Slepota přichází nezvaná

Literatura / 4.9.2013

Dokážete si představit, že byste jednoho dne vy a vaši blízcí nečekaně ztratili zrak? Dokážete si představit takový život?

José Saramago. Zdroj: wikimedia.org

José Saramago. Zdroj: wikimedia.org

Znáte ty dny, kdy litujete, že jste vůbec vylezli z postele? Ty dny, kdy ať uděláte cokoliv, tak je to vždycky špatně. Ty dny, kdy večerní uložení se k spánku vypadá jako vysvobození z jámy pekelné. První osleplý by vám o takovýchto dnech řekl své. A taky by vám řekl o zoufalství, které přichází s vědomím, že příští ráno nebude lepší.

Portugalský spisovatel José Saramago, nositel Nobelovy ceny za literaturu, se řadí mezi rozporuplné autory. Někteří jej milují, jiní jej zatracují. Není se čemu divit, protože Saramago je obrovským odpůrcem křesťanství, otevřeným komunistou a všeobecně velkým kritikem současného světa. A jak už bývá zvykem, jeho názory prosakují do jeho děl.

Bílá slepota přichází nečekaně

Představte si, že sedíte v autě a najednou při zastavení na červenou ztratíte zrak. Místo černočerné tmy vás ale oslepuje bílé světlo. Oční lékař netuší, co se s vámi stalo, protože podle všech vyšetření jste naprosto v pořádku. Den na to přijde o zrak onen očař. Další den pacienti onoho medika. A slepota se šíří dál jako nezadržitelná lavina, která postupně pohlcuje všechny.

Česká obálka románu. Zdroj: kosmas.cz

Česká obálka románu. Zdroj: kosmas.cz

V jednom nejmenovaném státu, nejmenovaném městě Saramago rozehrává katastrofický příběh o tom, jak málo stačí, aby se systém, na který všichni spoléháme, rozpadl. Vyprávění o tom, jak lehce se tváří v tvář brutálním podmínkám vytrácí lidskost a převládají zvířecí pudy. Vyprávění o tom, že stále mezi námi žijí takoví, kteří jsou ochotni pomoci a obětovat se pro druhé.

Nesnesitelná lehkost nulové interpunkce

Slepota nepatří mezi lehce překousnutelné knihy. Buď vás naprosto pohltí, nebo ji naopak velmi brzy odložíte. Důvodem nebude příběh, protože ten vás rychle vtáhne, a ani postavy. Ty, ačkoliv se Saramago snaží o jejich odosobnění (za celou knihu nepadne jediné jméno, pouze pojmenování – např. dívka v tmavých brýlích), jsou natolik plastické, že toužíte otáčet stránku za stránkou a zjistit, co s nimi osud dále zamýšlí. Výjimečnost a i trochu problém leží ve stylu psaní autora.

Odstavce, uvedení přímých řečí, tečky – tyto věci v jeho světě neexistují. Pokládá před vás v podstatě jednolitý text přerušovaný pouze čárkami. Zpočátku to jde těžce, ale s každou další „větou“ se čtení stává snazším a snazším, až přijdete na to, že tečky a otazníky jsou vlastně hrozně přeceňované.

Trifidi? Cesta? Ne, opravdu jen Slepota

Při pročítání si uvědomíte, že na podobné téma, kdy autor lidstvo vhodí doprostřed katastrofy bez záchranného kruhu, už jste někde narazili. Lze zde najít jistou podobnost s Wyndhamovým Dnem Trifidů i s McCarthyho Cestou. Slepota ale pozorného čtenáře zasáhne mnohem více. Protože jak říká lékařova žena: „Myslím, že jsme neoslepli, ale že jsme slepí. Slepí, kteří vidí. Slepí, kteří přestože vidí, nevidí nic.“ A pozornému čtenáři nezbývá, než začít přemýšlet nad tím, nakolik lékařova žena uhodila příslovečný hřebík na hlavičku…

Kam až nás může zavést ztráta jednoho z našich smyslů? Zdroj: foter.com

Kam až nás může zavést ztráta jednoho z našich smyslů? Zdroj: foter.com

Slepotu bych zařadila mezi těch pár zvláštních knih, o kterých můžete napsat další román a stejně stále plně nevystihnete její hloubku. Proto má rada zní, zamiřte do knihovny/knihkupectví a oddejte se bezmoci Slepoty sami.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Veronika Mahdalová

Veronika Mahdalová

I'm almost never serious and I'm always too serious. Too deep. Too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes...

Zanechte komentář