Tak trochu jiná láska

Osobní rozvoj Vztahy / 19.9.2013

O čem je tento rozhovor? O tom, jak ona chodí po horách, i o tom, že jemu postupně odumírají svaly v těle. O nadšení ze života. O lásce.

Těžko psát jakýkoliv úvod k tomuto rozhovoru. Pro některé věci jsme asi ještě nevymysleli slova. A to je možná dobře. Zůstanou tak bezpečně nepopsatelné a jejich hloubka a křehkost bude moci nerušeně působit. Představuji vám Anetu (26) a Michaela (35), jejichž otevřený rozhovor o vztahu, kde manžel trpí svalovou dystrofií, takže mu postupně odumírají svaly v těle, může dát zcela novou perspektivu naší všednodennosti.

Anetě je 26 let a Michaelovi 35. Ona nedávno dostudovala mediální komunikaci na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. On je bohémem na půl úvazku, na tu druhou totiž píše pro web o sociální tématice. Ona pracuje pro brněnskou Ligu vozíčkářů a on zase režíruje a pořádá filmové kluby. Oba mají rádi divadlo a nedávno po pěti letech vztahu vstoupili do manželství. Jejich svatba, jak sami říkají, byla velkým festivalem se dvěma sty hosty.

Jak si užíváte chvíle vašeho čerstvě uzavřeného manželství?

Aneta: Užívám si to moc, je to nádherný pocit mít manžela – jako kdyby zapadlo puzzle do velkého obrazu s tisíci dílky. Zdá se mi, že je všechno tak, jak má, a že jsme vyrazili na skutečnou cestu. Už to není plánování, ale fakt. Myslela jsem, že se toho nezmění tolik, když spolu chodíme už 5 let, ale je to jiné. Lepší.

Michael: Musím říct, že jsem od přírody cynik, a tak jsem to celé bral s rezervou. Říkal jsem si, co se může změnit, když už jsme spolu 5 let, ale musím přiznat, že se změnilo všechno, a pokaždé, když se žena představí naším příjmením, říkám si, že je to vlastně zázrak.

Prozradíte nám, kde jste se vlastně seznámili?

Aneta: Seznámili jsme se na táboře občanského sdružení Archa community, kam jsem jela jako dobrovolník. Vozíčkáře jsem předtím neviděla ani z vlaku, byl to pro mě dost intenzivní zážitek, protože jsem se starala o hodně těžce hendikepované lidi. Všichni, a Michael nejvíc, mě svým postojem ke světu, k tělu a k hendikepu naučili vnímat člověka, a ne jeho postižení nebo kompenzační pomůcku. Po roce od toho tábora jsme pak jeli na vodu, na prvním jezu jsme se udělali a já si svého nastávajícího vytáhla z vody. Začali jsme spolu chodit na jednom z nejromantičtějších míst, v Českém Krumlově.

Michael: Já bych jen doplnil, že jsem během této nedobrovolné koupele ve Vltavě ztratil foťák a brýle a celou dobu jsem si zoufal, že dobře nevidím na kolem proplouvající gymplačky v bikinách.

Aneta: Což já jsem hned využila, protože na blízko vidí Michael dobře.

vidurovi

Vidurovi společně rádi cestují. Zdroj: archiv manželů Vidurových

[one_fourth align=“right“]

Více o občanském sdružení Archa community, jehož jsou Aneta s Michaelem aktivní součástí, naleznete na: www.archa-community.cz.

[/one_fourth]

Michaeli, co vás na vaší manželce zaujalo jako první? A co zaujalo, Aneto, vás  jako první na vašem manželovi?

Aneta: Hlučný zpěv a huronský smích.  Je to výrazný člověk, který dokáže rozzářit každou společnost, každý prostor.  Má skvělý smysl pro humor, není s ním nuda a umí se na ženskou podívat tak, že se cítí jako to neúžasnější stvoření na světě. Co chtít od muže víc?

Michael: Určitě mě zaujala její tvořivost, veselost a inteligence, protože zbožňuju inteligentní holky, se kterýma je radost si pokecat. Navíc je velice krásná a hlavně tolerantní, což je v mém případě určitě potřeba.

Neměli jste strach či pochybnosti, zda-li vstoupit do tohoto vztahu, kvůli handicapu manžela?

Aneta: Vstoupit do vztahu ani ne, to bylo takové neplánované, dobrodružné, dechberoucí. Moc jsem neuvažovala o tom, co to všechno znamená, spíš jsem do toho skočila a říkala si – uvidíme. Důležité je, že nám je spolu dobře. O manželství jsem přemýšlela víc, to se rozumí. Uvažovala jsem, jestli to zvládnu, až tu Míša nebude, jestli zvládnu svoje tělo, které třeba začne toužit po sexu s normálním chlapem, jestli zvládne Michael ten pocit, že je na mě odkázaný. I když je jasné, že to nebude jednoduché, jsem naprosto přesvědčená, že to s Míšou a s pomocí Boží zvládneme. A že to bude stát za to.

Michael: Aneta si určitě mohla vybrat o mnoho jednodušší život, než má a bude mít se mnou. Vážím si toho, že to neudělala jako oběť, ale že zkrátka chce být se mnou i přes to všechno. Cítím jako její manžel velkou odpovědnost za to, aby byla šťastná jako je teď, a budu se snažit pro to dělat maximum, co zvládnu. Myslím, že se se mnou Aneta určitě nenudí. Myslím, že platí, že kde je láska, dají se zvládnout velké věci, kde není, stávají se i maličkosti neřešitelným problémem. To nemá s vozíkem nic společného.

Svatební veselí. Zdroj: archiv manželů Vidurových

V čem vnímáte hlavní výhody a nevýhody tohoto smíšeného vztahu?

Aneta:  Michael mi bere tašky s nákupem, sveze mě, když mě bolí nohy, můžu se o něj opřít v tramvaji a nemusím platit vstupné do divadla nebo jízdné v MHD. To jsou samozřejmě spíš drobnosti, ale hlavní výhodu vidím v tom, že náš vztah je naše tajemství. Že tomu druzí nerozumí. Mě to zatím dost baví. A taky jsou to ty pravé životní hodnoty, které stojí v základech dobrých vztahů. Ty jsou totiž hendikepem zesílené. Nejsou to krásné svaly a tučné konto, ale láska, věrnost, harmonie a úcta, co dva drží pohromadě (jinak by totiž s nepříliš bohatým člověkem se skoliózou a nepohyblivým tělem mladá holka těžko byla ). Hendikep může být i nevýhoda – třeba když jdeme tancovat, tak se k sobě tak nepřitulíme a každý na nás kouká. Ale zase to jsou spíš drobnosti, které se dají překonat, když funguje oboustranná podpora.

Michael: Nepříjemné je samozřejmě, že má omezení se dotýkají přirozeně i mé ženy. Když chceme jít do nějakého podniku a nedostaneme se tam kvůli bariérám, omezuje to samozřejmě i ji. Proto jsem rád, když někam jede beze mne jako například nedávno na skály do Maroka nebo v zimě na lyže a užívá si těchto choďáckých radovánek.

Jak se k vašemu rozhodnutí postavilo vaše okolí, rodina, přátelé?

Aneta: To je vždycky v takových vztazích kámen úrazu. Naštěstí mám tak skvělé rodiče, že mně nic nerozmlouvali, podpořili nás, pomohli nám se svatbou a pomáhají nám pořád. Mají Michaela moc rádi, ale samozřejmě mají i trochu strach, jak to bude dál. Našli se samozřejmě i mnozí kamarádi a vzdálenější členové rodiny, kterým to vrtá hlavou a nechápou mě. Někteří uvažovali, že buď musí být Michael boháč, anebo já světice. Nejsme ani jedno, máme se prostě rádi.

cernobila

Společně na cestě. Zdroj: archiv manželů Vidurových

Plánujete děti? S tím se pojí také sexuální život…

Aneta: Plánujeme, určitě. Není to však limitované naším sexuálním životem, který je sice lehce omezený, co se týče množství poloh, ale určitě ne fantazií a rozkoší. Děti však budeme muset řešit umělým oplodněním, protože svalová dystrofie je geneticky přenosná. A i když mám myopaty moc ráda, tak jeden v rodině stačí. Ale jinak se na děti moc těšíme a určitě budeme oba skvělí rodiče. Míšovi totiž stačí jen jezdit na vozíku a vozit děti a už si získá jejich lásku na sto procent.

Michael: Ve společnosti je hluboce zakořeněna představa, že vozíčkáři jsou asexuální. Podle vlastních zkušeností i podle vyprávění mých kolegů vozíčkáři sex milují a dokážou jej velice silně prožívat a vložit do něj obrovské množství energie. Vždycky se s Anetou smějeme, když někomu řekne, že její muž je vozíčkář, jak první, co mu projede hlavou je: a co sex? Kdyby jen tušili. (úsměv)

Je něco co byste chtěli vzkázat lidem, kteří o podobném rozhodnutí uvažují?

Aneta: Do vztahu se někdy vyplatí jít srdcem, protože kde je vůle, tam je cesta. Další radu vystihuje i naše životní motto, kterým jsme se od Michaela nakazila: Improvizuj, nebo zemři.

Michael: Myslím, že je důležité si uvědomit, že tělo je jen schránka, která je velice pomíjívá a časem sejde. Mezi vztahem s vozíčkářem či kýmkoliv jiným není zas tak velký rozdíl, záleží na duši a vzájemné lásce jako u každého jiného.

Anetě a Michaelovi patří velký dík a obdiv za jejich otevřenost a ochotu sdílet s námi jejich netradiční vztah. Přejeme jim do jejich společného života jen to nejlepší!

Zdroj perexové fotografie: archiv manželů Vidurových

Alžběta Kalábová

Alžběta Kalábová

"Tajemství radosti je věřit, že je nám vždy dáno to nezbytné k tomu, abychom byli šťastní." (M.Delbrel)

Zanechte komentář