Cestování s hendikepem aneb Každý cíl je dosažitelný

Cestování / 15.9.2013

Cestovatel, dobrodruh, fotograf, spisovatel a především táta s velkým T.

Řeč je o pozitivně laděném Jiřím Márovi, který se před několika lety rozhodl rapidně změnit svůj život. V práci podal výpověď, začal cestovat a užívat si života. Na cestách ho doprovází jeho syn, Jiří Mára mladší, který je od malička upoután na invalidní vozík. Díky cestování dostal jeho život smysl, je plný optimismu a život bere tak, jak je. Jako jedinému vozíčkáři se mu podařilo procestovat všechny obydlené světadíly a stal se tak držitelem českého rekordu.

Ze svých cest si oba přivážejí nejen pevné rodinné pouto, krásné vzpomínky, ohromující zážitky a velké množství fotografií, ale také zápisky, z nichž poté vydávají knihy, natáčejí filmy a pořádají besedy. Připadá vám to skvělé a chcete vědět více? Přečtěte si s Jirkou Márou starším rozhovor.

Jiří Mára starší na kře v Grónsku.

Jiří Mára na kře v Grónsku.

V roce 2004 jste přehodnotil svůj život, v práci podal výpověď a začal cestovat. Co vás k tomu vedlo? Co bylo tím impulsem, abyste začal žít jinak?

Výpověď jsem dal, protože jsem neměl chuť za prací dojíždět a ztrácet tak čas, který je po zdraví tím nejdůležitějším, co v životě máme. Vydal jsem se na tři měsíce na Nový Zéland, abych získal jazykové znalosti, které by se mi mohly hodit pro budoucí zaměstnání. Tato země mi naprosto změnila život. Napsal jsem o svém studiu a cestování knihu, která zaznamenala nečekaný úspěch. Moje cesta ale hlavně s plnou intenzitou probudila v synovi vášeň pro cestování. To byl ten největší impuls. Najednou jsme měli společnou motivaci všem dokázat, že každý cíl je dosažitelný.

Co jste tímto rozhodnutím získal a co ztratil?

Když vše hodnotím s odstupem skoro deseti let, získal jsem všechno a neztratil nic. Zní to jako pohádka, ale je podložená tvrdou prací, která nezná přestávky. Cestování se stalo prací i koníčkem pro celou naši rodinu, obrovsky nás stmelilo, získali jsme nové přátele, povzbudili mnoho lidí k životu a v hlavě máme vzpomínky, které nám nikdo nevezme.

Na návštěvě v indiánské vesnici.

Na návštěvě v indiánské vesnici.

Kdy poprvé se s vámi na cestu vydal i váš syn a kam vaše první společné zahraniční kroky směřovaly?

První naše velká cesta směřovala opět na Nový Zéland a nemohlo to být jinak. Chtěl jsem Jirkovi představit, co jsem tam poznal a sám se podívat i na Jižní ostrov, který jsem při své první návštěvě neviděl.

Cestujete sami dva, nebo jste vícečlenná skupina?

Při další expedici do Ekvádoru a na Galapágy se k nám přidala manželka. Studovali jsme španělštinu a bydleli dokonce v Amazonském pralese. Na třetí cestu do Japonska s námi jela i dcera a od té doby jezdíme jako celá rodina, a dokonce se k nám přidávají i kamarádi. Nikdy nás ale nejelo více než šest. Chceme mít jistotu, že všichni účastníci výpravy mají stejnou představu o průběhu jako my.

Celá rodině na cestách.

Celá rodina na cestách.

Jak se k synovi chovají lidé, se kterými během cest přicházíte do styku? Ať už místní lidé či třeba letecký personál?

Jedním slovem fantasticky. Na letištích mají vozíčkáři luxusní individuální péči a během cesty nás provází ohleduplnost neznámých lidí. Někteří nám dají najevo obdiv, kam až jsme se to s invalidním vozíkem vydali, jiní nabízí pomoc při překonávání složitějšího terénu.

Co je nejtěžší na cestování s invalidním vozíkem?

Určitě rozhodnutí expedici uskutečnit. Poté následuje pečlivá příprava a vlastní cestování už je hračka. Problémy si nepřipouštíme a zatím se nám vždy podařilo výpravu uskutečnit bez zásadních problémů. Známe své možnosti, a proto se nepouštíme do nebezpečných akcí a studiem místních poměrů předem eliminujeme případné nepříjemnosti.

Zážitky z cest sepisujete a následně vydáváte knihy. Kolik vám jich již vyšlo a kde je možné je zakoupit?

Vydal jsem sedm knih, na podzim mi vyjde osmá. Stejný je také počet vydaných dokumentárních filmů na DVD. Zakoupit se dají výhradně přes naše internetové stránky www.jirkamara.cz nebo přímo na některé z našich besed. Jsme vděční všem, kteří si knihu nebo DVD koupí, aby nás při cestování podpořili. A ještě větší máme radost z mnoha pozitivních reakcí. Jsme moc rádi, že se naše příběhy lidem líbí.

O zážitky nouzi nemají.

O zážitky není nouze.

Máte nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete? Ať už pozitivní, či negativní?

Mám a je jich obrovské množství. V drtivé většině jsou pozitivní, i když kousnutí šestimetrovým hadem, obklíčení stádem slonů nebo setkání s gepardy tváří v tvář, to byly silně vzrušující zážitky. Moc rádi se setkáváme s domorodci, téměř v každé zemi jsme u místních i bydleli, tak se člověk dozví celou řadu zajímavých informací.

Kde se líbilo nejvíc vám a kde vašemu synovi?

Pro mě je srdeční záležitostí Nový Zéland, kde všechno začalo. Synovi se nejvíce líbilo v Japonsku, ale dceři v Africe a manželce v Austrálii. A když se nás zeptáte za týden, možná odpovíme, že na prvním místě je Havaj, Grónsko nebo některá jiná země. Máme odevšad natolik nádherné vzpomínky, že se nám pořadí oblíbenosti mění.

Novým Zélandem to všechno začalo.

Novým Zélandem to všechno začalo.

A naopak, kam se už určitě nepodíváte?

Možná už nikam nepojedeme znovu, raději pojedeme tam, kde to ještě neznáme. Krásných míst je na světě obrovské množství.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Kam se chystáte vycestovat?

Kdo jednou začne poznávat, nikdy nepřestane.

Jiří Mára

Plánů je více než skutečností. Rádi bychom se podívali do Asie, nejvíce nás láká Vietnam nebo Laos. Chtěli bychom také do střední Ameriky. Nejdůležitější ze všeho je zdraví syna, pokud mu bude sloužit, budeme cestovat. Kdo jednou začne poznávat, nikdy nepřestane.

Zdroj všech fotografií: archiv Jiří Mára

Eliška Marková

Eliška Marková

Cestování, fotografování, běh a politika, to je moje!

Zanechte komentář