusím podotýkat, že ti, co neměli stanoveno jinak, museli sníst dávky jídla celé.

Co všechno ti život bulimičky vzal?

Radost ze života, běžné starosti dospívající holky, běžný život (odnesla jsem si spoustu zdravotních následků a jedním z nich jsou regurgitace – na zvracení jsem si vypěstovala za pět let – dva roky se léčím – takový návyk, že po každém jídle se mi vrací nestrávená strava do pusy a trvá cca hodinu–dvě než se můj žaludek ustálí – je to velmi nepříjemné a není možné si tak u oběda povídat s kamarádkou nebo jít pokecat do cukrárny – mrzí mě to), některé přátele (možná přáteli nebyli?), zdraví (mám zkažené všechny zuby, některé z nich mám již úplně spravované – momentálně jsem bez předního zubu a čekám na korunku, příšerné), nadhled a spokojenost.

A dal ti také něco?

Dal mi mého současného přítele Vítka. Seznámili jsme se totiž před dvěma lety, když jsem jezdila z nemocnice na propustky domů. Potkali jsme se ve vlaku. Seděl tam s mým spolužákem. Ach ano, byl tak krásný a úžasný. A přestože jsem tehdy byla zadaná, našel si mě na Facebooku. Od té doby jsme si začali psát zprávy, ale časem to vyšumělo. Po půl roce jsme se potkali na vlakovém nádraží. Opět jsme si začali psát. Jeden druhému jsme se líbili a dál to znáte. Je mi největší oporou a motivací se uzdravit.

Jak jsi na tom teď? Jsi už definitivně zdravá?

Neznám nikoho, kdo by se z poruchy příjmu potravy plně vyléčil během dvou let. Myslím, že to není možné ani za celý život. Vždy je tu riziko, že do toho spadneme znovu. Po první hospitalizaci jsem si myslela, že jsem úplně zdravá. Ale nebyla. Po prvním kolapsu jsem to vzdala a spadla do toho kolotoče znovu.

Nyní, po dvou hospitalizacích, stále nemohu říct, že jsem zdravá. Pořád mám regurgitace, výčitky po každém jídle, neustále se vidím tlustá, raději se nevážím, protože kdykoliv se zvážím, pláču… Ale! Přesto jsem pokročila o velký kus dál. Dokážu nezvracet. Dokážu nemít záchvaty přejídání. Dokážu se smát. A když náhodou přijde kolaps… už se nehroutím. Jdu dál. Jdu si pro zdraví.

A máš na závěr vzkaz pro naše čtenáře?

Prosím, dávejte si pozor, buďte opatrní. To, co se z počátku jeví jako lehká dieta do plavek, se může zvrtnout v něco, co vám zkazí celý život. Ať už se jedná o anorexii nebo bulimii, obě jsou velmi závažné nemoci, které mnohdy končí smrtí. Slečny, všechny jste nádherné! Bez diet. V každé z vás je krása. Dejte jí možnost projít. Jen proto, že média určují trend vyhublosti, nebuďme takové. Buďme své. Buďme šťastné. Buďme zdravé.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Klára Dvořáková

Klára Dvořáková

Zbývá mi osm měsíců do maturity, takže raději čtu, fotím, jím a o všem píšu na Generaci 21.

Zanechte komentář