První věty románů? Tady jsou ty nejlepší!

Kultura Literatura / 3.10.2013

Na první pohled věc z hlediska důležitosti zanedbatelná, na ten druhý však začínáme tušit, že to s ní není jen tak.

Když stojíme v knihkupectví nebo v knihovně a rozhodujeme se, se kterou knihou budeme odcházet, bereme v potaz nejrůznější vlastnosti našich papírových mazlíčků. Zkoumáme obálku, originalitu jejího zpracování, čteme anotaci na přebalu, hodnotíme název, či pouze hledáme svazek, který nám jednoduše „padne do oka“. Někteří čtenáři však mají zvláštní zvyk – vybírat knihy podle jejich úvodních vět.

Proč zrovna první věta?

Úvodní slova mají velkou moc. Dovedou čtenáře zaujmout, ale i spolehlivě odradit. První věta totiž často vypovídá velmi mnoho o celkovém ladění knihy, a pokud je dobře zvolená, praští vás do očí a zákonitě donutí pustit se do dalšího čtení. Vnímavému čtenáři dokonce poslouží jako spolehlivý zdroj informací nejen o daném díle, ale často i o autorovi samotném.

Jaké začátky milujeme?

Úplně se nabízí začít klasikou. Začátek Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška je už asi legendou a jen tak se mezi záplavou prvních vět z celého světa neztratí.

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

Zajímavými slovy uvedlZdeněk Jirotka svého Saturnina – opět se jedná o větu, po jejímž přečtení okamžitě víte, co bude následovat, a zařadit ji i bez kontextu je díky její specifičnosti opravdu snadné.

Ačkoli nemám rád všechna ta přirovnávání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom názorném příkladu s kavárnou, člověkem a mísou koblih něco je.

Stěžejní dílo magického realismu Sto roků samoty, jehož autorem je Gabriel García Márquez, nás s přehledem zvládá zmást a očarovat hned v počátku.

O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.

Franz Kafka nás pro změnu vrhne rovnou do víru nemilých událostí – zahájení jeho Proměny je jednoduše geniální.

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.

Z první věty Wyndhamova Dne Trifidů nejistota přímo čiší.

Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.

Dystopické prostředí kultovního románu 1984 z pera George Orwella na nás rovněž dýchá hned z první věty.

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou.

Charles Bukowski nikdy nechodí kolem horké kaše – jeho Poštovní úřad není výjimkou.

Začalo to omylem.

A jaká je vaše oblíbená věta? Máte pocit, že jsme na nějakou zásadní zapomněli? Podělte se s námi v komentářích!

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Lenka Vojtíšková

Lenka Vojtíšková

Grafoman, přičemž inspirace roste s klesající hladinou piva.

Zanechte komentář