Co se skrývá za rozpadem jedné rodiny a vesnice?

Literatura / 2.9.2013

Jiří Hájíček ve své nejnovější knize odhalí niterná tajemství a prozradí, jak nelehké je nadobro uzavřít záležitosti patřící minulosti.

Podaří se Haně obnovit stará přátelství? Zdroj: foter.com

Podaří se Haně obnovit stará přátelství? Zdroj: foter.com

Rok 2008. Myslela si, že se do rodné vesnice už nikdy nevrátí. Najednou znovu stojí na místě, které v ní vyvolává tolik vzpomínek. Radostných i bolestných. Kolem dokola smutné prázdno, v němž zůstalo jen pár důvěrně známých stavení. Po dlouhých patnácti letech prožitých různě v zahraničí se Hana ocitá zpátky doma, aby urovnala komplikované rodinné vztahy, obnovila zpřetrhaná přátelství a skoncovala s křivdami, které s sebou už roky vláčí jako nesnesitelně těžké břemeno.

Rok 1983. Svět šestnáctileté studentky gymnázia Hanky se točí převážně okolo staršího bráchy Honzy, místního lamače dívčích srdcí, strejdy Venci, milujícího přítele Zdeňka a dvou kamarádek „na život a na smrt“ – Anny a Oliny. Hančiny téměř bezstarostné dny ruší snad jen hádky s výbušným otcem, který se snaží oběma dospívajícím sourozencům nalinkovat život přesně podle vlastních představ. Když ale do poměrně stereotypního plynutí času na jihočeském venkově náhle vstoupí hrozba zaplavení části vesnice, a to z důvodu stavby nedaleké jaderné elektrárny, poklid všech tamějších obyvatel je rázem nenávratně pryč…

Zkáza jménem kóta 370,5

Pár zásadních změn v životě vrhá Hanu do pozice zaryté aktivistky, která chce ohrožené vesnice vlastními silami zachránit. Přes svou veškerou snahu se však stává nedobrovolným svědkem zoufalých činů bezradných lidí, kteří byli dříve či později donuceni k jedinému – rezignaci. Po krachu několikaletého vztahu, do něhož Hana doposud vkládala své křehké naděje a v němž spatřovala vytouženou budoucnost, zjišťuje, že už její život na tomto místě, nekompromisně vymazaném z mapy, nesměřuje těmi správnými kroky. Sama však naprosto netuší, co si s ním počít. Teprve na nemocničním lůžku začne spřádat plány na svou další cestu…

Bylo to k nevydržení dívat se na záhony, jak po zimě pozvolna zarůstají plevelem, větve stromů mají pupeny a všechno se připravuje na opravdové jaro, a my to necháme být. Nezkypříme půdu, nezasejeme zeleninu ani nezasázíme brambory. Ztopíme v kamnech poslední dřevo a zbude prázdná kůlna. Všechno už jsem to jednou zažila, bylo to šest let? Připadalo mi to dávno, jako v mlhách. S tátou jsme pálili na zahradě za naší chalupou všechno, co si s mamkou nemohli odnést do paneláku a co mohlo shořet. A co se od té doby změnilo? Odešla jsem do téhle vsi, která je na tom ještě hůř.

(Hájíček, J. Rybí krev)

Očima ženy

Ačkoli je autorem románu muž, celý příběh je vyprávěn z perspektivy hlavní ženské hrdinky. Nutno dodat, že do posledního slova zcela přesvědčivě, s až překvapivým citem a pochopením pro nevyzpytatelnou ženskou duši. Bez přehnaně strojených frází jsou všechny události i postavy popsány realisticky, přičemž na věrohodnosti dodává příběhu jeho kronikářské ladění s autorovou zřejmou znalostí všech podstatných informací. Přestože je mnohé řečeno již v úvodní kapitole, postupné odhalování všech neznámých v rovnici příběhu vhodně udržuje napětí až do samotného konce.

Jiří Hájíček - Rybí krev. Zdroj: kosmas.cz

Jiří Hájíček – Rybí krev. Zdroj: kosmas.cz

Pokud čekáte v knize postmoderní prvky, tolik příznačné pro dosavadní literární tvorbu, nejspíš budete zklamáni. Hájíčkův román je totiž příkladnou ukázkou tradičního způsobu vyprávění, jasného a zdánlivě prostého. Avšak právě v této „jednoduchosti“ se skrývá jedinečná krása, která dovoluje čtenáři vychutnat si ten neskutečně silný příběh naplno, nerušen přebytkem často až zbytečně složitých metafor. Snad i právě proto si dílo vysloužilo ocenění Magnesia Litera v kategorii Kniha roku 2013. Možná při jeho čtení občas neuvidíte přes slzy na řádky… Ale právě za to ta četba stojí!

 

HÁJÍČEK, JIŘÍ. Rybí krev. Brno: Host, 2012.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Andrea Kopečková

Andrea Kopečková

Zanechte komentář