Není Queensrÿche jako Queensrÿche

Hudba Kultura / 8.8.2013

Autor:

Po divokém rozpadu přichází první zúčtování, kdo z něj vyjde jako vítěz?

V roce 1982 vznikla jedna z prvních progresivně metalových kapel vůbec a v roce 2012 se rozpadla. Tedy spíše rozdělila na dvě samostatná tělesa, z nichž každé vystupuje (světe div se) pod původním názvem. O kom že je to řeč? To jenom legendární Queensrÿche opět pobláznili hudební svět, i když v tomto případě už asi nebudou okupovat hitparády MTV, jak tomu bylo na počátku 90. let.

Vše začalo na začátku roku 2012, kdy se členům kapely Michaelu Wiltonovi, Eddiemu Jacksonovi a Scottu Rockenfieldovi přestalo líbit, jakým způsobem je veden a financován fanklub kapely, a tak vyhodili jeho šéfku, nevlastní dceru zpěváka Geoffa Tatea. Nelíbila se jim však ani práce jejich manažerky, která prý nepracovala pro kapelu jako celek, a tak se musela sbalit taky. Asi není úplně náhodou, že tento post zastávala právě Tateova manželka Susan.

Když rozchod, tak pořádný

Na úplný závěr se kapela rozhodla rozvázat kontakt i se samotným Geoffem Tatem, který údajně již dlouhodobě vystupoval spíše sám za sebe než za Queensrÿche. Sled těchto událostí nakonec vyústil v soudní spor, na jehož konci vznikly dvě kapely stejného jména. Zpěvák Geoff Tate si sehnal nové muzikanty, zatímco jeho bývalí kolegové měli práci „pouze“ s hledáním nového leadera.

Je těžko říct, kdo nese největší vinu na celém rozpadu. Jedna strana obviňuje druhou a ta druhá zase první, ale jak tomu bývá, pravda často leží zhruba někde uprostřed. Skutečnost se už asi nikdy nedozvíme, a tak nezbývá než alespoň porovnat výslednou práci obou táborů, na kterou všichni fanouškové netrpělivě čekali.

A dočkali se. Jako první v dubnu 2013 spatřilo světlo světa CD Frequency Unknown, pod nímž je podepsaný Queensrÿche Geoffa Tatea. Dva měsíce poté vyšlo i CD druhého Queensrÿche s novým zpěvákem Toddem La Torre. Aby bylo opravdu jasno, kdo je tady ten pravý, pánové svou novou desku pojmenovali prostě Queensrÿche. Pomyslný závod o čas tedy vyhrál první jmenovaný, jak je to ale s tím nejpodstatnějším – hudbou?

Queensrÿche a Geoff Tate

Zpěvák Geoff Tate k sobě musel najít kompletně novou kapelu. Zdroj: theageofmetal.com

Quo vadis, mistře Tate?

Tady už Frequency Unknown tak jasně nedominuje, ba naopak spíše pokulhává za svým nevlastním sourozencem. I přes velké množství hvězdných hostů, jako například K. K. Downing (ex-Judas Priest), Ty Tabor (King’s X) nebo Paul Bostaph (Slayer), a stále velmi specifický a charakteristický projev Geoffa Tatea se však na albu objevuje až příliš mnoho průměrných a dokonce i podprůměrných skladeb. Všemu pak vévodí naprosto bezduchá a tupá odrhovačka Slave.

I tak se však na albu vyskytují kvalitní kusy, které dávají vzpomenout dobám té největší slávy. Krom úvodní písně Cold je to pak atmosférická In The Hands Of God, Life Without You nebo závěrečná The Weight Of Word, kterou jako by se Tate doslova vyzpíval ze všeho svého trápení. Svou pochmurnou náladou, baladickou kytarou a výborným sólem je tak nejlepší skladbou na desce. I tak jsou však čtyři dobré písně jaksi málo.

  • Stále ten charakteristický hlas
  • Několik opravdu dobrých písní

[badlist]

  • Spousta průměrných skladeb
  • Horší zvuk
  • Předělávky starých hitů

[/badlist]

Verdikt: 55 %

Frequency Unknown je tak deskou dvou tváří. Polovina je povedená a polovina průměrná nebo nestojí vůbec za nic. Co však pokládám za největší krok vedle, je znovunahrání a přezpívání čtyř hitů ze zlaté éry Queensrÿche. Zvukově je sice vše v pořádku a nahrávky zní velmi dobře, avšak zpěv je jedním velkým utrpením. Mistr Tate jako by ztratil nejenom dech, zápal a veškeré emoce, ale nejspíš přišel i o hudební sluch. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak je možné, že se na nahrávkách objevuje tolik falešných a nedotažených tónů. Paradoxně nejhorší z předělávek je nejznámější a komerčně nejúspěšnější skladba Silent Lucidity, která byla v roce 1992 nominována na cenu Grammy.

Queensryche a Todd La Torre

Původní členové Queensrÿche k sobě vzali zpěváka z kapely Crimson Glory. Zdroj: metal-archives.com

Královna opět povstala

Deska Queensrÿche, kterou natočili původní členové kapely s novým zpěvákem Toddem La Torre, je na tom o poznání lépe. Jako by dala úplně zapomenout těm dlouhým rokům čekání na pořádné album, které Queensrÿche provázely už od alba Hear in the Now Frontier (1997) (světlou výjimkou budiž Operation: Mindcrime II z roku 2006), a konečně navázala na úspěchy kultovních Operation: Mindcrime (1988) a Empire (1990).

A jde to slyšet už od prvních tónů. Kapela opět sází na progresivní prvky, silnou atmosféru a výborný zpěv, který je někdy až k nerozeznání od Geoffa, což sice není chyba, ale mnohé by to mohlo zmást. To ale nic nemění na tom, že to „novým“ Queensrÿche opět šlape na výbornou. Každá píseň v sobě nese velmi silné emoce a už od samotného intra ani na moment nepoleví. Slabší místo vidím pouze v kytarovém nářezu Vindication, i tak však tento kus nijak zásadně nevybočuje a nenarušuje celkový poslech.

Co je naopak velmi vydatnou stravou pro uši, jsou ostatní skladby, ze kterých bych vyzdvihl hlavně úvodní Where Dreams Go to Die, chytlavou In This Light, svižnou Don’t Look Back, atmosférou překypující baladu A World Without nebo závěrečnou Open Road. I zbytek však stojí rozhodně za to, a proto tu vůbec nejde mluvit o vydařené a nevydařené polovině. Dva měsíce práce navíc se tak vyplatily více než dost.

Pánové nám tímto ukázali, že rozhodně nepatří do starého železa, jak si mnozí mysleli už několik let a po posledním nepodařeném Dedicated to Chaos (2011) o tom byli snad i přesvědčení. Nezbývá než přemýšlet proč (nebo kvůli komu) to do teď nešlo a proč to najednou jde.

  • Opět je to starý dobrý Queensrÿche
  • Zpěv a chytlavé melodie
  • Atmosféra písní
  • Zvuk

[badlist]

  • Kratší stopáž

[/badlist]

Verdikt: 85 %

Album Queensrÿche jednoduše vzkřísilo pohaslou hvězdu. Když k tomu přidám ještě o třídu lepší zvuk než je na Frequency Unknown, energické a progresivní písně se silnou atmosférou, výborný zpěv a chytlavé melodie, pak Queensrÿche vyhrává jasně o několik koňských délek. Jedinou vadou na kráse je pak krátká stopáž (pouze 35 minut), která však lze do jisté míry pochopit. Pořád je lepší vydat méně věcí, zato však kvalitních, než hromadu průměru.

 

Zdroj perexové fotografie:  Wikipedia.org, Queensryche.com (upraveno)

Libor Mališ

Libor Mališ

Student žurnalistiky a anglické filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci, klávesák ve skupině Neutral, milovník dobré literatury, filmu, hudby všeho druhu a fanoušek Arsenal FC.

Zanechte komentář