Život se sourozenci v pěstounské péči

Osobní rozvoj Vztahy / 22.8.2013

Jaké to je, když vám ke dvěma vlastním sourozencům přibudou čtyři sourozenci v pěstounské péči? Jak moc vám to změní život?

Možná jsou mezi námi tací, jež od dětství obklopoval větší počet vlastních sourozenců, ale určitě ne mnoho takových, jejichž rodiče se rozhodli přijmout cizí dítě do pěstounské péče. Toto rozhodnutí vypadá obdivuhodně, jak jej však vnímá vlastní dítě těchto rodičů? Na tuto otázku a mnohé další nám odpoví Ilona (24), která se stala sestrou čtyřem pěstounským sourozencům.

Milá Ilčo, kolik ti bylo let, když k vám domů přišel tvůj první pěstounský bratr/sestra? A kolik bylo jemu/jí?

Bylo mi patnáct let. Kubovi bylo šest let a byl umístěn v kojeneckém ústavu pro děti do šesti let. Rodiče si ho přivezli během letních prázdnin, péči o něj tehdy naše rodina vyřešila měsíční neplacenou dovolenou mamky. Po prázdninách nastupoval do první třídy v naší obci.

Radili se vaši rodiče o rozhodnutí přijmout děti do pěstounské péče s vámi, biologickými dětmi?

V naší rodině všechno probíhalo na základě tzv. „rodinné rady“, takže se všechno konzultovalo. Nejen s námi, ale moji rodiče se radili i se svými rodiči, tedy s babičkou a dědou. Ale tím, že se o tom mluvilo odjakživa, to bylo velmi přirozené.

[one_fourth align=“right“]

„Jedinou motivací pro přijetí dítěte, by měla být touha pomoci dítěti,“ říká Ilona.

[/one_fourth]

Časem přibývali další pěstounští sourozenci. Kolik a jak starých dětí rodiče přijali?

Když bylo Kubovi deset let, požádali rodiče o přijetí dalšího sourozence. Davídkovi byly pouhé tři roky, všichni jsme si ho zamilovali. V době přijetí Davídka už měli moji rodiče prvního vnuka. Po roce se rodina rozrostla o Nikolku, které ještě nebyly tři roky a po necelém roce ještě o Nikolčinu biologickou sestru Petrušku. Příchod děvčat sice nebyl úplně plánovaný, ale asi to byla taková osudová cesta.  

family-photo-18_l

Když se sejde celá naše rodina, je to jako školka. Zdroj: foter.com

Jak tito noví sourozenci ovlivnili tvůj život? Rozumíš si s nimi?

Mezi mnou a Kubou se vytvořil díky našemu poměrně nízkému věku a malému věkovému rozdílu (devět let) velmi rychle klasický sourozenecký vztah. Stejně tak i s Davidem. S Nikčou to bylo o něco složitější, protože do naší rodiny přišla v době, kdy jsem odmaturovala a nebyla přijata na vysokou školu. Nikča ještě nechodila do školky a já jsem s ní doma trávila spoustu času. Ona sama dnes říká, že jsem jako její další maminka a já to cítím naprosto stejně. Odstěhovat se od ní později hodnotím jako jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Peťka jako jediná z dětí k nám nepřišla z „ústavu“ a její socializace v rodině není ještě úplně dokončená. Zrovna tak můžu i já říct, že náš vztah není ještě úplně dokončen. Ale rozhodně je součástí rodiny. To, že se rodiče rozhodli vydat touto cestou, jsem vždycky obdivovala a rozhodně to velmi ovlivnilo život můj i mých biologických sourozenců. Neříkám, že negativně, to rozhodně ne, ale naše cesta životem je asi jiná.

V čem vidíš jako sestra pěstounských dětí největší úskalí přijetí takového dítěte do rodiny?

Čtyři děti jsou hodně, navíc když jsou tři stejně staré-malé. Je třeba zvážit, že jde o rozhodnutí na několik let a že jde o rozhodnutí nejen manželského páru, ale i jejich dětí a rodičů, kteří vystupují v roli babičky a dědy, a kteří nesporně od určitého věku potřebují naši péči. Neméně pak budoucích vnoučat, která si pěstouni tolik neužijí a chodu celé rodiny vůbec. Tři pěstounské děti jsou v naší rodině téměř stejně staré jako čtyři děti mých sourozenců. A pokud se sejde celá naše rodina, je to opravdu školka. A ohlídat je všechny třeba o prázdninách, to je téměř nadlidský úkol pro čtyři ruce.  Pravdou je, že v patnácti letech se mi velmi líbilo, že pozornost s příchodem Jakuba do rodiny nebyla upřena na mě jako na nejmladší. Můj režim se zvolnil. Ale později, když člověk opravdu rodiče potřebuje a oni tu nejsou jen pro něj, ale pro dalších šest sourozenců a čtyři vnoučata, taky není úplně ok. Každopádně i přes drobné problémy v pubertě, hodnotím celou situaci kladně. A kdyby se mě někdo zeptal nyní, řekla bych rodičům, ať se rozhodnou stejně. Myslím, že tohle jsou události, které si nevybíráme sami a v tomhle životě.

a-little-bit-amelie-2_l

Přijmout dítě do pěstounské péče je obdivuhodný čin! Zdroj: foter.com

[one_fourth]

Přijmout dítě do pěstounské péče je záležitost, která ovlivní chod celé rodiny. Je to rozhodnutí, které činíte na několik let.

[/one_fourth]

Inspirovalo tě rozhodnutí tvých rodičů, stát se pěstouny, k podobnému životnímu stylu, a nebo tě to naopak odradilo?

K rozhodnutí stát se pěstounkou si každá žena musí najít partnera, který takovouto situaci tzv. ustojí, protože většinou jde o rozhodnutí ženy. Já tohle rozhodnutí nezavrhuji, ale myslím, že můj dlouholetý partner by mě v tomto rozhodnutí pravděpodobně nepodpořil. Asi kvůli tomu, že situaci sleduje zpovzdálí. Viděl obě stránky, ty dobré i ty špatné, a nedovedl by být úplně bez předsudků. Každé dítě v pěstounské péči je trošku jiné než dítě vyrůstající v biologické rodině. Z minulosti si nese nedobrý začátek a ne vždy dobrý genetický předpoklad. Když se rozhlédnu mezi známými pěstouny, všichni tito lidé jsou si podobní. Obzvláště muži. A můj partner je jiný. Ale nikdy neříkám nikdy, tuhle možnost nezavrhuji a nechávám ji otevřenou. Uvidíme, kam nás vítr zanese.

Co bys vzkázala rodičům,  jež plánují něco podobného, aby neopomněli a udělali ve vztahu k sobě navzájem i vlastním dětem?

Partnerský vztah musí být velmi, velmi pevný! Jedinou motivací pro přijetí dítěte by měla být touha pomoci dítěti. Manželé by si měli být vědomi toho, že jde o rozhodnutí nejen jejich, ale i celé jejich rodiny, o čemž jsem se již zmiňovala. Každopádně velmi obdivuji všechny, kteří se touto cestou vydali. Pěstounů, kteří přijmou cizí dítě, není mnoho. Všem těmto rodinám patří můj velký obdiv a velký dík.

I Iloně patří velký dík za čas, který nám věnovala. Děkujeme také za pozoruhodný příklad otevřenosti pro druhé a přejeme mnoho štěstí celé její rodině.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

 

Alžběta Kalábová

Alžběta Kalábová

"Tajemství radosti je věřit, že je nám vždy dáno to nezbytné k tomu, abychom byli šťastní." (M.Delbrel)

Zanechte komentář